Všichni jsme se smáli a Iveta na to dojela, říká režisér série o Bartošové

„Byl jsem jeden z těch, kteří se na Ivetě vezli,“ přiznává režisér Michal Samir. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví tvůrce televizní minisérie o svém pokrytectví i o naší posedlosti zábavou.

„Zjednodušili jsme náš pohled na věci. Je tu devalvace společnosti v tom dohledávat nějakou realitu. Přečteme si titulek a tím máme utvořený názor,“ myslí si režisér, „Je to strašně nefér vůči lidem, kterých se ty titulky týkají.“

Existuje u nás kvalitní seriálový mainstream? A jaké klišé v něm chce režisér Michal Samir nabourávat? Nejen o tom se bavíme v následujícím rozhovoru.

Premiéra vašeho prvního filmu Hany z roku 2014 se konala ve stejný den, kdy Iveta Bartošová zemřela. Věděl jste už tehdy, že se jejímu životu budete několik let věnovat?

Úplně upřímně nevěděl. V té době to ještě nebylo téma. Velmi dobře si to pamatuju, protože to byl jeden z těch momentů, které ke vzniku seriálu vedly.

Už několikrát jsem přiznal –⁠ a nebojím se to říct znovu –⁠ že jsem byl jeden z těch lidí, kteří se na Ivetě v tomhle období trochu vezli. S kamarádem jsem si na to téma třeba poslal esemesku, nějakým způsobem jsme se tomu i vysmívali. Tenhle moment byl opravdu zásadní: musel jsem se hluboce zamyslet nad tím, jestli i já částečně nejsem vinen za to, co se Ivetě stalo.

Teď myslím Ivetě jako člověku. To, že Iveta je zpěvačka, je pro mě bonus. Pro mě byl vždycky stěžejní její životní příběh. To, co se tenkrát stalo, byl začátek mého přemýšlení nad tím, co všechno se vlastně Ivetě jako člověku stalo. Že z toho něco vznikne, to přišlo až později.

Připadal jste si někdy jako pokrytec, když jste později přemýšlel minisérii o Ivetě Bartošové?

Určitě. A pokrytectví je jedna z vlastností, které se ze svého života snažím vystříhat. Myslím, že se to týká většiny diváků naší série. Nemusí nutně dospět k tomu samému, co já, ale přál bych si, aby se nad tím alespoň zamysleli.

Smrt Ivety je jeden z těch momentů, kdy si spousta lidí pamatuje, kde v ten moment byli, co dělali, jak se cítili, když se to dozvěděli. Přestože se část z nás Ivetě vysmívala, užívala si problém někoho cizího, vedlo to k nějakému sebezpytování a možná k přemýšlení nad tím pokrytectvím, o kterém jste mluvil.

V rozhovorech často mluvíte o tom, že k rozhodnutí Ivetu natočit vám pomohl syn Bartošové Artur Štaidl. Mě ale zajímá, kdy jste si sám řekl: kašlu už na to pokrytectví, vím, že jsem v tom osobně investován, že to natočím upřímně.

Ono to je jedno s druhým. Když jsem nad tím vším začal uvažovat, samozřejmě z druhé strany přišlo přemýšlení, jestli náhodou tenhle životní příběh nestojí za ztvárnění. Mám pocit, že Ivetě se za ten její život odehrálo úplně všechno, co se v lidském životě odehrát může. Kdybyste nakumuloval tolik věcí do jednoho života, napsal to do scénáře a někam to přinesl, tak vám to všichni omlátí o hlavu. Tady samozřejmě máte trošku legrační výmluvu: takhle to bylo. Spousta lidí nám říká: Hele, tohle už jste možná malinko přehnali. Ale já říkám: nepřehnali jsme vůbec nic. My jdeme čistě po pravdě.

Že jsem potom došel až Arturovi, to už bylo po rozhodnutí, které jsme učinili s castingovou režisérkou Majou Hamplovou, která s tím prvním nápadem o Ivetě natočit seriál nebo film přišla spolu s producentem Matějem Chlupáčkem. Už do toho byly investovány nějaké dva roky rešerší a přípravných prací. My jsme se ale rozhodli, že budeme fér. Pokud to Artur nebude chtít, tak to prostě dělat nebudeme. Bylo to hezké, ale hodně riskantní.

Řekl jste, že tentokrát už to bude o pravdě. To je docela silné prohlášení. Vlastně potřebuju, abyste to vysvětlil.

