Staří bardi i mladí spratci. Alba roku vydali Cure a Cave i Charli a Billie

Výjimečné desky v uplynulém roce vydaly jak mladé tváře, tak legendy, od nichž už fanoušci mnohdy nový materiál ani nečekali. Nejvíc se bezesporu mluvilo o eskapistickém albu brat, které outsiderku Charli xcx proměnilo v globální popstar. Zasloužené pozornosti se ale dočkala také comebacková nahrávka kapely The Cure a na poslední chvíli fanoušky potěšil i raper Kendrick Lamar. Přinášíme výběr deseti letošních desek, které by vám neměly uniknout.

Těžko v letošní hudební úrodě najít desku, která by si získala tak ikonický status jako brat od britské zpěvačky Charli xcx. Z jejího svítivě zeleného obalu se stal internetový mem, který pronikl až do prezidentské kampaně Kamaly Harris. Hity jako 360, Von Dutch nebo Apple zabodovaly na TikToku, který má dnes na úspěch v hudebním průmyslu nezanedbatelný vliv. Dvaatřicetiletá umělkyně album postavila primárně na klubových bangerech s dunivými beaty. V době plné krizí a nejistot nabízejí vítaný únik, i proto na streamovacích platformách dosahují poslechovosti v řádech desítek až stovek milionů.

Charli přitom nepopisuje jen opojné pocity, které člověk zažívá na rozjetých večírcích. V introspektivních momentech desky odhaluje také své zranitelnější stránky, zpívá o závisti i obavách z tikajících biologických hodin. Nechává posluchače nahlédnout pod svou spratkovskou fasádu, a stává se tak o to uvěřitelnější. Paradoxní je, že se jí do mainstreamu podařilo proniknout právě až s letošní šestou studiovou deskou. Teď se ukáže, jestli se jí na globální úspěch nejnovější nahrávky podaří navázat. Zatím svou popularitu upevnila tím, že brat vydala ještě v několika dalších edicích.

Debutová deska When We All Fall Asleep, Where Do We Go? ji v roce 2019 katapultovala do pozice nejslavnější zpěvačky generace Z. S křiklavě obarvenými vlasy a v teplákových soupravách nadměrných velikostí byla Billie Eilish antitezí teenagerských hvězd z přelomu milénia. Na druhém albu Happier Than Ever z roku 2021 se s rychle nabytou popularitou potřebovala vyrovnat. Hororovou stylizaci a elektronické beaty s bizarními samply vyměnila za civilnější image a hutnou jazzovou atmosféru.

Letošní novinka Hit Me Hard and Soft, kterou Eilish opět natočila se svým bratrem, producentem Finneasem, oba přístupy kombinuje. Houpavé skladby Chihiro a The Diner mohou připomenout klubový zvuk její prvotiny, balady Wildflower nebo The Greatest by zase svými orchestrálními aranžemi zapadly na následující desku. Eilish na novém albu zpívá o vztahu k vlastnímu tělu, popisuje svou první sexuální zkušenost se ženou nebo se vžívá do kůže stalkera. Ve svých dvaadvaceti letech vydala výjimečně dospělou nahrávku, která sice není tak překvapivá jako její předchozí tvorba, ale pořád patří k nejpozoruhodnějším počinům současného popu.

Příznivci posmutnělého retra Lany Del Rey nebo bombastických chorálů Florence and the Machine by neměli minout letošní debut britské holčičí kapely The Last Dinner Party. Vítězky ankety BBC Sound of 2024 se ve své hudbě hojně inspirují nejen výše zmiňovanými zpěvačkami, ale třeba i sedmdesátkovým glam rockem Davida Bowie nebo skupiny Blondie. Svými kostýmy zase odkazují k viktoriánské éře a v davu na jejich koncertech lze snadno narazit na podobně oblečené fanynky. O oddanosti jejich publika se ostatně mohli přesvědčit návštěvníci vyprodaného pražského koncertu, kterým v listopadu uzavřely své turné.

The Last Dinner Party umí psát chytlavé a zároveň nepodbízivé popové písničky, které zahalují do aranží podobně starosvětských, jako jsou jejich oděvy. Jejich silné melodie podbarvují smyčce, žestě i harfa. Na Prelude to Ecstasy nechybí úderné refrény podpořené říznými kytarami ani křehké, procítěné balady. Dívčí pětice za něj byla nominována i na prestižní Mercury Prize. Někomu sice jejich tvorba a image může připadat až příliš vyumělkovaná, příznivci indie žánru z nultých let, jehož kouzlo v poslední době objevuje také generace Z, však budou při poslechu jejich prvotiny dost možná zažívat extatické stavy.

