Šumava jako místo hrůzy. Klabouchová v hororu ničí sen o klidném Česku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo nebylo, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se do uzavřeného vojenského prostoru Dobrá Voda vypravila skupina vědců z různých koutů země. Květu, Gamu, Dušana, Klementa a Skálu obdařili poťouchlí soudruzi krycími jmény odvozenými na základě jejich profesí a vyslali je prověřit, zda za podivnými světelnými úkazy stojí zlovolní západní imperialisté, nebo se snad jedná o dosud nepopsané chování unikátního biotopu, kam od padesátých let téměř nikdo nevkročil.

Klabouchová začíná svou „pohádku se špatným koncem“ typicky folkhororovou zápletkou, přestože brzy zjišťujeme, že začátky a konce jsou při bloudění v tajemném a nepředvídatelném časoprostoru relativní. Krajina a místa svázaná s dějinnou pamětí a legendami jsou ostatně podle britského teoretika Adama Scovella vedle izolovanosti protagonistů a existence rituálních praktik stěžejním prvkem folkhororových příběhů. Jde o poměrně mladý subžánr, který z filmu pronikl do literatury i hudby a z britských ostrovů se rozšířil do zbytku světa.

K nejznámějším folk hororům patří film Rituál od Robina Hardyho ze sedmdesátých let a novou vlnu popularity subžánr získal díky současné tvorbě režisérů, jako jsou Ari Aster nebo Robert Eggers, zatímco v literatuře se mu soustavně věnuje například Adam Neville, známý i z českých překladů. Jeho přitažlivost ještě vzrostla během pandemie covidu, kdy sledování, jak se protagonisté těchto příběhů pouštějí do průzkumu děsivých a zároveň fascinujících míst, odráželo naši touhu uniknout nudě a všemožným omezením. V nejzdařilejších případech, jako je třeba televizní minisérie Třetí den s Judem Lawem, proto nejde jenom o strašidelné historky o překračování bludných balvanů, ale fungují téměř jako etnografické črty, v nichž se propojuje místní historie a folklor.

Střední Evropa na první pohled nepůsobí jako prostor, kde by se člověk mohl snadno ztratit a zavítat do končin, v nichž cesta prošlapaná civilizací a zdravým rozumem mizí. Není zde moře s jeho odlehlými ostrůvky, na kterých žijí izolované komunity, ani rozlehlé úseky neprobádaných lesů a hor. Přesto i zde taková místa existují, konkrétně u nás jsou to oblasti českého pohraničí a právě Šumava, která je už od středověku proslulá svou nepřístupností a drsnými životními podmínkami.

Každá epocha přidala k mýtu mlžných lesů a rašelinišť něco nového. V devatenáctém století ožívaly v dílech autorů jako Karel Klostermann zkazky o tom, co se děje ve sněhem zavátých osadách, když dojde dřevo a jídlo. Ve století dvacátém krajinu i lidské charaktery deformoval několikerý násilný odsun obyvatelstva a později přítomnost železné opony. Po hororové stopě krajiny plné neoznačených hrobů zavražděných Němců a posléze i Čechů, kteří tudy prchali před totalitou, se vydal třeba Pavel Renčín v románu Vězněná, ale k místní legendistice patří také hned několik králů či duchů Šumavy, jimž se poslední dobou věnovali i komiksoví tvůrci Vojtěch Mašek, Ondřej Kavalír a Karel Osoha.

Zkušená autorka několika románů Klabouchová se ovšem ve svém prvním pokusu o horor nezabývá pouze určitým výsekem šumavského mýtu, ale snaží se jej uchopit ve vší celistvosti. Zmnožuje perspektivy i časové roviny a do hlavního příběhu vrství nejrůznější vsuvky a metatexty odkazující k výzkumu skutečně existující psychoenergetické laboratoře. Mísí se v nich informace o legendách a pověrách sahajících až do dob keltského osídlení, v nichž se to hemží bludičkami, beztělci a krvavými obětinami, s kvazivědeckými poznámkami o původu nejrůznějších přírodních úkazů.

Takový rozptyl informací trochu zavání wikipedičností a odvádí pozornost od toho zásadního. Nejpoutavější i nejděsivější je totiž román v pasážích, které se věnují zdánlivě všednodennímu životu v kraji, kde je hranice mezi zřízeními jasně vymezena ostnatým drátem, ale ta mezi světem živých a mrtvých se rozplývá ve všudypřítomné mlze. V popisech chátrajících usedlostí a mrtvých sadů se neúprosně vznášejí dávné křivdy a i banální vjem jako vůně skořice a čerstvě upečeného štrúdlu tu má hororové konotace.

Výsadek do tajemné zóny pak neznamená pro členy expedice „Neposedný oheň“ jen konfrontaci s limity vědeckého poznání a silami, které je přesahují, ale především střet s vlastním stínem a zjištění, že tou největší záhadou je člověk sám. Většina zúčastněných je totiž vědomě i nevědomky s tímto prostorem osudově provázána a hněv mstivé krajiny je dostihne bez ohledu na to, zda se provinili vlastním přičiněním, nebo na ně pouze dopadá rodová zátěž.

Téma nestálé a proměňující se identity je pro Klabouchovou, ale i pro českou hororovou tradici zásadní. A zatímco národovci nepřestávají snít sny o celistvé identitě malého českého člověka spokojeně usazeného v krajině mírných kopců a strání, kterou neovlivnily žádné vnější kultury ani etnika, jedním z mála opakujících se témat tuzemského hororu je naopak její roztříštěnost. Odráží se v motivech setkání s dvojníkem, ztráty tváře nebo nejrůznějších záměn či iluzí, s nimiž pracovali spisovatelé od Jaroslava Havlíčka přes Ladislava Fukse až po Jana Poláčka.

Klabouchová je zářnou výjimkou v nekonečné řadě etablovaných autorů a autorek, kteří se domnívali, že napsat žánrový román musí být snadné, načež epicky selhali. Josef Škvorecký se marně pokoušel o sci-fi, Michal Viewegh narazil s drsnou školou a snaha Aleny Mornštajnové o alternativní historii s dystopickými prvky skončila ve slepé uličce.

Klabouchová ve svém ryze lokálním hororu pragmaticky pracuje s globálně srozumitelnými podobami žánru, ale dokáže těžit i z vlivů, které ve středoevropském prostoru zanechali spisovatelé, jako je Jozef Karika. Umí vystihnout odosobněný tón jazyka institucí, pro něž je člověk položkou ve výkazech, přirozeně nakládá s pohádkovou symbolikou a folklorem, ale i s poetickými obrazy, v nichž splývá krajina s lidskými osudy natolik, že působí jako posmutnělé balady.

Schopnost nasvítit českou periferii jakožto prostor neklidu, proměnlivých identit a nezpracovaných traumat, zatímco zbytek národa je dodnes posedlý biedermeierovským klidem na práci, který završí kachničkou k nedělnímu obědu, pak činí z Petry Klabouchové osobnost, která ve všelijak zpřetrhané tradici českého hororu dlouho scházela.