A já jsem v klidu schopen říct, že o pravdě je celý seriál. I ta první série, i ta druhá. Akorát u té první nikdo neřešil, co se tam děje nebo neděje, protože jsme byli ve fázi, kdy Iveta ještě byla člověk, který měl, jak já říkám, drápy zataženy. Když je v druhé sérii vytáhne, lidé se přestávají cítit komfortně. Reakce publika jsou leckdy dány tím, jaký názor měli na Ivetu jako takovou. Jestli ji měli rádi, nebo se jí ještě dnes chtějí smát.

Stejně se zeptám: když mluvíte o pravdě, odkud vycházíte?

V té první sérii je jasně daná. Všecko je to doložitelné, nikdo nic nediskutoval. Co se týče té druhé série, tam se ty pravdy rozcházejí. A nejde jen o pravdy, řekněme, účastníků těch příběhů, ale rozcházejí se pravdy i lidí, kteří tvrdí, že u toho nějakým způsobem byli.

V druhém díle druhé série, kde se mluví o neslavně proslulém „únosu“ z roku 1994, se odehrálo něco, kde jsou hlavní dva účastníci toho příběhu, Iveta a někdo jiný, a Iveta tvrdí jednu věc a ten někdo jiný druhou věc. Dostane se to k soudu. Přestože by člověk řekl, že Iveta musí mít pravdu, u soudu to tak není. Za pravdu je dáno tomu druhému. A ještě k tomu všemu jsou potom lidé, kteří se okolo Ivety v té době pohybovali a ti vám říkají třetí úhel pohledu, čtvrtý úhel pohledu a ty pravdy jsou ještě trošku odlišnější a tam opravdu přichází taková zvláštní alchymistická dílna, kdy se v tom musíte vyznat.

Byl nějaký moment v průběhu natáčení, kdy jste si říkal, tady nevím? Je to velká zodpovědnost. Přece jenom se bavíme o člověku, který žil, jsou po něm pozůstalí. A je to také člověk, na kterého každý má názor. Přesto se tváříte, že to šlo samo.

No, samo to šlo na natáčení, protože tam už to bylo vyřešeno. My se spíš bavíme o fázi psaní scénáře a tyhle klíčové momenty byly vyřešeny dopředu s pozůstalými. Neřekl jsem jim, jak to zpracuji, ale vyžádal jsem si povolení, že to zpracovat můžu. Měl jsem opravdu štěstí v tom, že se mi to povolení podařilo dostat.

Abychom v tom měli jasno. Vy jste dal pozůstalým anotace dílů? Výsledek viděli až na premiérách?

Tu možnost má jenom Artur. On jediný vidí, jak říkáte, anotace jednotlivých dílů. Krátké výtažky, o čem to bude. Ale jak to bude zpracováno, co kdo bude říkat, to neví. To byla zase moje podmínka. Nechtěl jsem se dostat do situace, že si budu muset s kýmkoli schvalovat, co může která postava říct. Chyběla by tomu pravda. Někdo by chtěl, aby se obraz blízkého či jeho samotného nějak přibarvil nebo naopak odbarvil. To jsem nechtěl.

A to se nemůže stát vám jako autorovi, že ty postavy přibarvíte, odbarvíte podle sebe? Je to v pořádku?

Já určitě dramatizuju. A když říkám dramatizuju, tak tím nemyslím, že tomu dávám ještě více dramatu, ono to víc dramatů nepotřebuje, ten příběh opravdu není potřeba jakkoliv přibarvovat, ale v rámci toho, aby to fungovalo jako padesátiminutový díl nebo hodinový díl, musíte samozřejmě posouvat věci v časových liniích, ale nikdy to není zpronevěření se pravdě.

Musel jste si projít nějakou osobní transformací, abyste tenhle příběh mohl vyprávět?

Tou transformací jsem prošel. Pak se projevila i v jiných částech mého života. Když jsem šel za Arturem, byl jsem velmi jiný člověk než v roce 2014. Byl jsem přesvědčen, že není možné, že to povolí. Představoval jsem si, jaké to pro syna Ivety může být, když za ním přijde naprosto neznámý člověk a říká: „Prosím tě, já bych chtěl zfilmovat ten příběh a nebudu se vyhýbat ničemu, sice to myslím vážně, ale vůbec se neznáme.“ Že jsme našli nějakou společnou řeč, pro mě bylo první znamení, že nejsem úplně jako z jiné planety, že já jsem ve světě Ivety nějakým způsobem napojen. Artur mi to potvrdil: Nebyl jsem první člověk, který to chtěl ztvárnit, ale byl jsem první člověk, který za ním přišel.

