Česká televize by se od kultu StarDance měla konečně odpoutat, říká socioložka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Soutěž StarDance si už 18 let udržuje schopnost, která je s rostoucí individualizací vkusu čím dál vzácnější. Dokáže oslovovat publikum napříč generacemi a znovu ho přivádět k polozapomenutému zážitku rodinných večerů u obrazovek.

„Tmelící funkce k veřejnoprávní televizi jistě patří. Je ale otázka, kolem jakých hodnot lidi sdružujete, a pořad momentálně pracuje s hodnotami heteronormativity, šovinismu a antifeminismu. Prezentuje maloměšťáckou idylu založenou na třpytivém bohatství a buržoazní nádheře,“ upozorňuje v rozhovoru socioložka médií Irena Reifová působící na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Generální ředitel České televize Jan Souček v nedávném rozhovoru pro server Novinky vyzdvihoval, že StarDance spojuje diváky z různých věkových a socioekonomických skupin. Dokonce pořad označil za rodinné stříbro. Dokáže soutěž s tancujícími celebritami skutečně stmelovat společnost?

Ano, hlavně schopnost propojovat lidi různých generací se myslím pořadu nedá upřít. Generační aspekt je přitom dnes v populaci jednou z nejvýraznějších dělících linií. Žijeme v době, kdy se mládež cítí být velmi odlišná od zbytku společnosti. Přesto se při sledování StarDance setkává se svými rodiči nebo prarodiči. A nejde jen o adolescenty, na minulou řadu se dívalo asi 150 tisíc dětí mladších 15 let. Soutěž navíc diváky napříč věkovými skupinami znovu přivádí k lineárnímu televiznímu vysílání. Resuscituje tradiční model sledování, kdy spolu několik lidí sedí v obýváku na gauči, zírá na obrazovku, chroupá brambůrky a baví se mezi sebou.

Proč se právě StarDance daří zachovávat tohle stále vzácnější teplo rodinného krbu? Dalo by se očekávat, že pro dnešní dospívající bude pořad příliš konzervativní, zvlášť když se lépe orientují v online prostředí, které přispívá k atomizaci publika.

Obliba každého pořadu může vycházet jak z nabídky konkrétního média, tak z potřeb cílové skupiny. V případě StarDance myslím platí obojí. Předně jde o show, která si přímo říká o to, aby se na ni člověk nedíval sám. Pokud zážitek nemá s kým sdílet, přestane ho soutěž po chvíli bavit. Zároveň je publikum individualizovaným sledováním už trochu unavené. Přestože nám dnes potenciálně zajímavý obsah doporučují algoritmy, stejně pořád musíme vyhledávat, vybírat a rozhodovat, u čeho strávíme volný čas. Rodinný večer se StarDance nás téhle zodpovědnosti zbavuje, ulevuje nám od audiovizuální kultury založené na vlastní volbě.

Hned dva kolegové z řad střední generace mi říkali, že se na StarDance dívají hlavně kvůli svým dětem, jinak by je pořád ani nelákal. Není to paradoxní?

Taky jsem přemýšlela, proč je StarDance pro děti tak atraktivní. Vysvětluju si to tím, že připomíná pohádku. Vypráví o krásně oblečených princích a princeznách, a přestože po každém kole někdo z nich odejde, nakonec všechno dobře dopadne. S párem, který nepostoupil, se všichni srdceryvně loučí, vyjadřují, jak pro ně byli soutěžící důležití, jak jim budou chybět, a rozbroj je tak překonán. Pořad je tedy od začátku do konce esencí pozitivity.

Sledovanost StarDance letos podobně jako v minulých letech přesahuje 1,5 milionu diváků. Pořad se přitom začal vysílat už před 18 lety. Čím si vysvětlujete, že se ho Češi stále nepřesytili? Podobně jako se v minulosti přesytili například pěvecké soutěže SuperStar, od jejíhož prvního ročníku letos uplynuly dvě dekády.

