Studna oživuje případ majora Zemana. Nestraší jen komunismem, ale i dneškem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V únoru 1968 došlo ve středočeské obci Vonoklasy k rozšířené sebevraždě. Stanislav Jelínek ubil svou ženu, podpálil dům, podřezal si zápěstí a skočil do studny. K témuž podle nejpravděpodobnější vyšetřovací verze přiměl svého dvaadvacetiletého syna. Syn se ze studny vydrápal, otec v ní utonul. K podobným rodinným tragédiím dochází několikrát do roka. Většina nepřesáhne hranice černé kroniky. V tomhle případě se ale vyšetřování ujal major Zeman.

Šestadvacátá epizoda nechvalně proslulého seriálu Třicet případů majora Zemana, nazvaná lakonicky Studna, byla volně inspirována právě mordem v domácnosti Jelínkových. Bodrý příslušník SNB v ní většinu času courá po vesnici a rozkrývá, jak do vztahů mezi místními zasáhlo pražské jaro. Strach, pomluvy, zášť. Po hodině Zeman udělá to, čím měl začít – navštíví v Bohnicích traumatizovaného syna a nechá si od něj vyložit, co se vlastně stalo.

Jako detektivka Studna po pravdě není moc vtahující. Kdo ji ale jednou viděl, zřejmě má v paměti natrvalo vypálené tísnivé obrazy z úplného závěru. Na posteli matka s rozbitou hlavou, nad ní kymácející se otec se sekerou. Pak pád do studny a zápas o život. Z díla, jehož primárním cílem bylo nabídnout normalizační výklad srpnové okupace, se díky klipům, memům a hláškám vyňatým z kontextu stal hororový kult.

Věhlas, který incidentu ve Vonoklasech mimoděk zajistila komunistická propaganda, nyní pragmaticky využila platforma Voyo. Jde o podobnou situaci jako s Králem Šumavy. Série Davida Ondříčka, jež bude letos pokračovat druhou řadou, by neměla předem zajištěný takový odbyt, kdyby neexistoval stejnojmenný film Karla Kachyni, který podobně jako Třicet případů majora Zemana vzdával poctu odvaze a obětavosti sošných příslušníků SNB.

Také Studna za velkou část své atraktivity vděčí tomu, že díky Třiceti případům tušíme, do jakých temnot děj míří. Vyprávění je rámováno rokem 1980, kdy se schyluje k odvysílání zemanovské Studny v Československé televizi. Stanislav Jelínek ml. (Filip František Červenka), pracující jako vědec ve výzkumném ústavu, se děsí toho, že bude znovu konfrontován se šílenstvím svého otce.

Většina prvních dvou epizod, které byly představeny novinářům, se však odehrává v ještě vzdálenější minulosti, mnoho let před onou krvavou nocí. Scenáristické duo Miro Šifra – Kristina Májová vypráví příběh Jelínkových od úplného počátku. Rok 1935, Marie poznává na taneční zábavě Stanislava, sympatického mladého vojáka, ideálního manžela (Johana Matoušková i David Švehlík hrají s plným nasazením). O deset let později přichází na svět jejich syn. Všichni se milují a záběry jsou zalité jasným světlem.

Přehnaně zdůrazňována idyličnost dává první epizodě takřka pohádkový nádech. Stanislav nemá jedinou charakterovou vadu. Svou ženu zahrnuje láskou a růžemi. Vypjaté období druhé republiky a protektorátu je překlenuto jedním střihem. Chybí jakékoli třecí plochy. Protože ale víme, že poteče krev, všímáme si sebemenšího náznaku pozdějších sousedských sporů a toxického chování. Zlověstně takto vyznívá čtení pohádky o Smolíčkovi, spalování modelu dřevěného domku i detailní záběr vědra s vodou vytahovaného ze studny.

Voda je zřejmě také příčinou synovy dětské mozkové obrny, která se stává prvním vážnějším zdrojem neklidu. Dvojice scenáristů exceluje ve více i méně nápadném rozsévání zárodků budoucích konfliktů a pomalém utahování smyčky. Když ve druhé epizodě proběhne vrcholně nepříjemná mezisousedská konfrontace, jde o přirozené vyústění mnoha menších střetů. Uvěřitelný je i přerod Stanislava z manžela roku v nevyzpytatelného psychotika.

Přestože tvůrci nové Studny zvolili cestu rodinné ságy, ne hororu nebo detektivky, v sérii nechybí napětí. Jen by jej mohlo být víc. Dva úvodní díly jsou dějově dost naředěné. Prostor mezi momenty odhalujícími charakter postav vyplňuje hodně vatového ježdění na koloběžce a kýčovitého sbírání lučního kvítí. Režie se nevyznačuje stejnou jemností jako scénář. Dobře vystavěné psychologické drama je tak prokládáno záběry jako z retro reklamy na Kofolu.

Zejména v interiérových scénách ale kameraman Tomáš Juríček výborně využívá hloubky a členitosti prostoru a pomalými nájezdy na herce navozuje zlověstnou atmosféru. Oproti naprosté většině českých filmů a seriálů odehrávajících se v období státního socialismu zde zlo nečíhá někde venku. Postavám (zatím) neznepříjemňuje životy komunistická strana a Státní bezpečnost. Škodí si samy svým egoismem, lhaním a uzavíráním se před okolím.

Podnětem k natočení nové Studny tak sice bylo dílo ospravedlňující svého času normalizační obnovu starých pořádků, ovšem série napsaná Šifrou a Májovou ukazuje, že lidé před sedmdesáti lety neřešili jen politiku. Vztahové konflikty stojící v jádru jejich příběhu jsou možná banálnější a míň vzrušující než přímé střety s totalitní mocí, ale snáz v nich poznáme sebe nebo své sousedy, vlastní malost a neschopnost vidět za plot vlastní zahrady.

Aktuální je i téma zanedbávané péče o duševní zdraví, společenského tlaku na to, aby se ženy stávaly matkami, nebo necitlivé medializace skutečných příběhů. Historie Standovy rodiny se po odvysílání dotyčné epizody Třiceti případů stává veřejným statkem, začínají se šířit drby a konspirační teorie. Jakkoli můžeme vést učené pře nad tím, zda se Voyo pod ušlechtilou záminkou (ukázat pravdu) nedopouští něčeho podobného jako tehdy Čs. televize a nedělá – tak jako ve většině svých true crime sérií – podívanou z cizího neštěstí…

Slibně rozehraná série má proto mnoho eticky sporných rovin a občas naráží na limity v režii i výběru herců (skoro čtyřicetiletého Standu například hraje dvacátník), ale minimálně její přístup k historii, založený víc na hledání paralel s dneškem než na strašení komunismem, představuje vítané vykročení mimo zaběhnutá schémata. I proto by Studna, udrží-li si kvalitu prvních dílů, mohla v rámci původní hrané tvorby Voya patřit k tomu pozoruhodnějšímu.