Kapitolu psanou pod jménem Třeštíková potřebuju uzavřít, říká spisovatelka

Jedna z nejprodávanějších českých spisovatelek se vrací ke své nejslavnější knize. Románu Bábovky vyšlo na sklonku roku pokračování nazvané Bábovky na konci světa. A spisovatelka Radka Třeštíková v rozhovoru přiznává, že se možná ocitla na konci jedné životní etapy.

„Teď si potřebuju kapitolu psanou pod jménem Radka Třeštíková uzavřít. Strašně se na to těším,“ říká spisovatelka, která uvažuje, že by další knihy psala pod pseudonymem.

Co musí mít český bestseller? A proč spisovatelku tak fascinuje absurdita? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Váš nový román Bábovky na konci světa navazuje na vaši nejúspěšnější knihu Bábovky a já bych se k ní chtěl vrátit. Pamatujete si moment, kdy jste poznala spolu s vaším nakladatelem, že Bábovky jsou hit?

Přišlo to plíživě. Nebyla tam nějaká dělicí čára, která by řekla: Od téhle chvíle se to začne strašně prodávat. Bábovky jely pomalým tempem, ale nepřestávaly. Je zajímavé, že se prodávají i po těch osmi letech. Nikdy ale nenastal moment, že by se jich během jediného roku prodalo obrovské množství, jako se to teď děje u jiných mých knih.

V různých rozhovorech jste mluvila o tom, že úspěch Bábovek byl překvapení. Ani tady tedy nešlo o žádný zlom?

Zlom byl v tom, že to pořád nepřestávalo. Ta kniha jako by pořád mezi lidmi žila, pořád se o ní mluvilo. Až jsem měla pocit, že ji má každý druhý doma a že už bych si ji mohla vytetovat na čelo.

Ta statisícová hranice byla taková, jak se říká wow, tak to už je dobré. V tu chvíli jsem se rozhodovala, jestli se po druhé mateřské vrátím ke své profesi. Pamatuji si, že jsme nad tím s Tomášem (bývalým partnerem Tomášem Třeštíkem, pozn. red.) seděli a říkali si, jak to v rámci rodinného rozpočtu uspořádat. Jestli se mám ještě věnovat psaní, nebo se vrátit do práce. Po úspěchu Bábovek jsem si řekla: Dobře, tak mám ještě chvíli, a zkusím se živit psaním.

Měla jste radost?

To jsou hrozně zvláštní otázky, protože já svoje psaní takhle neprožívám. Možná, že jak se ke mně úspěch dostavil až po třicítce, tak ho sama niterně vůbec nevnímám. Sleduju to pořád jako nějaká třetí, nezávislá osoba.

Což ale nejste.

Nejsem, ale jsem tomu po odevzdání té knihy hrozně vzdálená.

Systém vyprávění mám velmi podobný téměř ve všech knihách. Až na výjimky, kdy jdu s jednou postavou od začátku do konce a moc neuhýbám. Bábovky byly psány jinak. Postavy se postupně odkrývaly, všechny byly prosíťované. Když jsem chtěla psát pokračování, věděla jsem, že musím přijít jednak s něčím novým a jednak udržet tu formu, aby to s jedničkou nějak souviselo. Pavučinu vztahů jsem chtěla zachovat a posunout do absurdní podoby. Občas mi to někdo vyčte, že ten příběh není možný, že je to přehnané, ale v tom je samozřejmě záměr.

Až u deváté knihy jsem si uvědomila, jak moc se na mém psaní projevuje moje vášeň pro puzzle. Mám je ráda od dětství. Věnovala jsem skládání hodiny. Až teď zjišťuji, jak moc se puzzle promítají do mého psaní a možná i do života. Pořád si k sobě potřebuju skládat dílky. Dokud nevytvoří ucelený obraz, neodcházím od toho.

Často o svých knihách mluvíte jako o odpočinkové literatuře. Spousta jednání vašich hrdinek je ale daleko za hranicí zákona.

Postavy Bábovek na konci světa jsou dané prvním dílem. Nemohla jsem uhnout z jejich charakterů. I když je pravda, že jsem měla lehký zmatek v tom, co je kniha a co film. Film totiž úplně neodpovídá knize a končí happyendem. Byla jsem k němu dotlačená proti své vůli. Neměla jsem takové slovo, abych mohla v tu chvíli říct: „Ne, takhle to neskončí.“ Musela jsem se podřídit hlasování většiny.

Tímhle pokračováním jsem jim do toho trošku hodila vidle. Vlastně jsem řekla: „Ne, ty holky v té jedničce nedopadly dobře.“ Pořád mají stejné problémy, které jsou v prvním díle nastíněny. Přemýšlela jsem, která to má všechno odnést, která má skončit nejhůř.

