Článek
Pražská Lucerna se pomalu zaplňuje a na mě padá únava ještě předtím, než má celá akce začít. Nikdy jsem slam neměl v lásce. Ke všemu, co se snaží „vylepšit“ poezii, bývám podezřívavý. Když DJ, který má za úkol navodit atmosféru před údajně největší akcí v historii českého slamu, pustí elektroswingový track a publikum se spokojeně zavlní, mám opravdu chuť utéct. Moje obavy se naplnily. Tenhle večer bude nesnesitelná estráda.
Jenže o chvíli později, když se na pódiu střídají první performeři, kteří vybavení pouze mikrofonem zkouší strhnout dav v zaplněném sále, sám na sobě trochu překvapeně pozoruji změnu. Docela se bavím. Po dvaceti letech existence prapodivného uměleckého žánru rozkročeného mezi poezií, performance, stand upem i rapem možná změním názor.
V zaplněném pražském klubu se recitují upoceně lascivní verše, ale i traumatické texty o sexuálním zneužívání. Z pódia zní improvizovaná nonsensová poezie jak od Christiana Morgensterna nebo z patra odříkaný, rýmovaný traktát o stárnutí člověka i slamu. Hlavně ale v Lucerně objevuji vlastnost žánru, kterou jsem do minulého čtvrtka nechápal a která ostatně není na první pohled vidět. Ve slamu nikdo není sám.
Kdo nemá rád poezii?
Prvním vystupujícím večera je celkem nepřekvapivě Anatol Svahilec, polovina moderátorské dvojice a zároveň nejznámější slamer současnosti. Jeho Bla Bla Slam je jako přednáška puštěná dvakrát rychleji a se zesílenou hodnotou humoru. Svahilec nabízí průlet těžkostmi české historie a zároveň se ve svém pódiovém eseji zamýšlí nad niternou národní křivdu: proč se vlastně blaničtí rytíři pořád neukázali a co to říká o našem vnímání vlastních historických těžkostí?
Slamer, kterého vždycky poznáte podle jeho anachronických kotlet, krouží po pódiu, máchá rukama a za hlasité podpory nadšených diváků rytmicky odsekává verše: „Mnichov 38 – psycho.“
Působí paradoxně o dost sebevědoměji než při svém možná nejslavnějším vystoupení. Před dvěma roky Svahilec na Letné recitoval před tisícovkami Čechů naštvaných na vládnutí Andreje Babiše. Nervozita, kterou tehdy cítil, byla obrovská. „Několikrát jsem se tam přeřek a zostuzeně si ten záznam ani pak nebyl schopný po jistou dobu pustit,“ vzpomíná Svahilec na performanci, která se přitom na dlouhou dobu usadila v paměti spoustě lidí – včetně novinářů.
Redaktor Petr Horký z týdeníku Respekt Anatolovo vystoupení připomněl třeba v souvislosti s americkou básnířkou Amandou Gorman, která o pár měsíců později zazářila na inauguraci prezidenta Joea Bidena. „Autor těchto řádek patří mezi ty, které poezie nikdy moc nebavila, ačkoli beletrii měl rád už od dětství. Zní to jako klišé, ale nejspíš na tom mělo hlavní zásluhu české školství,“ psal Petr Horký a já byl tehdy opět o něco víc přesvědčen, že slam poetry dělá dojem pouze na lidi, kteří poezii vlastně rádi nemají.
Dr. Filipitch, druhý moderátor čtvrtečních oslav a významný propagátor žánru v jedné osobě, mi oponuje. Slameři mají odjakživa k básním blízko a jejich disciplína se vůči ničemu nevymezuje. „Vnímám slam mnohem víc jako platformu, kolbiště, kam můžeš přijít s čímkoliv, co je tvoje. I kdybys četl tradiční poezii, za mě je to legitimní,“ myslí si Filipitch, v civilním životě Filip Koryta, vystudovaný učitel, který který slamu věnuje všechen svůj čas. Pořádá školní workshopy po celé republice, organizuje přehlídky, láká nové zájemce, třeba ve svém rodném Karlovarském kraji, kde mimo jiné pořádá literární festival Periferie.
Podívejte se na fotografie z oslav 20 let české slam poetry:
Je fakt, že čtvrteční průlet dvaceti lety českého slamu ukazuje, že rozhodně nejde o tak snadno uchopitelnou uměleckou disciplínu, jako by se na při pohledu zvenčí mohlo zdát. Snad nejbouřlivější reakce vyvolá z papíru čtená povídka, absurdní vyprávění o strastech nakupování v řeznictví za covidové pandemie. Připomíná nejlepší grotesky ruského spisovatele Danila Charmse. Autor předčítá text dramaticky, v jeho německém přízvuku drnčí každá slabika a publikum křičí nadšením a brečí smíchy. O netradiční, neočekávaný vrchol večera se postaral Jaromír Konečný, sedmašedesátiletý spisovatel žijící v Německu. Byl to prý právě on, kdo před dvaceti lety slam do Česka přivezl.
Jsem slam
Poprvé ho na vlastní kůži zažil v roce 1994 v mnichovském klubu Substanz. „Bylo to šílenství: po básnířkách luk a lesů střílelo publikum vodními samopaly. Antipapež přitáhnul na jeviště rakvi a svlíknul se do naha. Jeden básník si na jevišti řezal žíly a holky v publiku řvaly: Vypadni, Alice Cooper to dělá líp. No, sranda,“ vzpomíná veterán české scény svým typicky expresivním jazykem, ve kterém podvědomě slyším i jeho chraplavý pódiový projev.