V rozhovoru pro DVTV jste před rokem řekl, že jsme se jako společnost pořád nepřenesli přes odsuzování skrz bouřlivé titulky. Proč myslíte, že se to nepovedlo?

Někdy si skoro říkám, jestli to ještě není horší, než to bylo. Mám pocit, že jsme ještě zjednodušili náš pohled na věci. Je tu devalvace společnosti v tom dohledávat nějakou realitu. Přečteme si titulek a tím máme utvořený názor, pokud ten titulek konvenuje s tím, co už v sobě nějakým způsobem máme. Ale to je strašně málo. Přečíst si titulek nebo udělat si názor na bázi nějakého výkřiku, ať už někoho v médiích nebo na veřejnosti nebo na Facebooku, je strašně nefér vůči lidem, kterých se ty titulky týkají. Na tohleto částečně i ta Iveta dojela. Všichni jsme se smáli. Ale nikdo nepřemýšlel nad tím, co za tím je. Proč je situace té ženy zrovna taková. A o tom je naše série.

Hned v prvním díle je tisková konference k nové desce. „Záporákem“ se jeví být Ladislav Štaidl, pak začne být jasné, že záporáků je víc: tím dalším jsou média.

Krásně jste mi nahrál slovem záporák. Nestačí říct, že v první sérii byl záporák Sepéši a ve druhé Štaidl. To je strašně krátkozraké. Iveta klaďas –⁠ ano, je to hlavní hrdinka, chceme s ní nějakým způsobem soucítit, ale projděme si podrobně, jakým způsobem v těch situacích jedná. Jsou média záporáci, nebo jsme to my, kteří je čteme, dáváme jim důvod tohle dělat? Teď babo raď. Myslím, že odpověď není jednoduchá. Každý by mohl začít sám u sebe.

Já jsem třeba ze svého života vysekal čtení bulvárních médií. Ne protože mě to nezajímá, ale protože mám pocit, že když je budu číst, finančně ta média podpořím a to se jako bumerang vrátí k těm lidem, kteří za to buď částečně můžou, protože vůbec v těch médiích být chtějí, anebo se to začne dotýkat lidí, jako byla Iveta. Ve finální fázi totiž opravdu chtěla klid a do médií se necpala.

Nechtěl bych teď devalvovat život nebo tragédie kolem života Ivety Bartošové. Ale když jste si četl bouřlivé titulky novinových recenzí a článků kolem vašeho seriálu, myslel jste někdy na Ivetu a říkal si, aha, tak takovéhle to bylo, když….?

Říkal. Zároveň jsem si uvědomil, že jsem na desetině procenta toho, co musela zažívat ona. Po vydání první série jsem si prošel těžkými čtrnácti dny a představa, že se vám tohle děje pořád… Otupí vás to. Myslím, že to se částečně mohlo Ivetě stát ve fázi, kdy už ty věci tolik nevnímala, ale uvnitř se to přece jen nějak uložilo.

Když jste mluvil o reakcích na první sérii, myslím, že nejinak to bude v případě té druhé. Zaprvé proto, co už jsem zmiňoval, že reakce na seriál jsou dány tím, jaký názor mají lidé na Ivetu. Zadruhé se u nás vůbec nezohledňuje, pokud se bavíme o kritice, pro koho to vlastně je a na koho je to mířeno. Tohle je seriál pro diváky Voyo. Vzít tenhle tvar a porovnávat to s artovým filmem pro pár lidí mi přijde trochu nefér.

Jak točit, když chcete mít autorskou kreativní integritu, ale zároveň chcete zasáhnout co největší počet lidí?

Já si myslím, že to je ta nejtěžší disciplína, kterou budu celoživotně zkoušet. Když jsem natočil svůj první film Hany, vidělo ji v kinech všehovšudy 4000 lidí. Vyhrálo to ceny na festivalech a já z nich měl radost, ale pochopil jsem, že takhle mě to bavit nebude. Že nebudu chtít tvořit malé filmy pro úzké publikum lidí. Já chci tvořit subverzivní, složité, komplexně psychologické věci zabalené do formátu přístupného pro širokou veřejnost.

