Stará, dobrá hrůza. Horor Nosferatu je krásný, než se vám z něj udělá zle

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco filmových Drákulů je kolem osmdesáti, Nosferatové jsou pouze tři. Respektive čtyři, ale o tom až za chvíli. Nosferatu byl vždy Drákula, jen to režisér Friedrich Wilhelm Murnau nechtěl v roce 1922 přiznat a všechny postavy přejmenoval, načež následoval soud o autorská práva s dědičkou po spisovateli Bramu Stokerovi, která se snažila distribuci snímku zastavit a zničit všechny jeho kopie.

Málem jsme tak přišli o jedno z nejvýznamnějších děl německého expresionismu a zakladatelské dílo žánru filmového hororu. Atmosférická hra stínů a světla inspirovala od té doby bezpočet snímků a výkon herce Maxe Schrecka coby hraběte Orloka se dvěma ostrými řezáky (namísto špičáků) byl natolik přesvědčivý, až kolovaly legendy, že se jednalo o skutečného upíra, jenž jen předstíral, že je herec. Na tomto námětu ostatně stála i mystifikační skorokomedie Ve stínu upíra (2000), jež je součástí nosferatovského kánonu a oním čtvrtým zatoulaným filmem, pokud nepočítáme coby pátý ještě československý biják Upír z Ferratu o monstrózním závodním automobilu.

Chronologicky druhým Nosferatem byl potom démonicky vyšinutý Klaus Kinski v 70. letech ve snímku, jehož podtitul byl Fantom noci. Opět německý režisér, tentokrát Werner Herzog, sice povinně skládá poctu němému filmu, ale zároveň v barvách, většinou za světla a ve velmi realistickém provedení představuje upírský příběh bez jakýchkoli formálních kudrlinek a vlastně nám nabízí vizi 19. století, v němž je vše sice hodně barevné, ale zároveň obyčejné a všední, včetně poněkud vyhublého strádajícího upíra, jehož je nám i trochu líto.

Nejnovější verze Nosferata, jenž tento týden vstupuje do českých kin, je jednoznačně nejvýpravnější, nejtemnější a nejbrutálnější, a také nejdelší. Má masivních 132 minut a pro české publikum bude lákavá i tím, že se natáčela v tuzemsku, ať už v barrandovských ateliérech nebo na zámku v Rožmitálu pod Třemšínem a na Pernštejně (kde, mimochodem, točil i Herzog, přitom jednotlivé interiéry vypadají naprosto jinak). Dlužno dodat, že samotným Nosferatovým hradem v Rumunsku zůstává Korvínův hrad, kde byl vězněn i skutečný Vlad III. Dracula, jenž byl historickou inspirací pro vznik knihy.

Nosferatu ve verzi 2024 je autorským dílem 41letého režiséra a scenáristy Roberta Eggerse, který je posledních deset let považován za jeden z nejvýraznějších talentů mezi hororovými tvůrci. Prakticky každým svým dílem se snaží redefinovat, na co jsme v hororech zvyklí, jako když ve filmu Čarodějnice (2015) nepoužíval umělé světlo a hudbu, nebo zvolil černobílý obraz, pomalé tempo a nečekané mysteriózní zvraty v Majáku (2019), který se původně tvářil jako historické psychologické drama, případně vnášel momenty hrůzy tam, kde bychom čekali jen tradiční mytologii a akční řežbu, jako u vikingského velkofilmu Seveřan (2022). Žádný z těchto filmů nebyl vyslovený hit, ale všechny si svým nekonvenčním stylem získaly pozornost publika, které nebaví současný hollywoodský mainstream.

Eggers je jedním z představitelů tzv. elevated horroru, tedy hororu povýšeného na umění, což leckomu může imponovat a jiné zase vede k úvahám o manýrismu a vyumělkovanosti. Může, nebo má být horor vůbec uměním, nebo jde hlavně o brnkání na strunu primárních pudů a nemá být správný horor vždy tak trochu brak? Má v něm být vše pečlivě kontrolované, nebo je naopak součástí hororového kouzla nahodilost a spontánnost? Pravdou zůstává, že jen minimum hororů bylo kdy nominováno na Oscara nebo vyhrálo nějakou jinou filmovou cenu.

