Song o Spartě není šaškárna. V Ostravě jsem brečel, přiznává raper Rohony

„Hraní si na něco, co nejsem, je v rapu zažitá tradice,“ myslí si Rohony, pětadvacetiletý hudebník, který rap z ulice vyměnil za songy z rodné vesnice. Rázem se stal vycházející hvězdou tuzemské scény.

„Jenom jsem začal říkat, co jsem opravdu zažil,“ vysvětluje mladý muž s vizáží věčného kluka, který by neublížil ani mouše. Než odcházíme na rozhovor do studia, musí se Rohony, oblečený v teplákách a prošívané bundě, jako by si právě odskočil do konzumu, vyfotit s kolemjdoucím.

Slávu si vysloužil nejen albem Superfly, ale i uvěřitelnou image obyčejného kluka z vesnice. Ostatně jeho hudební přerod přišel s návratem do rodného Starče na Třebíčsku. Album Superfly vznikalo v přestávkách mezi točením piva v otcově hospodě nedaleko fotbalového hřiště, na kterém Rohony původně snil o kariéře profesionálního hráče.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy natočeném pár dní před Rohonyho koncertem pro fotbalovou Spartu mluví o singlu Letná, který překročil hranice klubu a stal se letní hymnou mladých Čechů a Češek, ale i o tom, jak se rozbrečel v backstagi po koncertě v Ostravě. „V rapu si každý hraje na tvrdého,“ říká Rohony, který sází na to, být sám sebou.

Natočil jste jednu z nejúspěšnějších českých desek poslední doby. Je na ní také singl U Hřiště 360, což je adresa, na které pobýváte v rodném městysi jménem Stařeč. Jezdí za vámi fanoušci?

Jezdí. Často. Nedokážu si představit, jaké to pro takové lidi je. Nikdy jsem nebyl do nikoho tak nadšený. Neměl jsem žádného oblíbeného interpreta nebo člověka, kvůli kterému bych tohle udělal. Lidé, kteří za mnou jezdí, si jdou projít místa, která znají z videí…

Mluvíte o youtubové sérii Návrat krále…

Ano, o takové sérii videí, ve kterých se vracím k fotbalu. Takže tahle místa navštěvují a mají z toho hroznou radost.

Co to s vámi dělá?

Myslel jsem si, že to bude děsivější, když jsem odhalil svou adresu. Ale nakonec mě to tolik nesemlelo.

Co říkají na vaši slávu místní? Prožívají to, nebo říkají: Strč si to někam?

Prožívají to dobře. Nezažil jsem ještě žádnou konfrontaci. Někteří se se mnou chtějí fotit. Říkám jim, že mě přece znají odmalička.

Jedna paní v krámě mi teď říkala, že byla někde na návštěvě daleko v Čechách a řekla tam, že je ze Starče. Najednou se jí všichni ptali, jaké to je ve vsi, kde bydlí Rohony.

Jste teď jeden z nejúspěšnějších raperů v zemi.

Já nevím. Nejsem si ani jistý, jestli jsem přímo raper. Myslím, že rapeři můj přístup ke tvorbě moc dobře nezvládají. Připadá jim, že už to není rap. Ale já myslím, že je to jedno. Nevím, proč si ze mě dělají těžkou hlavu.

Rapeři vám tohle otevřeně říkají?

Pár raperů mi řeklo, že dřív, když jsem tvořil tvrdší hudbu, jsem dělal opravdový rap. To, co dělám teď, je prý šaškárna.

To, co předvádíte na albu Superfly, zní jako mix rapu s vesnickým bigbítem. Je v tom kolotočářská nálada návsi.

Přijde mi, že lidi se chtějí víc bavit. Tak bych definoval svou tvorbu: Mám rád, když se lidi baví.

Možná nejdůležitější verš desky Superfly: „Jsem z vesnice, a ne z ulice, mám vysokou školu, stejně radši pivo točim.“ Jak ve vaší hlavě vyrostl subžánr vesnického rapu?