Kde tedy musíte udělat kompromis? Jak pracovat pro tak různorodou skupinu diváků?

Základ v mém případě byl uvědomění, ke kterému jsem došel relativně nedávno: nemůžu se zavděčit úplně všem. Spojit umění a mainstreamovou televizi v jedno, to zní, že by se to mělo líbit všem. Hloupě jsem si vysnil, že něco takového jednou vytvořím. Při uvedení první Ivety jsem byl zaskočený silou negativních reakcí, tak jsem trochu vystřízlivěl. Naučil jsem se, že se nemám snažit trefit do vkusu úplně každého, protože se mi to nikdy nepovede.

Co vás tak těší na tom, že ten seriál uvidí co nejvíce lidí?

Ne všechno, co dělám, je nutně namířeno k co největšímu množství lidí. Teď píšu knížku, kterou až jednoho dne vydám, tak je mi vlastně úplně jedno, kdo ji bude číst. Ale co se týče Ivety, tak jsem jí dlužil, aby její příběh nebyl obskurní side job pro artové diváky. Za takového diváka se částečně také považuji. Ale nebyl to svět Ivety.

Ego, radost, že mou věc viděly sta tisíce lidí, to už mě taky opustilo. U Ivety je motorem to, že ten příběh je opravdu univerzální. Každý z nás částečně prožil něco, co zažila Iveta.

Já mám s Ivetou společnou obsesivní touhu být v něčem dokonalý. Může vás to profesně leckam dotáhnout, ale zároveň vás to může sežrat. Na to si teď dávám pozor, vyloženě to na sobě pozoruju. Kdybych nezpracovával příběh Ivety Bartošové, nikdy bych se nad tím nezamyslel.

A je toho víc. Partnerské vztahy, vztahy mezi matkou a dítětem, mezi otcem a dítětem a rodinné vztahy. Tohle všecko se tam nějakým způsobem řeší. Ivetin příběh má zajímavou vlastnost: jsou tam jednoznačně čitelné vzorce, ve kterých se pohybujeme jako rodina a společnost. Když skončila první série, přišla za mnou holka a říká: „Mám kluka jako Sepéši, co mám dělat?“ Myslela tím, že její přítel je na ni zlý. Ale byl Sepéši zlý? Nebo byl v 21 letech tak strašně nepřipraven na svět, do kterého vstoupil? Tady může začít diskuze. Proto myslím, že by ten příběh mělo vidět co nejvíce lidí.

Ještě donedávna se nejvíc původní tvorby točilo v České televizi. Teď to vypadá, že by dominantní roli mohlo přebrat Voyo. Myslíte si, že to českou seriálovou tvorbu nějak výrazně změní?

Nevím. Já si myslím, že v téhle fázi je to na všech stranách velké hledání toho, jak by to mohlo v budoucnosti být. Teď je ještě strašně brzo na to něco říct, co znamená pro Českou televizi, že do hry vstoupilo Voyo.

Mě nezajímá, co to znamená pro Českou televizi, ale hodně mě zajímá, co to znamená pro českého diváka, jestli bude koukat na seriály, které prostě budou výrazně jiné, než co vznikalo v produkci České televize.

Ještě bude nějakou dobu trvat, než český divák přijme, že streamovací platforma je plnohodnotný zdroj. Lidé jsou zvyklí v neděli večer zapnout televizi a zadarmo –⁠ když pomineme koncesionářské poplatky –⁠ sledovat první díl velkého nového seriálu. Mají pocit, že to je něco méně, že to jde jenom na internet. Přitom do produkcí jdou stejné, ne-li větší peníze, tvoří pro ně lidé jako David Ondříček. Bude ještě nějakou dobu trvat, než se ty platformy vyrovnají. Než člověk pochopí, že televize zdarma může být stejně dobrá jako televize za poplatek.

Ještě jsme nezmínili váš film Buď chlap, který šel před pár týdny do kin.

Je to hodně jiná práce než práce na Ivetě. Úspěch nebo neúspěch filmu je strašně ovlivněn množstvím lidí, kteří přijdou do kina. Je to loterie. Jsou období, kdy se do kina chodí, a pak ne. Pokud jdete s kůží na trh, řekněme, s mainstreamovým filmem, tak je vlastně jako úplně jedno, jestli se ten film líbí nebo nelíbí tomu nebo tomu, vždycky se o tom filmu bude říkat, kolik na něho přišlo lidí.