Naposledy takto výrazně uchopil upírské téma Francis Ford Coppola v roce 1993 ve snímku nazvaném přímo Bram Stoker's Dracula. Jeho film dával na odiv svou umělost a filmovou iluzivnost, byl přehnaný v kulisách, kostýmech i herectví (jak jen zapomenout na šílené paruky Garyho Oldmana?), rozvíjela se tu hra citací a zdůrazňoval se motiv nesmrtelné lásky. Eggers je oproti Coppolovi méně hýřivý a okázalý, jeho metodou není pohrávat si s klišé a rekvizitami, a už vůbec není romantický. Jde mu o obrazné i doslovné vtažení do temnot. Tmy je tu tolik, až občas v obraze mizí i kontury postav. Některé záběry jsou posunuté až do monochromatičnosti a zářivé barvy tu mají jen oheň a krev.

V tomto světě není útulno ani bez přítomnosti upíra, v civilizovaném Německu, natožpak v divokém a „zaostalém“ Rumunsku. Zároveň díky zvýšené vizuální kvalitě současných digitálních technologií se může nad černým městem roztahovat letící obří černý stín Orlokova pařátu a pořád od sebe tyto objekty dokážeme rozeznat. V některých scénách Eggers sází na pocity ztráty smyslu pro realitu a přesouvá nás do mlžného odtělesněného snu – jako když hlavního hrdinu Thomase veze do Orlokova sídla přízračný kočár, jenž je odkazem na jiný slavný němý film Vozka smrti.

Krev se tu nepije decentním nakousnutím z krční tepny, ale z hrudi u srdce a je vidět i slyšet hltání teplé životodárné tekutiny. Nejspíš v žádné verzi nebylo tolik ženské, ale hlavně mužské nahoty. Upír tu není starým aristokratem, jenž se proměňuje v oslnivě mladší verzi či netopýra, ale jeho jedinou podobou je ohnilý zombie. Díky kníru tu Hrabě Orlok poprvé v dějinách vypadá jako Rumun, a jako Rumun i mluví, v angličtině s těžkým akcentem či přímo starodávnou dáčtinou, když sesílá kletby a zaříkávání – původem švédský herec Bill Skarsgård se tu díky opernímu tréninku naučil položit svůj hlas o oktávu níž, byť tím riskoval trvalé poškození hlasivek.

Nejspíš v žádné filmové verzi nebyl Orlok (či Dracula) tak uhrančivě výřečný a děsivý už jenom tím, jak mluví. V první scéně ho dokonce téměř vůbec nevidíme, ale jen slyšíme, ale i tak v nás jeho chrčivá „deathmetalová“ výslovnost dovede vyvolat hrůzu, stejně jako v realitním agentovi Thomasovi, jenž přicestoval na tajemný hrad v Karpatech bez nejmenšího vědomí, co ho zde čeká.

Možná nejstrašidelnější osobou v obsazení filmu Nosferatu je ale 25letá Lily-Rose Depp coby Thomasova novomanželka Ellen, která je s Orlokem mysticky propojena a způsobila jeho probuzení. Lily-Rose Depp je vzhledově unikátní mix genů otce Johnnyho Deppa a matky Vanessy Paradise, má v sobě ale něco i z jiné dávnější královny filmové gotiky Christiny Ricci a poměrně zjevně se snaží hrát jako Isabelle Adjani, jež ztvárnila Ellen v Herzogově filmu. Eggers však přiznává i inspiraci snímkem Andrzeje Zulawského Posedlost (1981), v němž Adjani předvedla až nesnesitelnou úlohu hysteričky, jíž se ve stupňujících se záchvatech rozpadá osobnost.

V novém Nosferatovi se přitom hraje o to, zda je možné všechny psychické stavy vysvětlit pomocí lékařské vědy. Právě hysterie ale byla zároveň tou nejzneužívanější diagnózou v dějinách, o níž dnes víme, že nemá smysluplnou definici a léčbu, a tudíž neexistuje a byla vyškrtnuta před více než třiceti lety z lékařských manuálů. Za hysterii totiž bylo označováno jakékoli ženské chování, které neodpovídalo mužským požadavkům. Řešilo se disciplinací, medikací a lobotomií. Eggers však hysterii ve své fikci neodmítá. Svůj film pojímá jako disputaci o modernitě samé. Příběh se odehrává v době, kdy mělo zvítězit osvícenství nad tmářstvím a oni moderní lidé už nevěří pověrám. Přítomnost upíra, jenž rozsévá po městě morovou ránu a vyvolává hlubokou sektářskou oddanost či sexuální extázi, nás ale upomíná, že ono staré, předmoderní, mytické, nikdy nezemřelo.