Neutuchající obliba StarDance myslím souvisí právě s tím, že oslovuje více generací. Popularita různých reality show, které se v minulosti těšily intenzivnímu zájmu, naopak postupně opadla s tím, jak jejich původní diváci dospěli. S přibývajícím věkem už pro ně přestaly být přitažlivé. Ke stabilně vysoké sledovanosti StarDance určitě přispívá také pozornost ze strany jiných médií. Pořad se neodehrává pouze na televizních obrazovkách, je k němu přidružený i sekundární obsah na dalších platformách.

Soutěž je postavená na účastnících z řad celebrit, které se pohybují v mnoha různých komunikačních prostředích. Lidé je neznají jen z televizních obrazovek, ale i z bulváru nebo sociálních sítí. Díky tomu na sebe StarDance dokáže stále nabalovat nové publikum. I když je v mnoha ohledech staromódní, snaží se být inovativní alespoň v tom, že se vedle velkých hvězd pomalu otevírá také mikrocelebritám – youtuberům nebo influencerům.

Starší generaci tak k pořadu přiláká třeba herečka Jana Paulová a mladší zase food blogerka Chili Ta.

Ano, je přitom zajímavé, jak StarDance mladé internetové tvůrce často posouvá do tradičních schémat. Zatím se sice v soutěži neobjevili účastníci, kteří by se radikálněji vymezovali vůči mainstreamových ideologiím, už z podstaty věku si ale nejsem jistá, jestli například Chili Ta považuje za jediný možný vztahový model heterosexuální pár. Přesto jí show do téhle dominantní šablony našroubovala.

Ještě názornějším příkladem může být youtuber Kovy, který otevřeně mluví o své homosexuální orientaci.

Ano, v soutěži přitom Kovy nijak zvlášť netematizoval, že je gay. Stejně jako cukrář Josef Maršálek, pro kterého sice homosexualita není ve veřejném prostoru hlavní otázkou, ale také si prošel coming outem. Je smutné, že pořad svoji snahou být za každou cenu mainstreamový tyhle lidi pasivizuje. Posouvá je do rolí, ve kterých nejsou sami sebou. Jedním z aspektů, ve kterých soutěž v českém kontextu zůstává staromódní, je právě párování na základě biologicky explicitního pohlaví, nikoli na základě identity. V zahraničních verzích StarDance už se přitom stejnopohlavní páry objevily.

Tanečník Jan Tománek, který se letos poprvé ujal role jednoho z porotců, v rozhovoru s mým kolegou Jonášem Zbořilem říkal, že jsou čeští diváci konzervativnější a na homosexuální dvojici zkrátka ještě nejsou připravení. Otázkou je, jestli by se Česká televize preferencemi většinového publika měla řídit, nebo se je naopak snažit kultivovat.

Přesně tak. Zaprvé je třeba říct, že Česká televize účast stejnopohlavního páru ve StarDance zatím ani nevyzkoušela. Vymlouvat se na diváky, aniž by jejich preference měla podložené, tedy není na místě. Jde o typický nešvar – lidé v mediálních profesích mluví o tom, co jejich diváctvo, posluchačstvo nebo čtenářstvo chce či nechce, a často přitom vychází jen z představ ve svých hlavách. Druhá věc je, že i kdyby měl Jan Tománek pravdu a čeští diváci byli většinově konzervativnější, veřejnoprávní televize by měla hranice jejich očekávání testovat, posouvat dál. V tuhle chvíli bohužel dělá pravý opak.

V letošním ročníku poprvé soutěžili také paralympionik a Vietnamka – cyklista Jiří Ježek a kuchařka Chili Ta. Nedokazuje jejich účast, že i česká StarDance začíná pomalu dbát na zastoupení společenských menšin?

Ano, v tomto ohledu nastal posun. Tím víc si kladu otázku, proč je genderová hranice zatím tak nepřekonatelná, když v otázkách ableismu a rasismu dokáže Česká televize zakořeněné předsudky atakovat. V případě Chili Ta si dokonce Marek Eben odpouštěl narážky na její původ. U Jiřího Ježka se nicméně poznámkám o jeho hendikepu úplně nevyhnul.