Myslím, že jejich jednání je podobné reálu. To, kam směřujeme, je dané tím, jací jsme, jaké máme vlastnosti, jak jsme schopní v životě bojovat, čemu vlastně podléháme. Nemyslím, že můžeme mnoho ovlivnit. Ovlivňuje nás spousta jiných okolností, není v tom jen naše vůle. Ta je strašně důležitá. Ale já postavy sleduju po dobu osmi let. Nikdo nemá osm let sílu dělat věci správně. Zároveň nemyslím, že za takovou dobu všechno pokazíme. Jsou tam momenty nahoře i dole, ale nakonec se vždycky projeví to, jaká ta postava je v základu.

Moje hrdinky jsou už tak definované tím, jak se chovají, jak mluví a jak jednají v určitých situacích, že už je pak přestávám plně ovládat. Často se mi stávalo, že jakmile přišly na scénu, začaly se dít věci jen proto, že tam byly. Když vstoupila na scénu Magda, tak vždycky, ať to byla jakkoliv nevhodná situace, přinesla nějakou komiku. Další postava přinesla nějaké jiné emoční rozpoložení. A pak přišla jiná a já nebyla schopná vymyslet vtipný dialog, protože daná postava v sobě tu vtipnost od začátku neměla.

Řekla jste, že píšete o věcech, které jsou zažité a prožité. To platí i o nových Bábovkách?

Úplně všechno jsem to neprožila. Nebyla jsem třeba v klášteře a nepašovala jsem drogy z Jižní Ameriky ani odjinud. Myslím tím, že to je zažité asi spíš na pocitové úrovni. To znamená, že když já se dívám do hlavy svých postav, tak se zároveň snažím, aby byly rozdílné. Ale zároveň je moje rozkročení limitováno vlastními zkušenostmi, mým pohledem na svět a tím, co jsem schopná nacítit. A to není bezhraniční.

Řekla jste také: „Jsem hodně bojácný člověk. Asi to souvisí i s mou fantazií. Dokážu si představit ty nejhorší katastrofy.“ Myslím, že to na Bábovky na konci světa absolutně sedí.

Nemám pocit, že když něco napíšu, že bych si až tam uvědomila: Ježíš, to se může stát také obráceně. Uvědomuju si to neustále, pak píšu, posunuju postavy po té šachovnici. Ale myslím, že u všech mých knih - a u téhle možná nejvíc ze všech - je znát, jak inklinuju k absurditě. Já se na svět a na jednání lidí, vlastně i na to svoje, dívám jako na cosi naprosto absurdního.

Mám ráda filozofické směry, které řeší absurditu. Absurdno a komika mi ve finále dává nejvíc smysl v tom, jak se dívat na svět. Mám pocit, že světu přestávám rozumět čím dál víc. Absurdno je můj záchranný kruh, způsob, jak přežít v tom, co se děje kolem mě. Myslím, že Albert Camus řekl, že absurdno je lidským osudem. Takový mám pocit.

Ještě jedna vaše citace. Psaní vám jde, když to bolí. To pořád platí?

Pořád. Také nad tím poslední dobou přemýšlím, jestli si to vlastně nedělám schválně. Jestli si schválně nepřitahuju do života lidi, kteří mi pak ublíží, jestli nechodím sama naproti situacím, kdy se ve finále něco zničí, rozpadne, kdy je něco nakřivo.

Hrozně mě baví divní lidé, neustále je přitahuju. Každý člověk má pro mě nějaký příběh a vždycky je pro mě zajímavý, ať už je to příběh kardiochirurga nebo člověka, který zrovna vylezl z vězení. Pro mě je to příběh jako příběh.

Možná si ve spojení se psaním do života přitahuji divné příběhy. Přemýšlím, jestli to nepřitahuji cíleně, abych měla o čem psát.

Jednou jste to chtěla vyřešit chytře. Řekla jste si: Možná bych s tím psaním měla přestat.

Asi bych na čas měla. Ale zase je to moje práce. A co si budem: Je to hrozně zábavná práce. Je to moje vysněná práce. Mohu se věnovat dětem, mohu cestovat, mohu psát ze kteréhokoliv místa na světě a nechci si tedy na psaní stěžovat, i když je to někdy trápení. Může to člověka psychicky ničit, jsem třeba tři čtvrtě roku nepřítomná. Na druhou stranu mě psaní v mnoha okamžicích zachránilo, je to obrovský adrenalin, dává mi to také nějaký řád, protože jsem hrozný chaotik, což se tedy odráží i v tom psaní.

Chtěl bych mluvit o mimikrách. Vy sama je prý máte. Vaše postavy je mají určitě. Často si v Bábovkách navzájem nerozumí, protože před sebou něco skrývají. Není pro vás psaní způsob, jak ty mimikry uvolnit?

