Staré továrny jsou katedrály, které necháváme chátrat, ukazuje výstava

Rozlehlá výstavní síň pražské Kunsthalle je plná suti. Kusů betonu, z nichž trčí ocelové dráty. Jinak v temném sále není nic. Pak ale prostor naplní zádumčivé tóny a stěny síně rozsvítí projekce. Rázem jsme jinde: v pusté krajině s industriální ruinou v dálce, kterou můžeme následujících 14 minut bedlivě prozkoumávat. Videoinstalace The Grief of Misfit Cathedrals (Žal nechtěných katedrál) tvoří památník starému světu, který už nikdo nechce.

„Jsou to místa na okraji společnosti. Místa, která valná většina lidí nenavštěvuje, snad až na pár nadšenců,“ říká o chátrající industriální architektuře autor videoinstalace Jakub Pešek z audiovizuálního studia Lunchmeat. Má na mysli staré továrny, obilná sila a další typy staveb, které vytvářejí specifická území v současné městské krajině.

Pešek jim říká Zóny. Ten název evokuje cosi nebezpečného, kam je vstup zakázán, kde se čas pohybuje pomaleji než jinde a kde se dějí věci, které odporují fyzikálním zákonům – tak jako se to děje v Zóně z filmu Andreje Tarkovského Stalker.

V Peškově díle (není to film, ale něco víc – multidimenzionální zážitek) má člověk pocit, že přihlíží tomu, jak industriální ruina v Zóně ožívá. Připomíná prastaré, plaché zvíře, které nejdřív sledujeme zpovzdálí a pak putujeme jeho útrobami. Temnou šachtou sestupujeme do nejnižších pater obrovského komplexu, zatímco kolem nás pomalu plují zrnka prachu – připomínají krvinky v krevním toku nebo plankton ve vodě. Jsme jako v břiše velryby.

Podívejte se na fotogalerii z přípravy videoinstalace v prostoru pražské Kunsthalle.

Kolektiv Lunchmeat, jehož je Pešek členem, je sdružením nezávislých umělkyň a umělců, kteří se specializují na práci s novými technologiemi. Zajímá je všechno audiovizuální, imerzivní, interaktivní. Jít na koncert v jejich režii, třeba v rámci jejich Lunchmeat Festivalu, znamená, že hudbu nejen uslyšíte, ale také uvidíte: abstraktní beaty dostanou kabát z interaktivních projekcí. Cílem kolektivu Lunchmeat není působit okázale, ale vtáhnout. I proto tak rádi pořádají své akce v bývalých industriálních komplexech.

Továrny připomínají sakrální budovy a pro milovníky taneční hudby opravdu představují svatostánky. „Nejsou to sterilní místa podsvícená ledkovými pásky jako spousta ostatních klubů. Je tu genius loci, který v žádném klubu nezopakujete. A přitom stačí nasvítit starý komín,“ vysvětluje Pešek.

Jeho videoinstalace, která bude poprvé k vidění se začátkem spřáteleného Signal festivalu, vznikla díky fotogrammetrii, moderní technologii, při níž se skrz fotografie sbírají data o fyzických objektech a prostředích. Pešek a jeho spolupracovníci několik měsíců pečlivě mapovali několik industriálních objektů v Praze a na Kladně, aby pak vytvořili model, který je syntézou navštívených staveb.

V zadním traktu výstavní síně je k vidění fotografie jediného kusu suti. Dva železné pruty obtočené kolem betonu připomínají tepny. Žal nechtěných katedrál odhaluje, že i chátrající továrny mají srdce.