Srdce na dlani bude hit. Tvůrci chápou, že český divák chce hlavně klídek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Je až ohromující, jak málo stačí k tomu, aby se nějaký domácí film stal v českých kinech hitem. Především musí mít komediální nádech – což v převážné většině případů neznačí nějaký zvlášť rafinovaný humor, stačí více či méně prvoplánové vtipkování. Dále je do receptu třeba přihodit sestavu osvědčených českých hereckých tváří, která se bude hezky vyjímat na plakátech. Čeští herci zjevně scénáře před přijetím role v podobném typu filmů nečtou, takže se i těm nejpříšernějším filmům daří získat poměrně zvučná jména.

A pak stačí už jen jedna ingredience – masivní reklamní kampaň vyzdobit kouzelným sloganem vztahujícím daný film k hitům let předchozích. Ptáte se, jestli je důležité, jak dobrý je scénář, režie a další výrazové prostředky? Není. Je úplně jedno, co se na plátně děje. Dokonce se tam nemusí dít vůbec nic. Jako v případě nové české komedie Srdce na dlani.

Přesto si troufám říct, že se tento film letos stane hitem českých kin. K tomu mu stačí ona magická plakátová formulka: „od tvůrců hitu Ženy v běhu.“

Ženy v běhu byly nejnavštěvovanějším českým filmem roku 2019. Stejně jako Srdce na dlani do kin vstoupily hned v lednu, jejich scenáristou a režisérem byl samouk Martin Horský, producentem pak Tomáš Hoffman. Někdejší filmový redaktor Hoffman má zjevně čich na to, co čeští diváci chtějí. Jeho vieweghovská adaptace v režii Filipa Renče Román pro ženy se stala nejúspěšnějším filmem roku 2005, o rok později v kinech bodoval s dalším Vieweghem – s Účastníky zájezdu (u obou filmů byl Hoffman koproducentem spolu s Rudolfem Biermannem). Účastníky zájezdu už režíroval Jiří Vejdělek, který se pod Hoffmanovým producentským vedením stal králem českých kin i v roce 2010 s Ženami v pokušení a o dva roky později s Muži v naději.

V roce 2019 pak Hoffman přivedl do kin zmíněné Ženy v běhu, které tehdy předstihly i hollywoodské trháky a staly se třetím nejnavštěvovanějším filmem českých kin novodobé historie, když je vidělo 1,5 milionů diváků a utržily 211 milionů korun na tržbách. Ženy v běhu byly Horského režijní prvotinou, předtím napsal scénáře ke třem komediím podobného ražení.

Není divu, že očekávání kolem Srdce na dlani jsou obrovská. A tím překvapivější je, o jak diletantsky natočený film jde. Jako by tvůrcům bylo už úplně jedno, jaký film bude, protože pozornost diváků mají zaručenou tak jako tak, zejména obří kampaní s onou magickou formulkou. Horský už u Žen v běhu mluvil o tom, že to má být film, který udělá lidem radost, stejnou hlášku pronesl i u příležitosti uvedení Srdce na dlani. V rozhovoru pro Reflex se před třemi lety vyznal ze svého obdivu k filmům podle scénářů Zdeňka Svěráka. „Neztrácejí kouzlo ani po letech, i když všichni víme, jak dopadnou. To je vlastně můj cíl: dělat filmy, u nichž bude lidem dobře a budou se k nim rádi vracet a těšit se na ně,“ pronesl tehdy.

Do úmoru ve všech rozhovorech opakovaná hláška o tom, že jeho filmy mají dělat lidem radost, jaksi předpokládá, že skvělý zážitek z filmu zajistí už ten samotný pocit pohody. Jenže dobrý film dělá především, pro některé tvůrce možná překvapivě, dobrý scénář a dobrá režie. Filmy Zdeňka Svěráka jsou dodnes nepřekonaným úhelným kamenem domácí zábavní kinematografie především proto, že mají silný příběh. A na tomto poli Srdce na dlani selhává na celé čáře.

Srdce na dlani poměrně razantně začíná scénou, v níž hlavní hrdinka Anička (Jana Pidrmanová) spolu se svým pětiletým synem přistihne svého muže v posteli s jiným mužem. Má to být scéna vtipná, díky přítomnosti dítěte ale působí zneklidňujícím dojmem. Postavy toto rodinné drama přejdou víceméně bez poznámek, nadále se na sebe mile usmívají a scéna má jediný účel – přivést Aničku do domácnosti jejího otce Josefa (Bolek Polívka). Sestava hrdinů ještě zahrnuje kavárnici Marušku (Eliška Balzerová), Honzíkovu učitelku Elišku (Kristina Svarinská), která spadne do hendikepovaného klína Karla (Vladimír Polívka), a Josefova souseda Pavla (Matouš Ruml), který krouží kolem Aničky.

Film tak vcelku bez okolků přivede na plátno skupinu postav, které už v samotném úvodu předurčí ke spárování jiným postavám. Ony páry pak kolem sebe po zbytek jedenapůlhodinové stopáže krouží, až si konečně spočinou v náručí. Nepřekonávají přitom pražádné překážky, nebo překážky jen minimální, které lze překonat poměrně dost lehce.