V minulých letech moderátor Marek Eben schytával kritiku za sexismus. Sama jste mu v loňském rozhovoru pro Aktuálně.cz vyčetla, že svými poznámkami přispívá k objektivizaci žen. Pozorujete u aktuální řady v tomto ohledu nějaké zlepšení?

Neviděla jsem sice všechny díly, ale musím uznat, že jsem si zatím žádných výraznějších sexistických výroků nevšimla. Je otázka, jestli se Marek Eben snažil jít do sebe, jestli čelil naléhání ze strany štábu nebo jestli je to jen náhoda. Jeho projev sice pořád setrvává v rovině bodrého humoru, ale dopouští se méně nekorektních přešlapů než dřív.

Třeba si vzal ponaučení z vašeho rozhovoru, který mimochodem před rokem vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Jak si vysvětlujete, že vaše kritika na adresu Marka Ebena vzbudila v internetových diskuzích takové emoce?

Vzbudila je myslím hlavně proto, že jsem StarDance označila za pornografii pohody. Je pravda, že jsem mluvila i o Marku Ebenovi. Zmiňovala jsem, jak tanečnice redukoval na konkrétní části jejich těl, třeba nohy, a vyzdvihoval, jak jsou krásné a štíhlé. Neřekla bych ale, že byl následný shitstorm na sociálních sítích reakcí na tuhle mou repliku, ani že by někteří diskutující měli potřebu hájit Marka Ebena. Spíš moje výroky náhodou zapadly do neustále se obnovujícího střetu mezi konzervatismem a progresivismem. Automat kulturních válek už zkrátka funguje jako jukebox. Stačí, když do něj vhodíte minci, a hned se rozjede.

Jedním z důvodů, proč pořad láká tak obrovské množství diváků, je podle mě skutečnost, že je prudce nostalgický. Což je paradoxní, protože se zároveň snaží působit současně, na první pohled nemá s minulostí nic společného. Přesto však StarDance přináší obrazy starých dobrých časů, kdy byl svět ještě v pořádku. Právě proto se do debaty kolem něj tolik promítají představy, že ten svět chtějí některé hlasy narušit, zničit, předělat na nějakou nemorální dekadenci.

Říkám si, jestli nostalgie není pro většinový vkus české společnosti typickým rysem. Komerční rádia lákají na zlatou českou klasiku, televizní stanice zase donekonečna opakují osvědčené filmy a seriály z dob socialismu nebo devadesátých let…

Každá nostalgie je trochu jiná. Nostalgii po devadesátkách tak nelze úplně srovnávat s postsocialistickou nostalgií nebo nostalgií po blíže nedefinované minulosti. StarDance myslím těží z nostalgie antiprogresivistické, která pracuje s představou zlaté éry, ráje, z něhož jsme byli vyhnáni, domova, kde svět fungoval takzvaně přirozeně. Předmětem téhle nostalgie je představa tradiční společnosti, ve které neexistovala žádná fluidita, genderové i jiné role byly jasně vymezené, svět byl černobílý, snadněji srozumitelný, jednodušší.

Tím spíš mě fascinuje, že StarDance oslovuje i diváky z řad generace Z, která by v průměru měla být svobodomyslnější, otevřenější.

U generace Z samozřejmě StarDance funguje z jiných než nostalgických důvodů. Podle mediálního teoretika Johna Fiskea bývá populární obsah vždycky otevřený různým důvodům, proč si ho lidé mohou oblíbit. Je polysémický, mnohoznačný. Líbí se obrovskému množství lidí, ale každý v něm nachází něco trochu jiného.

I vzhledem ke stále odkládanému zvyšování koncesionářských poplatků se vedou spory, jestli má Česká televize pořad jako StarDance vůbec produkovat. Podle Jana Součka soutěž do vysílání veřejnoprávní stanice patří, právě proto, že spojuje staré a mladé, město a vesnici. Také podle něj u populace pěstuje vztah k tanci. Jak se na veřejnoprávnost populární show díváte vy?