Může se zdát, že kytarové scéně odzvonilo a nejzajímavější věci se teď dějí v popu a rapu. Irští Fontaines D.C. nicméně dokazují, že nad muži s kytarami ještě není radno lámat hůl. Už za svůj syrový postpunkový debut Dogrel (2019) byli nominováni na Mercury Prize, a s následujícím albem A Hero’s Death (2020) dokonce získali nominaci na cenu Grammy za nejlepší rockovou nahrávku. Na třetí desce Skinty Fia (2022) se posunuli k temnému gotickému rocku a také začali být o poznání melodičtější.

Postupnou proměnu od garážového zvuku a nihilistického deklamování směrem k barevným aranžím a klenutým refrénům kapela dokonává na letošním albu Romance, které je plné kontrastů. Zatímco v pilotním singlu Starbuster frontman Grian Chatten rapuje do triphopového beatu, závěrečná píseň Favourite svou lehkostí a chytlavým kytarovým riffem připomíná zlaté časy britpopu. Na desce nechybí pozvolna gradující psychedelické skladby jako Desire nebo Motorcycle Boy, ani dravější tracky Here’s the Thing a Death Kink. Naživo si je budou moci poslechnout i návštěvníci festivalu Rock for People, kde Fontaines D.C. příští rok vystoupí.

Na novou desku britských The Cure fanoušci čekali dlouhých šestnáct let. Původně měla vyjít už v roce 2019, zpěvák Robert Smith s ní však stále nebyl spokojený, byť kapela většinu písní hrála už na světovém turné, které absolvovala loni a předloni. Překvapením tak bylo už to, že album letos na podzim vůbec vydala. Po prvních recenzích navíc bylo zřejmé, že se skupině podařilo přijít se svou nejlepší nahrávkou od kultovního Disintegration (1989).

Novinka Songs of a Lost World se mu v ledasčem podobá. I tady Smith posluchače pomalu vtahuje do svého ponurého světa, skladby často uvozuje rozvláčné instrumentální intro a až po něm frontman začíná zpívat. Zvukově i tematicky se The Cure drží své gotické estetiky, Smith se dotýká existenciálních otázek lidské konečnosti a neúprosně plynoucího času. Zároveň ale dospívá ke smíření. „Já vím, já vím. Můj svět zestárl. A nic není napořád,“ konstatuje v baladě And Nothing Is Forever. Pokud se tím se svým věrným publikem loučí, pak je to rozloučení víc než důstojné.

Jednu z desek roku natočil také australský rozervanec Nick Cave. Na novince Wild God završuje truchlení nad tragickou smrtí svých dvou synů. Zatímco na předchozích albech Skeleton Tree a Ghosteen ale ztrátu oplakával, nyní konečně dochází ke katarzi. Ve skladbě Joy popisuje, jak k němu uprostřed noci přichází duch v obřích teniskách, aby mu řekl: „Všichni už jsme se dost natrápili. Teď je čas se radovat.“ Svým posluchačům tak přináší očistný zážitek a dodává naději, že i nejhorší traumata lze překonat a najít v životě znovu štěstí.

Změna nálady se odráží také na zvuku nových písní. Ambientní elektronické plochy minulých dvou desek, které nahrával primárně se svým parťákem Warrenem Ellisem, ustoupily stranou. Na Wild God Cave dává opět prostor všem členům své doprovodné kapely, kterou nově doplnil také Colin Greenwood z britských Radiohead. Díky gospelovému sboru a orchestrálním aranžím skladby mnohdy zní až monumentálně. Kdo navštívil Caveův říjnový koncert v pražské O2 areně, mohl mít pocit, jako by se ocitl na duchovním obřadu. Někdejší bouřlivák se v posledních letech publiku doslova rozdává a vyzařuje z něj sympatická pokora.

Přestože Vladimír Mišík ze zdravotních důvodů před pár lety přestal koncertovat a kvůli artróze levé ruky už nemůže ani tolik skládat, producent Petr Ostrouchov ho do třetice všeho dobrého dostal do studia. Po šesti Anděly oceněném albu Jednou tě potkám a následujícím Nočním obrazu společně natočili ještě Vteřiny, měsíce a roky. Vedle Mišíka se na novince textařsky podílel také Michael Žantovský. V několika skladbách pak zazní verše zpěvákových oblíbených básníků Františka Gellnera, Josefa Kainara a Jana Skácela.