Řekl byste o sobě, že točíte mainstream?

Co se týče filmu Buď chlap, byl to opravdu pokus o mainstreamový film, který bude trochu narušovat zavedené pořádky.

Snažíte se mainstream zkvalitnit?

To bych si nedovolil říct. Snažím se přinést svůj pohled na to, jak by mohl vypadat.

Co považujete za klišé českého mainstreamu, které je potřeba zrušit?

Ne zrušit. Myslím, že třeba Ženy v běhu je dokonalý film, ale: baví mě to? Ne. Líbí se mi to? Ne. Mám tám s některými scénami morální problém? Ano. Je to dokonalý film? Ano. Je přesně tím, čím chtěl být a dokonale naplnil, co divák chtěl dostat.

Když se to pokusili zreplikovat, svézt se na neuvěřitelném úspěchu prvního filmu, už se to tolik nedařilo. To se musí stát samo. Tenkrát do kina přišlo přes milion lidí, to nejde naplánovat. Tady není režisér nebo producent, který každým filmem přitáhne přes milion diváků. Ale abych se vrátil zpátky na začátek, já vůbec nemám tendenci rušit nebo zakazovat tenhleten typ mainstreamového filmu.

Pardon, já nechtěl rušit český mainstream, jen mě zajímá, která jeho klišé vás nebaví.

Film Buď chlap si zakládá na tom, že je o lidech, kteří se mají rádi. Už to stačilo, aby vyvolal vlnu kontroverzních reakcí. Seděl jsem u recenzí a říkal si: tak já zkusím natočit něco úplně nekontroverzního a schytám to ještě víc než za ty kontroverzní?

Ten film je zdánlivě tak jednoduchý, až to některé lidi štve, což vlastně i chápu, ale píšou pak články, které jsou útočné. To už se zase dostáváme k tématům, o kterých jsme mluvili před chvílí. Ten film ale zarezonoval tam, kde měl: mezi rodinami s dětmi. Odpolední představení byla, na rozdíl od těch večerních, vyprodaná. Dávalo mi to smysl, měl jsem z toho radost. Já říkám, že je to dětský film, že je o lidech, kteří se mají rádi. Když je tam někdo „záporák“, tak není zlý.

Jaké další klišé českého filmového mainstreamu chcete nabourat dál? Je ještě něco, co vás vyloženě na těch filmech štve?

Pořád se vracíme k těm šedesátým, sedmdesátým, osmdesátým letům. Říkáme: podívejte se, jaké jsme tenkrát měli filmy a herce. Teď děláme všechno naopak. Dáváme věci dohromady hrozně rychle. Sedět nad scénářem dva roky a přepisovat ho až k úplné dokonalosti, to je něco, co si spousta lidí nemůže dovolit –⁠ včetně mě.

Ta fáze už naštěstí končí, ale bylo to deset let, kdy filmy nemluvily o ničem jiném než o sexu, sexualizaci a objektivizaci. Já se mimochodem nepovažuju za feministu, ale i v Ženách v běhu je spousta scén, u kterých se vyloženě stydím, že se na ně musím dívat. Ale naplňuje to očekávání publika. Neznamená to, že když se mi to nelíbí, neumím ocenit, že se jim něco povedlo. Proto myslím, že je velký rozkol mezi vnímáním toho filmu u veřejnosti a u kritiky.

Není problém i na opačnou stranu? Že tu máme kvalitní filmy, které by mohly zasáhnout spoustu diváků, ale prostě zapadnou?

Jak dostat filmy, jako je Arvéd, k širšímu publiku? Já opravdu nevím. Ale znovu: na film Five Easy Pieces s Jackem Nicholsonem ze sedmdesátých let se do kina šlo. Kdyby šel do kin dnes, nikdo by to neviděl. Probíhá tu zjednodušování pohledů na svět a nechuť se čímkoliv zabývat.

Jsem úplně alergický na to, když někdo říká: „Já mám ve svém životě problémů dost, nepotřebuju chodit do kina a další problémy si přidělávat.“ Problémům se musí čelit, musíme se nad nimi zamyslet. Ne že je odsuneme do šuplíku a půjdeme se bavit. Pořád hledáme zábavu a vyhýbáme se negativním tématům, problémům, které musíme řešit v osobním životě. Jasně, není se čemu divit. Covid, válka, všecko, ale pokud se budeme tvářit, že naší prací na tomhle světě je se bavit, tak je to málo.