Článek
„A to je důvod, proč se ze Švejka stala postava, která překročila dílo, v jehož rámci vznikla, aby následně začala působit jako svébytný nadnárodní fenomén, jenž si žije svým vlastním životem,“ uvedl literární historik Pavel Janoušek. Od úmrtí spisovatele uplyne 3. ledna 100 let, jeho slavný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války slavil sté výročí od prvního vydání loni.
Haškův román představoval v dobovém kontextu velmi specifickou, nestandardní a provokativní reakci na tak šokující zážitek, jako byla Velká válka, později započítaná jako první. Stálou oblibu Švejka odborník přisuzuje také tomu, že Švejk personifikuje autorův výsměch světu, jenž se zbláznil.
Prostý hlupák i moudrý ironik
„Když je třeba, chová se a myslí jako absolutní blb, jindy ale zase jako geniální intrikán, vždy podle toho, jak se to při vyprávění té které historky či situace právě hodí. A co víc: Je prostým hlupákem i moudrým ironikem zároveň a neoddělitelně a záleží jen na čtenáři, jak bude jeho postoje, řeči a kecy číst a interpretovat,“ říká Janoušek.
Právě v této kombinaci jízlivého gesta a jeho hodnotové a interpretační mnohoznačnosti je podle něj důvod toho, proč se postava Švejka oddělila od Haškovy knihy a stala se znakem, symbolem a výzvou, která už bezmála sto let provokuje k diskuzím nad tím, jaký ten Švejk vlastně je a není. A zdá se, že toto autorské gesto je schopno oslovovat rovněž příslušníky jiných národů a kultur, míní historik.
Mohlo by vás zajímat
Je podle něj zjevné, že Švejk vyrostl z „naší malé české“ historické zkušenosti, z mentality. „Podobně jako o pár desítek let později Jára Cimrman, který mu není až tak vzdálen,“ soudí. Švejk je také pevnou součástí české kultury. „A to i přesto, že, jak jsem si již mnohokrát ověřil na studentech, patří mezi ty literární postavy, o nichž si každý myslí, že je dobře zná, aniž by si příslušnou prózu přečetl,“ uvedl.
Důsledkem neznalosti Haškova textu, ale i kontextu, v němž vznikl, je to, že mnozí Švejka akceptují jako nevývratnou hodnotu, zatímco jiní jej berou jako kýč. Výraz „švejkování“ pak vyjadřuje současně schopnost, která je největší českou pýchou, ale i to, za co by se Češi měli hluboce stydět.
„Ale je Švejk výrazem naší obdivuhodné a následováníhodné schopnosti moudře se vysmát všem blbostem světa, anebo vyrostl z čecháčkovství, z malosti, která se vždy ochotně všemu pragmaticky přizpůsobí a ještě to nějak vtipně okecá?“ ptá se historik. Švejk je podle něj obojí, ale každý by si měl uvědomit, že jsou situace, ve kterých je moudré být Švejkem, a jsou situace, kdy by se mělo švejkování nechat stranou a opravdu bojovat.
Zda může dnes čtenář Švejka číst jinak či nově v kontextu války na Ukrajině, není podle něj zřejmé. „Švejk je o člověku, který neví, proč a za co by měl bojovat. To je zcela jiný myšlenkový svět než pozice vojáka, který brání svou zemi vůči agresorovi, anebo útočí na jinou zem v bludu, že si ji musí přisvojit. Docela bych si ovšem přál, aby si na ruské straně fronty hodně vojáků vzalo ze Švejka příklad,“ uvedl.
Přesto je přesvědčen o tom, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou tou prózou, která dodnes stojí za čtení, byť se to většině Čechů jeví jako zbytečnost. Kromě mnoha úryvků z knihy, ilustrací a filmových ukázek se často cituje Švejkova reakce na bombardování: „Co blázníte, dyť jsou tady lidi!“ „A vůbec nevadí, že tuto větu nevymyslel Hašek, ale E. F. Burian, když hledal způsob, jak uzavřít svou dramatizaci nedokončeného románu,“ připomíná Janoušek.