Ačkoli sedmasedmdesátiletý letenský bard na poslední nahrávce zpívá o čím dál častějších pobytech v nemocnici, dírách v paměti i odvrácené straně náklonnosti k alkoholu, udržuje si optimismus a nadhled. K lehkému tónu desky přispívá také Ostrouchovova skupina Blue Shadows, která Mišíka doprovází jak poklidným bluesem, tak rozverným reggae, a v jednom případě dokonce svižným ska. Zatím se o Vteřinách, měsících a rocích mluví jako o povedeném zakončení trilogie. Ale kdo ví, třeba ještě přijde pokračování.

Další z českých desek roku natočil Matěj Čech alias Mat213, byť je z úplně jiného ranku než poslední Mišík. Šestadvacetiletý hudebník, výtvarník a podcaster na letošním albu Nesu oheň pokračuje v rozmazávání hranic mezi humorem a vážností. Zálibu v post-ironii koneckonců projevil už ve svém průlomovém singlu 7teen, za který loni k nelibosti některých publicistů získal cenu Apollo. Recenzenty, pro něž není hyperpopová stylizace, která záměrně přehání osvědčené mainstreamové postupy, ničím jiným než kýčem, absolvent pražské AVU zřejmě nepotěší ani na své novince. Pokud mu ale nedají šanci, přijdou tím o spoustu zábavy.

Na Nesu oheň nenuceně střídá žánry. Z elektropopového intra Kotě in the Panelák skáče do fotbalové halekačky Christos Zafeiris. Numetalovou Dekadent Love střídá funky Třídní sraz. Kulturní všežravost se odráží také na výběru hostů, mezi nimiž nechybí zpěvačka Annabelle, rocker Václav Noid Bárta ani raperka Arleta. Zároveň si Čech na desce pohrává s řadou témat – kritizuje iniciativu Česko bez hluku, která přispěla k zavření Kasáren Karlín, glosuje přehnanou nostalgii po devadesátých i jiných letech nebo trefně vystihuje propast mezi bývalými spolužáky, jejichž cesty se po škole rozešly.

Desku, která by se dala považovat za manifest generace Z, letos vydala také slovenská kapela Berlin Manson. Jejich debut Poor but Sexy je však oproti novince Mata213 mnohem naštvanější. Ani zpěvákovi Adamu Dragunovi nechybí humor, jen o problémech svých vrstevníků vypráví s o poznání větší kousavostí a cynismem, což může souviset s odlišnou politickou realitou, ve které se každá ze sousedních zemí právě nachází. Dragunův drzý projev doplňují temné, elektronické beaty produkované jeho parťákem Patrikem Nagym, které se zvukově pohybují na pomezí synthpopu, punku a hiphopu.

Název alba odkazuje ke stejnojmenné knize, ve které polská novinářka Agata Pyzik popisuje, jaké stereotypy na Západě i po pádu železné opony panují o lidech z bývalého východního bloku. „Pozeráš Netflix a každý je tam sexy. Všetci majú dom a v ňom nepotrebné veci. A ja si myslím, že toto sme mohli byť my, keby sme boli z inej planéty a nie z východnej Európy,“rapuje Dragun na desce. V ironických a zároveň naléhavých textech se dotýká bytové krize, vyhoření nebo sílících antiliberálních tendencí na Slovensku i jinde.

Když už jsme u hiphopu, nelze opomenout desku GNX, kterou své fanoušky měsíc před Vánoci překvapil americký raper Kendrick Lamar. Ten pověst lyricky i technicky nejobratnějšího umělce na scéně stvrdil už ostře sledovanou výměnou se svým sokem Drakem, ze které nepřekvapivě vyšel jako vítěz. Navíc mu přinesla hit Not Like Us, v němž svého soupeře označil za pedofila a který se na Spotify blíží miliardě poslechů. Novinka GNX sice další stejně chytlavý track nenabízí, Lamar se na ní ale vrací k přímočařejšímu rapu staršího alba DAMN. (2017).

Zatímco na minulé, koncepční desce Mr. Morale & the Big Steppers (2022) se vypisoval z vlastních nejistot, tentokrát od složitých otázek otcovství, spirituality nebo genderové identity spíš upouští, byť si například ve skladbě Reincarnated představuje své minulé životy a povídá si s Bohem. Obecně je však GNX hlavně tradiční rapovou poctou Lamarovu domovskému Los Angeles. „Kašlu na dvojsmysly, chci, abyste si to procítili,“ udává tón nahrávky hned v intru Wacced Out Murals.