Hodně mi pomohl návrat z Prahy do Starče. Předtím jsem dělal tvrdý, alternativnější rap. S návratem do Starče najednou přišla lehkost. V hudbě jsem se víc otevřel jako člověk.

Předtím v Praze jsem dálkově dodělával vysokou školu, měl jsem brigádu, každý den od dvou ráno do dvou odpoledne jsem rozvážel autodíly. Hodně lidí říká, že jsem v Praze jen chlastal, ale nebyl na to čas. Po škole jsem přemýšlel, co budu dělat. Hudba mi tehdy nevydělávala, zkoušel jsem to pět let, a nedařilo se to. Byl jsem z toho zničený.

Tak jsem si řekl, že půjdu po škole točit pivo k otci do hospody do Starče. Ve volném čase natočím album a uvidím, jak to dopadne.

„Začal jsem mít plné zuby scény, ale teprve když mi došlo, že do ní nepotřebuji patřit, ze mě všechno spadlo,“ řekl jste týdeníku Respekt. Co vás na scéně štvalo?

Těžko říct. Ale teď už je mi dobře. Potkávám se teď spíš s herci a s lidmi z popovější scény. Je mi mezi nimi nějak líp. V rapové scéně se pořád něco řeší, pořád tam cítím nějaké napětí, někdo se furt s někým měří.

Budete víc herec než raper?

To si nemyslím. Já hudbu fakt miluju. Ale byl jsem teď na castingu, protože mě oslovil Honza Prušinovský, že dělá nový seriál. Měl jsem tam scénu s Matějem Hádkem a hrozně mě bavilo, že herec naproti mně také žije svou rolí.

Letos vám vyšel hit Letná. Vytvořil jste ho díky pobídce fotbalové Sparty. Pro Baník byste song nenapsal?

Ne. Nejsem odmalička Sparťan. Vždycky jsem miloval Arsenal a českou ligu moc nesledoval, ale Sparta mi byla nejblíž. Určitě kvůli Tomáši Rosickému, který je můj idol už od dětství. Mám taky rád Láďu Krejčího. Takže bych nemohl udělat song pro jiný klub. Tak bezcitný nejsem.

Není nebezpečné udělat takový song? Vybrat jeden tým, za který budete hrát?

Je. Nevěděl jsem, že Letná bude mít takové následky. Má obrovská čísla, podobná jako hymna Arsenalu. Ale nemám to teď lehké v Ostravě. Odehrál jsem tam na koncertě jen půl hodiny. Poslouchal jsem celou dobu pokřikování „Baník, p*čo“, rozklepala se mi trochu kolena, musel jsem odejít do backstage. Brečel jsem, protože takové ponížení jsem nezažil.

Šel jsem tomu sám trochu naproti, protože jsem v Ostravě Letnou zahrál. Ale je to těžké. Ten song už není jen klubová věc. Je to celorepublikový hit, který si zpívají napříč kluby. Tu písničku po mně chtějí. Takže nevím, co mám dělat. V Ostravě mi řekli, ať to zazpívám. Vrátilo se mi to jako bumerang do ksichtu.

Jak takové konfliktní situace vlastně zvládáte? Říkáte, že jste typ, který nesnáší hádky.

Když jsem s hudbou začínal, měl jsem pocit, že nemám žádného nepřítele. Byl jsem v tom trochu rozmazlený. Najednou se objevují i hnusné komentáře. Nedělá mi to úplně dobře.

Do backstage v Ostravě pak přišel kluk, který mi do očí řekl, že pořvávání publika vyhecoval on. Řekl jsem mu: No, tak dobře, tak se měj, čau. Pak jsem si uvědomil, že jsem kvůli němu na prášky. Proč jsem mu jednu nenatáhl?

Ještě se vrátím do Starče. Máte vlastně šanci žít ten „vesnický život“? A co si pod ním vlastně mám představit?