Konečný vzpomíná, že český slamový debut se konal v roce 2003 v Olomouci. Prý k němu vedla o tři roky starší událost: na poetry slam v německých Drážďanech se za básníkem přijela podívat delegace z brněnského nakladatelství Host, ale zpočátku nijak nadšená nebyla. „To by v Česku nefungovalo. Čeští spisovatelé jsou individualisti. Ti nebudou dělat na jevišti s jinými společnou show,“ kroutili hlavami brněnští kolegové Konečného. Zážitek z komunitní akce jim ale tak dlouho ležel v hlavě, že Konečného o tři roky později prosili, ať slam přiveze.
Jestli je něco o dvacet let později zřejmé, pak to, že se český slam nachází úplně jinde než na svém začátku. Improvizace, kterou na večeru reprezentují legendy oboru Bohdan Bláhovec, je pryč. Oba performeři přitom dokážou na chvíli připomenout, v čem spočívala její síla. „Nechám to osudu,“ přednáší Bláhovec v Lucerně a ten verš zní jako teze tehdejšího slamu, který nemusel nutně být za každou cenu vtipný a spíš pracoval se snahou najít přesah. Ten se buď v sále objevil, nebo ne. Slam byl trapas, nebo zázrak. Nic mezi tím. Možná v tom bylo cosi osvobozujícího.
„Životem proklopýtáš a poezie jsou madla,“ veršuje Jan Jílek a připomíná tak, čemu jsem dlouho nechtěl věřit. Že slameři se poezie přidržují, možná dokonce více než dřív. Improvizace už se tolik nenosí, vystřídaly je perfektně naučené texty, kde je každý verš, každá intonace i gesto dokonale promyšlené a vypointované.
Básník Petr Borkovec, jeden z lidí, který se o kultivaci autorských čtení snaží podobně dlouho jako existuje český slam, mi kdysi řekl, že básníci a básnířky by měli osobně ručit za to, co napsali. U slamerů je tohle pravidlo dovedeno do extrému. Jejich úkol před mnoha lety definoval již zmíněný Bohdan Bláhovec. Slamer se musí vtělit do textu. Stát se textem. Kdo nedokáže přesvědčivě přednést, co sám napsal, prohrává. Komu se to povede, dostává kopanec adrenalinu i bez improvizace.
„Občas v backstagi úplně padneš,“ přiznává Ondřej Hrabal, další z jednadvaceti vystupujících v pražské Lucerně. „Můžu to srovnat s koncerty a autorskými čteními a tohle je mnohem psychicky náročnější.“
Není se za co schovat: ani za kapelu, ani za knihu. Jediné, co člověk má, je text. A publikum, které hodnotí i nejmenší detaily. „Jdeš s velmi osobními věcmi před stovky lidí a všichni vnímají každý tvůj krok, nádech, třes v hlasu,“ vysvětluje Hrabal, který je dnes spíše básníkem než slamerem. Dodnes si ale myslí, že výhoda slamu je v jeho bezprostřednějších emocích, které člověk ještě zčerstva servíruje publiku.
Přesně to na něm má ráda i Hanka Nguyen alias Večerka. „Slam pro mě nikdy nebyl jenom rýmovaný stand-up, jak se o něm často říká, a pokud se dělá dobře, pak je humor jenom jedním z mnoha prvků, které využívá. Je to prostředek komunikace emocí a témat, o kterých nedokážeme či neumíme běžně mluvit, a pokud ano, často je nemáme komu říct nebo s kým je sdílet.“
Na konci se obejmout
Když na pódium přichází Barbo Ra, dává si záležet, aby z ní žádná nervozita cítit nebyla. Pevným hlasem recituje text o traumatech sexuálního zneužívání v dětství, opakuje tíživý refrén „pět až dvanáct let“. Všichni v publiku rázem zapomínají na hurónské vtipy v rýmech, na slamera Dibiho, který si zkusil stage diving, na všechno, co v klubu dosud zaznělo. Ne proto, že by předchozí vystupující byli horší, ale protože dobré vystoupení člověka vrací do přítomnosti a nutí ho s performerem navázat absolutní sounáležitost – přesně jak to nazanačovala Večerka. Slam je obnaženější než rap a bezprostřednější než báseň. Pořád stojí na textu, ale vrací do hry i jeho autora. Smrt autora, jak ji vyhlásil filozof Roland Barthes, tu prostě neplatí. Právě naopak.
Možná proto mezi sebou slameři vytvářejí tak silnou komunitu. „Když vystupujete s něčím opravdu niterním a intimním, vývoj hloubky vztahů s ostatními je určitě rychlejší a strmější. Mezi slamery hodně panuje podpora a porozumění. A to nezávisle na tom, s čím jdete na pódium,“ myslí si Barbo Ra, která poprvé vystoupila v roce 2011 a dvacetiny slamu přiletěla oslavit až z Irska.
Podobně mluví i ostatní slameři. „Snažíme se něco sdělit vnějšímu světu, musíme se hodně otevřít a jediná jistota napříč všemi městy a vesnicemi je to, že jenom kousek vedle vždycky stojí někdo, kdo nás zná a podrží,“ říká Večerka, která vysvětluje, že slam není zdaleka tak kompetitivní, jak se z vnějšku může zdát.
Ondřej Hrabal jí dává za pravdu. „Když jsem na jednom finále fakt dal do performance maximum a slezl z pódia na pokraji vyčerpání, třeba pět lidí, kteří byli navenek mými soupeři, mě vřele zároveň objímalo několik minut,“ vzpomíná pár dní po narozeninách slamu. A pak už musí končit.
Na vysvětlenou posílá fotku. Usmívají se na ní Dr. Filipitch a Tukan na cestě z vlakového nádraží v Třinci. Působí, jako by je focení trochu vyrušilo z rozhovoru. Jako by se bavili už třetí den v kuse, ale ještě si všechno nedořekli. Za pár hodin už zase budou stát na pódiu. Pořád spolu.