Nejsou tu žádní antagonisté, kteří by jim plány výrazněji narušovali, nepočítáme-li chlapečka, s kterým pětiletý Honzík bojuje ve školce o novou holčičku Evičku. Tento soupeř je ale hladce vyřízen tím, že Honzík má hezčí tričko, takže dobyde Aničku víceméně bez potíží. V podobném stylu jsou řešeny problémy i v dalších dějových linkách. A skoro vždycky to jde s úsměvem. Protože film má přece hlavně udělat radost.

Srdce na dlani je mimo jiné součástí vlny psích komedií, která zachvátila český film v poslední době. Po párečku jezevčíků z Tady hlídáme my a podvraťákovi Gumpovi z neméně kýčovitého kousku Gump: Pes, který naučil lidi žít tu tak máme páreček letargicky zírajících basetů, jejichž milostná linka je stejně podstatnou dějovou linkou tohoto filmu jako linky lidské. Psi mají pravděpodobně napomoci diváckému dojmu pohody a klídečku, němé tváře přece všichni milují, přidejme je do dortu, divák bude dojat a nadšen, skoro stejně jako z dětí a důchodců.

Ve jménu vzývané pohody a radosti se na sebe všichni neustále usmívají. Působí pak poněkud zvláštně, když Honzíkova maminka Anička odmítá svou lásku z dětství se srdečným úsměvem a činí tak celý film, dokud jí náhle nedojde, že nikde jinde na ni láska nečeká a padnou si do náruče. A tak dále. V zájmu uspokojení všech diváckých skupin tu své protějšky nalézají děti, dospělí, psi i důchodci. Nejspíš proto, že děti a psi a důchodci jsou roztomilí a dojemní – i když o roztomilosti přihlouplé postavy pětiletého Honzíka kladoucího neustále otravné, ve své naivitě rádoby vtipné otázky lze úspěšně pochybovat.

Díky téměř nepřetržité, po chvíli už nutně ubíjející hudební složce, se film vleče ještě o něco pomaleji než samotným zdlouhavým dějem, v němž jen divák čeká, když už konečně tvůrci všechny postavy spárují a baví se jen představami o tom, co by jim mohlo tyto plány překazit. V tomto filmu se ale nestane nic, co by pohodu narušilo, tedy ani nic překvapivého, či dokonce zneklidňujícího, či nedej bože dramatického. Český divák úhlem pohledu tvůrců těchto filmů je někdo, kdo chce mít především svůj klid, u filmu poklidně dřímat, a pokud už jej něco vzbudí, rozhodně se v ději zorientuje dost rychle na to, aby mohl zase rychle klidně usnout.

Dílo zkázy dokonává naprostá absence emocí – ač má být Srdce na dlani pravděpodobně filmem o lásce, jakýkoliv cit tu nahrazují vlídné úsměvy. Rozvíjení situací či zápletek, obvyklé v běžných filmech, nepřichází, ve filmu se jen nadále korzuje prosluněnými parky a ulicemi, aniž by se něco výraznějšího stalo.

Celý film se odehrává v současnosti zalité oním filtrem prosluněného bezčasí, v centru Prahy, kterým místo turistů po kočičích hlavách korzují maminky s patřičně roztomilými dětmi, případně na kolech projíždějí usmívající se důchodci.

Ženám v běhu dynamiku dodával alespoň onen titulní běh, příprava rodinného ženského klanu na maraton. V Srdci na dlani tento jednotící rámec chybí a postavy se spíše jen ploncají filmem a nahodile potkávají další postavy, psy, děti a důchodce a usmívají se na sebe. A tak se usmívají i diváci (až na zavilé recenzenty) a odcházejí z kina, aby své úsměvy mohli rozdávat dál zbytku republiky.

Než bude zmíněná zavilá recenzentka nařčena z nenávisti k českým komediím, sluší se připomenout filmy, které v posledních letech komediální žánr uchopily originálně, s noblesou a bez plytkosti vlastní Srdci na dlani a podobným filmům. Jedním z nejlepších filmů posledních let jsou Vlastníci Jiřího Havelky, kteří v roce 2019 směle navázali na zmíněný svěrákovsko-smoljakovský odkaz příběhem skupiny obyvatel jednoho domu, kteří se shromáždí na schůzi vlastníků bytů. Už na začátku února vstupuje do kin očekávaná nová komedie stejného tvůrce Mimořádná událost, v níž v motoráku neřízeně se řítícím po kolejích uvíznou Jana Plodková, Igor Chmela či Jenovéfa Boková. V červnu pak do kin míří Pánský klub podle úspěšné divadelní hry o terapeutických sezení erotomanů či debutový snímek Adama Kolomana Rybanského Kdyby radši hořelo, který bude v premiéře uveden na únorovém prestižním festivalu Berlinale a který se vztahuje k dědictví české nové vlny v příběhu dobrovolných hasičů z jedné české obce.

Zjevně tedy i v českých luzích a hájích lze narazit na komediální filmy, které stojí za to vidět. Srdce na dlani k nim ale bohužel nepatří. I když je to film jako stvořený k tomu, aby se stal masovým hitem.

Aktualizace: opravili jsme jméno Kristiny Svarinské.