Nežiju ho. Málokdy jdu do hospody. Když jsem doma, tak jsem zalezlý. Užívám si být chvíli sám. Pak ale zjistím, že vlastně moc dlouho o samotě být nedokážu. Stačí mi den, pak už musím být s přáteli, jet si pro kafe na benzinku, to mi stačí. Potřebuju furt s někým být.

Rapem z vesnice trochu narušujete mýtus rapu z ulice. A lidi to zjevně baví.

To je právě ono. V rapu si chce každý měřit p*ro. Chtějí být ti tvrdí, ale přitom to tak není. Někdo určitě zažil život ulice, nechci to shazovat. Ale hraní si na něco, co nejsem, to je v rapu strašně zarytá tradice. Já jsem jenom začal říkat, co jsem opravdu zažil.

Ještě jsme moc nemluvili o fotbalu. Vyrůstal jste s vidinou, že z vás bude profesionální hráč.

Hrál jsem ho odmalička. Byl to pro mě jediný svět, který existoval.

V šestnácti jste utrpěl sérii zranění a kariéra skončila. Jaké to bylo?

Přišlo to tak akorát. Šel jsem zrovna na střední školu. Byl to věk, kdy se člověk mění. A já vyměnil fotbalovou kabinu za umělce. Tři roky jsem jim nerozuměl, oni mně taky ne. Ale pak si to sedlo. Když jsem se rozhodoval nad vysokou, byl jsem přesvědčený, že chci být umělec. Opustil jsem fotbalovou komunitu, přestal se s lidmi od fotbalu vídat.

Muselo to být náročné, úplně vyměnit svou bublinu.

Fotbalový svět pro mě byl všechno. Měl jsem pocit, že mi skončil život. Byl jsem zvyklý, že mě u fotbalu každý chválil. Najednou mi řekli: Běžte, tady pro vás není místo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem pocit, že mi ujíždí vlak. Bylo štěstí, že jsem byl ještě dítě, rostl jsem, nasával jsem věci jako houba.

Čemu jste mezi umělci nerozuměl?

Nechápal jsem, proč ti lidi kouří. Proč jdou po škole pít. Já jsem po škole jezdil domů, celou střední jsem nepil ani nekouřil. Nechápal jsem, jak nad věcmi přemýšlí. Že se u textu řeší nějaká typografie. Neznal jsem to.

A co se změnilo?

Pomalu jsem se vzdálil fotbalovému prostředí a začal chápat, že na umělecké škole jde růst, že to najednou jde rychle. Jak už jsem říkal, všechno jsem to nasával jako houba. Když jsem pak šel na vysokou školu (Rohony studoval na Fakultě umění Ostravské univerzity, pozn. red.), díval jsem se, jak se lidé v ateliéru oblékali. Byl to pro mě úplně jiný svět a chtěl jsem do něj patřit. Všechno jsem za krátký čas vstřebal.

Nakonec jste ale stejně skončil u hudby.

Na vysoké jsem řešil už jen hudbu. Ale jsem hrozně rád, že jsem tam byl. Vysoká škola mi dala sebevědomí. Když prezentuju nějakou hudbu nebo udělám nějaký song, nikdo mi nemůže říct, že je to na nic, vím, že si to obhájím. To mě právě naučila vysoká škola: Že všechno má smysl a význam a všechno si musím umět obhájit.

Začínal jste v alternativním rapu, teď hrajete v mainstreamu. Jste v něm vážně sám sebou?

Hrozně jsem si přál přejít do mainstreamu. Já mám rád, když lidi moje písničky baví. Cítím se naprosto přirozeně, víc sám sebou. Nepřijde mi, že bych se nějak omezoval. Bojoval jsem jen s tím, abych své texty, které byly hrozně abstraktní, uměl přiblížit lidem. Aby je pochopili, ale nepůsobilo to lacině. Myslím, že song Letná je jasný důkaz, že se to povedlo. Hodně lidí mi říkalo, že je to laciné, jednoduché. Mně ten text nepřijde laciný, ale dobře pochopitelný.