Soukupová svou hrdinku Martu opět nešetří. Děti nechce, pouť ji nevykoupí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Petra Soukupová platí v domácí literatuře za znalkyni rodinných vztahů, které se jí alespoň podle dosavadní tvorby staly nevyčerpatelnou inspirací. Jejím hrdinům a především hrdinkám se nedějí žádné antické tragédie, naopak v nich bublají všechny ty malé křivdy a všední nedorozumění, jež zná dobře každý.

„Díváte se s Hynkem na sebe, není jedinej, kdo toho druhýho zná, víš, že to jenom zkouší, jenom chce, aby ses cítila blbě,“ líčí autorka svým charakteristickým stylem hádku Marty s partnerem poté, co mu oznámí, že chce vyrazit na pouť do Santiaga de Compostela namísto dovolené s jeho dětmi z minulého manželství.

Ostatně cesta je Soukupové oblíbený postup, jak nasvítit nefunkční vztahy. V její první knize, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena, se jelo k moři, v románu Pod sněhem k vyhrocení napětí mezi třemi sestrami stačila dvouhodinová cesta do Mimoně a tentokrát se jedná o seberozvojovou pouť nasedající na trendy sociálních sítích. Přesto jeden rozdíl by se našel – Marta na cestu vyráží sama. Nebude se tedy s blízkými potýkat tady a teď, ale vyhodnocovat jejich očekávání vůči ní samotné, a to je náklad, co se na dvanáctidenním tracku slušně pronese.

Jakkoliv to Marta opakovaně popírá, je nasnadě, že pěšky z Porta do Santiaga vyrazila proto, že se musí stále častěji utvrzovat v tom, že „má Hynka, miluje ho, má práci, kterou má ráda a život, kterej se jí líbí“. Zatímco ona je pevně přesvědčena, že děti nechce, okolí dochází k závěru, že právě na pouti konečně prozře a pokorně se přidá ke svým těhotným kamarádkám, ale tak jednoduché to nebude.

Hlavní hrdinku Soukupová popisuje jako výjimečně nejistou osobnost, která si nikdy nestojí za svým. Ať už jde o hádku s Hynkem, nebo jednoduché vyhození prošlapaných bot do koše, Marta dokáže změnit názor během okamžiku. Martině komplikované povaze se autorka věnuje opravdu poctivě a vrství další a další situace, kdy sama sebe zrazuje a jedná jinak, než to cítí. Psychoterapeut by nad těmi příklady zaplesal, čtenářstvu se ale mohou zdát časem úmorné a zároveň ubírají hrdince z těch mála sympatií, co jí ještě zbývá. Občas se tak při čtení chce vykřiknout: „Co ta Marta zase řeší?“ A tento postup drží autorka až do konce, kdy hrdinka navzdory velkému citovému vypětí neprojde žádnou katarzí. Což je pro Soukupovou, v jejíž knihách se lidé nemění a ironie života vítězí nad dobrými úmysly, typické.

Nejvýraznější z výše popsaných situací se odehraje ke konci pouti. Marta je unavená a především uražená, že s ní Hynek příliš nekomunikoval, ten si ale žádá sex po telefonu. Nedokáže jej odmítnout a dlouho hledá výmluvu, proč teď nemůže jeho přání splnit. Když ho nakonec odmítne, o pár hodin později mu stejně posílá aspoň fotku svých prsou a škemrá o usmíření.

Ta věčná nejistota musí mít někde kořeny a indicií o temném roku, kdy se Marta vykašlala na vejšku, otěhotněla a přeháněla to s alkoholem, přibývá. Neobjevují se jen v Martině vyprávění vedeném sugestivně v druhé osobě, ale také v kapitolách vyprávěných její mladší sestrou nebo rodiči. Soukupová opět používá osvědčenou metodu, kdy střídá vypravěče a ukazuje, jak situaci vidí ostatní hrdinové včetně dětí. Odsudky tak ztrácejí na břitkosti a jejich místo naopak zabírá empatie.

Temná minulost ale zazní jen v náznacích hlavně proto, že je zevrubně popsána v knize z roku 2011 s názvem Marta v roce vetřelce. Fiktivní deník s autobiografickými prvky spojuje kromě hlavní hrdinky i způsob, jakým Soukupová vykresluje skutečnost. Nebojí se hluchých míst, ta podle ní dají lépe vyniknout detailu, ani drsného hovorového jazyka, ale tentokrát je mnohem konformnější.

Není to poprvé, co autorka postavy ve svých prózách propojila, stejní hrdinové vystupují už v knihách Kdo zabil Snížka? a Nejlepší pro všechny. Tehdy zmnožením perspektiv, kdy první z titulů byl určen dětem a druhý dospělým, završila své pojetí empatického vyprávění. Teď s Martou vzkřísila hrdinku, která možná nezaslouženě zapadla, především ale ukázala, jak zranitelní mladí lidé a děti jsou. V jejím psaní to sice není nic nového, ale v jejím díle se potvrzuje tendence budovat vlastní románové univerzum.