Zůstává tu iracionální, nepopsatelná vrstva reality, v níž existuje magie. Orlok není osoba, která miluje (jak tvrdil třeba Coppola nebo dívčí tetralogie Stmívání), ale metafyzický princip, samotná touha a lačnost. Správně bychom mu ani neměli říkat jménem, protože to je jen krycím názvem. Onou entitou je právě nosferatu (rumunský termín pro upíra), jež nemá žádnou psychologii, motivaci, soužení, ale je čistou kosmickou silou, která si podmaňuje náš svět.

V moderních hororech většinou zjišťujeme, že my sami jsme monstra, zlo je v nás, a za jeho vznik může represivní společnost. V postmoderních hororech jako diváci a divačky chápeme pravidla hororového žánru. Umíme je předvídat a máme rádi porušování pravidel, když zjistíme, že něco je jinak než nám filmy a jiné fikce říkaly dřív.

Klasický horor, jímž je i nový Nosferatu, nás ovšem vrací před éru osvícenství – zlo je neznámého původu, je z jiného světa, není pochopitelné, pohlcuje nás, ovládá a činí nás nesvéprávnými. Není uvnitř naší duše, ale je vůči nám vnější a absolutně cizí. Eggers tím tedy znovu přepisuje dějiny, vrací nás v současném filmu hluboko do minulosti, k předmoderním kořenům našich strachů, které se nedají vysvětlit žádnou metaforou.

Upíry máme tendenci vykládat jako metafory moru a epidemií, třeba i přenášení pohlavních chorob, drogové závislosti a infikovaných jehel (co jiného jsou ony zuby pronikající do žil a měnící nás v poslušné loutky?). Máme sklony upírský status číst jako metaforu vykořisťování, kdy aristokracie vysává energii z poddaných. Upíři bývají ztracení milenci, co přišli o radost ze života, intelektuální a finanční elity stojící v pozadí světových událostí, queer osoby vyloučené ze společnosti a tak dále.

Záleží na tom, kolik upírských filmů a seriálů jste viděli. Ale Nosferatu z roku 2024 není nic z toho. Není metaforou ničeho, je reálným, čirým zlem, démonem, který nemá žádné vyšší plány a skryté touhy, vše říká a dělá naplno a těží pouze z toho, že v něj moderní lidé nevěří.

Ellen určitě bude dráždit publikum tím, že prožívá svou touhu po spojení s upírem, ale zároveň je v ní něco nevinného a morálního, co se proti tomu bouří. Hrdinou filmu není její manžel Thomas, ani slovutný doktor Eberhart von Franz (jako vždy pološíleně roztomilý Willem Dafoe), jenž jediný rozumí vampyrismu, ale právě Ellen, o jejíž duši se tu svádí zápas a ona jediná také dovede upíra svést.

Možná je v tomto filmu o pradávném zlu přece jen něco aktuálního. Jednak motiv nezvladatelné ženské sexuality, která děsí muže, kteří si nechtějí připustit, že jejich partnerky mají i jiné objekty touhy, než jsou oni. Dosti netradičně se tu pracuje i s motivem konsentu – dobrovolného sexu či odevzdání se druhému. Orlok tu doslova podepisuje smlouvu o tom, že Ellen bude jeho, ale přitom se neřídí jenom podpisem na papíře, ale čeká i na její výslovný souhlas.

Mohli bychom říct, že upír vlastně chápe sexuální dobrovolnost lépe než mnozí muži v internetových diskusích, kteří neustále vykřikují něco o falešných obviněních ze znásilnění, ale i to má svůj háček. V Nosferatovi je zjevné, že v oné smlouvě a souhlasu nic moc dobrovolného není, ale jde o výsledek nátlaku a manipulace. Nosferatu neztělesňuje přímo mužství a Ellen ženství, ale jde tu spíše o povahu moci a to, jakými silami může někdo ovládat druhého. Na Eggersův film se lze dívat jako na krásná oživlá malířská plátna, zažít tradiční hrůzu z tajemných sil z jiné dimenze, ale taky sledovat, jak se mění naše víra v nadpřirozeno a rozum a jak se mění konvence vztahů mezi muži a ženami. Je to skvělá zábava, u níž se můžete cítit až umělecky povzneseni, než se vám udělá špatně.