Určitě je. Když mě něco strašně naštve, mám to štěstí, že si mohu sednout a kteroukoliv postavu zabít. Vlastně mohu udělat úplně cokoliv. V psaní mám strašnou svobodu. To je také jeden z důvodů, proč se tomu věnuju. Svoboda je pro mě slovo, kterého bych se nikdy v životě nevzdala. Má pro mě silný význam ve všech ohledech, ať už vnější, nebo vnitřní. Pořád si svobodu chráním, proto často mohu působit možná příliš hrdě, což asi jsem.

Vždycky se ale snažím, aby moje psaní odpovídalo životu, aby ta linka toho, jak žiju, byla jen jedna - ať už je pracovní, nebo osobní. Snažím se vyhnout sebeklamu. Dělat všechno v souladu s tím, jak to vnitřně cítím. I když to v tu chvíli třeba nemusí být správně.

Spoustu lidí musí rozčilovat, když člověk žije tak, jak chce.

Protože jsme zvyklí hrát nějaké hry. Já často lidi rozčiluju tím, že nehraju podle pravidel. Ale není v tom žádný záměr. Obecně nerada hraju hry. Je pro mě jednodušší dělat věci autenticky, říkat pravdu, protože se v tom potom neztrácím.

A máte tedy mimikry?

Já se lidem docela otevírám. I cizím. Zjistila jsem, že když se jim otevřu, oni se mi také otevřou a řeknou mi svůj příběh, což potřebuji. Když ke mně člověk není otevřený, jdu pryč. Pokud někdo hraje hry, může mě to chvíli bavit, ale pak mě to unaví. Potřebuju cítit upřímnost. Že hrajeme rovnou hru. Mohu si o něm klidně myslet, že je s prominutím debil. Ale chci, aby byl autentický debil.

Co vaše vystupování na sociálních sítích? Nedávno jste řekla, že s nimi na chvilku končíte.

To byly vnější okolnosti, nějaké výhrůžky. Zásahy do mého soukromí, dostala jsem trošku přes prsty a uvědomila si, jak jsme na sítích všichni zranitelní, když tam dáváme k dispozici obsah.

Mám k sítím zvláštní vztah. Do značné míry pohrdám téměř veškerým obsahem, který tam je. Zároveň dokážu uznat, že tam sama také nepřidávám žádné zlaté cihly na hromádku.

A umím si přiznat i to, že v určitých chvílích se na sítích zhmotní nějaká pozitivní energie, i když se k vám dostává od lidí, které vůbec neznáte, nikdy jste je neviděli, tak to může zafungovat na psychiku. Takže bych je úplně nehanila. Mohou ve spoustě věcí pomoct. Na druhou stranu jsou ničivý element, zejména pro mě. Mám poruchu pozornosti a sociální sítě mi tedy vůbec nepomáhají.

Jak říkám, mám se sítěmi zvláštní vztah. Občas se snášíme, občas se potřebujeme, občas se tam vrátím. A když zjistím, že se tam až moc prožívám, že potřebuju tu pozornost, což mi vadí, stahuju se pryč.

Takže se zase vrátíte?

Byly časy, kdy jsem na sítě dávala i děti a svoje soukromí. S tím jsem přestala. Vyměnila jsem to za to, že jsem sdílela už jen sebe, případně svoje tělo, což mi přijde, že je jenom moje, že tím neodkrývám soukromí nikoho jiného. Pak ale zase působím jako úplný narcis a egocentrik, takže to také asi není úplně cesta.

Proč vaše působení na sítích lidi tak strašně štve? Že vypadáte jako narcis, když na sítě dáváte svoje tělo?

Myslím, že to tak může působit. Když budete sdílet jenom sebe, lidé mají pocit, že celý den neděláte nic jiného, než že se fotíte, což samozřejmě není pravda. Je to obrovská zkratka.

Co pro vás ty fotky dělají pozitivního?

Přemýšlela jsem nad tím. Jestli třeba potřebuji ty zprávy od těch úchyláků. Pořád se snažím o nějakou sebereflexi. Jsem sama na sebe docela přísná. Proto jsem říkala, že když už cítím, že se moc prožívám, tak si dám facku a jdu se někam uklidnit. Asi mi to dává nějaký dopamin, něco to v člověku vygenerovat musí, jinak by to nedělal.

V rozhovorech často vysvětlujete, proč lidi štvete. Už máte naučené odpovědi.

Protože ta otázka vždycky zazní. Jsem zvyklá na to odpovídat. Dostala jsem nálepku a pořád na ni tlačíme, aby na tom čele držela.