Tmelící funkce k veřejnoprávní televizi jistě patří. Měla by být schopná oslovovat různé sociální skupiny a vytvářet jim společná témata. Zároveň by ale podle mě měla k integraci společnosti přispívat jinak než velmi opatrným, staromódním způsobem, který vidíme u StarDance. Vždycky je otázka, kolem jakých hodnot lidi sdružujete, a pořad momentálně pracuje s hodnotami heteronormativity, šovinismu a antifeminismu. Prezentuje maloměšťáckou idylu založenou na třpytivém bohatství a buržoazní nádheře.

Často se stává, že se v soutěži dostanou docela daleko účastníci, kteří v tanci zrovna neexcelují. Na sociálních sítích pak diváci vedou emotivní debaty o tom, proč stále postupují a proč namísto nich museli vypadnout jiní. Loni se řešil cukrář Josef Maršálek, letos zase kickboxerka Martina Ptáčková. Mají Češi slabost pro outsidery?

Myslím, že ano. Mezi hodnocením poroty a hlasováním publika často dochází k viditelným odklonům. Diváci si tak mohou vychutnávat pocit moci, užívají si, že pořad mohou ovlivnit navzdory mínění expertů, že svým rozhodnutím mohou elity přetlačit. Taková síla pro ně může být opojná. Nejde tedy jen o fandění outsiderům, ale také o imaginativní řešení mocenských vztahů, rovnosti a nerovnosti ve společnosti.

Takový zážitek dokonce může interagovat se zkušenostmi, které lidé mají z oblasti politiky. Připomíná volby, a může tak vybízet ke srovnávání, jak se naše hlasy promítají v politické realitě. Pokud má člověk pocit, že v politice nemůže skoro nic ovlivnit, může si to kompenzovat právě ve StarDance.

Kdybyste si měla tipnout, kdo letos ve StarDance zvítězí, na koho byste si vsadila?

A vyhraju něco, když si tipnu správně? (smích) Asi bych si vsadila na Oskara Hese, i když těžko říct, protože u něj může vstoupit do hry skutečnost, že má díky svému zázemí výhodu. Koho tipujete vy?

Pokud by měli vyhrát soutěžící, kteří v tanci vynikají, viděl bych to na Oskara Hese nebo Martu Dancingerovou. Taky bych se ale vůbec nedivil, kdyby diváci podpořili spíš nějakého dříče, který to takzvaně nemá zadarmo. Mohou mít pocit, že jejich hlasy potřebují víc.

Možná je načase, aby si někdo založil startup a naprogramoval software, který bude předpovídat výsledky StarDance. Je ale otázkou, jestli se vůbec předpovídat dají. Do hlasování totiž vstupuje tolik různých faktorů, že nikdy nevíte, který zrovna zafunguje.

V příštím roce bude soutěž v rámci StarDance Tour cestovat po velkých halách napříč celým Českem, kde ji diváci budou moci zažít na vlastní oči. V některých městech jsou vstupenky na show už nyní vyprodané. Jak přesun televizního pořadu do arén vnímáte?

Tenhle krok mi připadá opravdu zbytečný, už z hlediska veřejnoprávnosti. Všechny zastávky StarDance Tour jsou naplánované ve velkých krajských městech. Pravděpodobně tedy půjde o prestižní večery pro místní honorace. Nevím, jestli je nutné, aby se Česká televize na něčem podobném podílela. Myslím, že by se od kultu StarDance měla konečně odpoutat a nahradit pořad jinou vlajkovou lodí, než aby dál rozdmýchávala slávu formátu, který je už na sklonku svojí dráhy.

Pravidelné oživování StarDance možná ukazuje, že se Česká televize bojí riskovat a testovat formáty, které nejsou zaručeným receptem na úspěch.

Nemusela by ani vyloženě riskovat. Stačilo by, kdyby převzala formát, který se osvědčil v jiných zemích. Podobný krok se teď vyplatil televizi Prima s reality show Zrádci, která je oceňována jak diváky, tak kritiky.