Co kdybychom na ni tedy zkusili netlačit a naopak to otočili. Čím lidé štvou vás?

Spoustou věcí. Mám z lidí docela fobie. Už jako dítě jsem seděla na pískovišti sama a děsila se toho, že se se mnou někdo bude chtít kamarádit. Nejsem, nechci být a vím, že nikdy nebudu na sítích kámoška pro lidi. Vlastně ani nechci nikoho inspirovat. To je strašně velká zodpovědnost. Jsem jen zrnko v písku v porovnání s tím, kolik je nás na světě. Nepotřebuju tuhle důležitost. Chci prostě dělat svoji práci. Mám radost, když se ty knihy čtou, když to čtenáře nezklame. Ale nedávám své existenci žádný přesah nebo důležitost navenek vůči ostatním lidem.

Jsou chvíle, kdy mě štve jakákoliv zpětná vazba, i ta pozitivní, protože mě lehce zneklidňuje v tom, že mám plnit nějaká očekávání pro příště. Když se mi zvyšuje laťka, lidé mě začnou vnímat příliš pozitivně, jdu a sama ji shodím. Bojím se, že ji budu muset přeskakovat z výšky, kam už se nedostanu. Myslím, že občas záměrně někoho rozčílím, udělám něco, co se lidem nelíbí, abych si laťku zase sundala dolů a mohla být v klidu, že jsem ještě na úrovni, kde ji přehopsnu.

Dobrá strategie, jak uniknout od vysokých očekávání, by bylo psát pod cizím jménem. To jste totiž také zvažovala.

To je pořád v plánu. Myslím, že s tím asi začnu teď. Bábovky asi byly uzavřením mé psací kapitoly, vyšvihly mě jako autorku. A teď si potřebuju kapitolu psanou pod jménem Radka Třeštíková uzavřít. Strašně se na to těším. Hrozně bych chtěla vidět, jak to funguje, když je člověk neznámý autor. Ta věc pak musí být násobně lepší než ostatní knihy. Nemůže se opřít o vybudovanou značku.

Tím jsem si vlastně na sebe vybudovala bič. Zároveň by mě to zajímalo. V momentě, kdybych poslala ven něco, co osobně budu považovat za nejlepší ze svých knih, jestli si to najde cestu k lidem. Pořád věřím, že reklama je důležitá, ale že ve finále vždycky nejvíc zafunguje to, co si lidé řeknou a doporučí mezi sebou. I v tomhle přeinformovaném světě, kde se druhý den po vydání můžeme dostat k hodnocením a recenzím na internetu. Je to pro mě nový adrenalin, nový způsob přemýšlení nad marketingem, protože nějaký marketing to mít musí. Ale ne ten, na jaký jsem zvyklá.

Mohu samozřejmě dopadnout jako Rowlingová, která vydala knihy pod pseudonymem. Nikdo je nekupoval, tak velice brzo prohlásila, že je to ona. A začalo se to prodávat v neuvěřitelných nákladech, což se mi také může stát.

Jste nejprodávanější autorka v Česku, určitě jsou věci, o kterých víte, že fungují.

Rozhodně jsou věci, které fungují. Rozhodně funguje, že ten text bude plynout. Lidé čtou méně. Ztrácí schopnost porozumět textu. Když dnes sáhnu po Hellerovi nebo Dostojevském a koukám na text, který mi dřív přišel normální, četli jsme ho, neměla jsem pocit, že se tím trápím, dneska by už to spousta lidí odložilo nebo neučetlo. Potřebují, aby ten text plynul víc.

To je první věc, která udělá bestseller. Člověk musí psát co nejméně kostrbatým stylem. Nemyslím, že by měl psát tak, jak mluví, aniž by tomu dával nějakou hezkou literární formu. Ale ten text nemůže nikde škobrtat a nesmí být příliš náročný. Nemyslím teď příběh, mluvím opravdu o textu jako o formě. Musí běžet. To je prostě první věc.

Svoboda, že nepíšete jako Radka Třeštíková - co znamená? O čem můžete konečně psát? Co si můžete konečně dovolit?

Nemyslím, že bych chtěla psát pod pseudonymem proto, že bych se cítila svázaná ve psaní. Mám i teď neuvěřitelnou svobodu. To, co mi vadí, je, že lidé hodnotí můj osobní život, to, co si o mně myslí, co si do mě projektují. Dělají mi různé psychologické rozbory, na to už jsem si zvykla, že je tady každý druhý psycholog.

Vadí mi, že lidé nejsou schopní moje knihy vnímat nezávisle na mně jako na autorovi. Samozřejmě jsem si to zavinila sama. Tím, že se nějak projevuju.

Když se ke knize nepřihlásím, myslím, že ji lidé budou vnímat jinak.