Článek
Nedbálková má dar popsat vybraný společenský problém stručně, přístupně a přitom velmi výstižně. Je to zjevné z jejích starších monografií o sexualitě v ženských věznicích (2006), lesbických rodinách (2011) a nejnověji i v sondě mezi dělníky v továrně Baťa v Dolním Němčí (Zlínský kraj). Stručnost a přístupnost zde není samozřejmá, protože zvolený etnografický přístup často svádí k zahlcení detaily. Tichá dřina je nepochybně akademická práce, ale sama autorka sympaticky vybízí sociologicky méně zběhlé čtenáře, aby bez obav teoretickou část přeskočili – z odborné studie se rázem stane čtivý sociální dokument.
Nedbálková, podobně jako třeba Saša Uhlová v reportážích Hrdinové kapitalistické práce, opouští svou komfortní zónu a nechává se zaměstnat v obuvnické továrně. Rozmlouvá s dělníky, snaží se na vlastní kůži zažít jejich pracovní rutinu, popisuje mikrokosmos podniku, který lze brát jako zhuštěný obraz nerovností, přítomných v celé společnosti. Na rozdíl od Uhlové tu není inkognito, ředitelka závodu i samotní dělníci vědí, že jsou takříkajíc pod lupou i s jakým úkolem Nedbálková do firmy přichází. Tato hra s otevřenými kartami mohla mít dopad na výsledky (nechovají se náhodou dělníci jinak, než kdyby o svém sledování nevěděli?), ale vzhledem k zaměření výzkumu nejde o vážnou výtku.
Nedbálková totiž není investigativní reportérka, nejde jí o odhalování bezpráví, ale spíše o to, jak dělníci vnímají své postavení, prestiž manuální práce obecně či „přirozenost“ chodu továrny i společnosti.
Cítila jsem se nesvá
Tento „sestup“ z pozice docentky sociologie mezi dělníky u Bati jistě, hlavně ze začátku, nebyl pro autorku snadný, neboť jakákoli snaha o překročení třídních hranic, ať už nahoru, nebo dolů, s sebou nese poměrně velké úsilí: jsme herci v neznámém terénu a jakákoli změna scénáře nás dokáže ztrapnit, zaskočit nebo rovnou zesměšnit. „Všímala jsem si i toho, že jsou mezi námi rozdíly v tom, jak své tělo ukazujeme, nebo skrýváme. Cítila jsem se nesvá,“ píše třeba o převlékání v šatnách.
Náš vkus, oblékání i třeba náhled na politiku jsou určeny třídně, ale za horizont naší sociální bubliny nahlédneme zřídka. Neumíme pochopit „jinakost“, protože se v zásadě potkáváme ponejvíce s lidmi, kteří jsou nám společensky podobní.
S tím, jak dělníka na společenském vrcholu v porevolučním období vystřídali hrdinové nové éry, stala se manuální práce a kultura s ní spojená spíše symbolem neúspěchu. Nedbálková ovšem naznačuje, že s proměnou symboliky zmizel pojem třídy také z české sociologie a dělník se ocitl mimo její rozlišovací schopnosti: „Česká sociologie buď třídu ignoruje, nebo s ní nakládá jako se samozřejmou kategorií, kterou už desetiletí měří stejným způsobem.“ Sociologové navíc podle Nedbálkové zkoumají raději střední třídu, protože je jim „dostupná, blízká, komunikačně srozumitelná“.
Baťa v éře neoliberalismu
Nedbálková podnik v Dolním Němčí vykresluje jako šedivý relikt minulosti, do něhož vlastníci zásadně neinvestují a snaží se náklady srazit na minimum. Jediný evropský pozůstatek Bati (jinak má továrny jen v Asii a Africe) je v silně schizofrenní pozici mezi globálním požadavkem na co nejnižší cenu, srovnatelnou s výrobky z Asie, a lokálním tlakem na tradiční „českou“ kvalitu, která se dá dobře marketingově prodat. Obojí má své protagonisty: kosmopolitní italský manažer Paolo evidentně upřednostňuje krátkodobý zisk a příliš neřeší, pro kterou firmu momentálně pracuje. Běžní dělníci jsou naopak svázáni s místem a sebemenší změnu v globální poptávce silně pociťují na vlastní kůži. Jak říká Nedbálková, dělnická třída nemizí, ale ztrácí obsah: z obuvnické korporace mizí ševci, nad řemeslo je v korporaci stavěn marketing.
Na ředitelce továrny bylo až zarážející, jak své podřízené připodobňuje k dětem. To má svůj výraz také v disciplinaci dělníků – nemohou například v pracovní době používat mobil, nosit sluchátka, kouřit o přestávkách, a když dojde na věc, je dobré „dětem“ vymezit hranice. Ředitelka v jedné pasáži říká:
„Ty lidi tady potřebujou jednou za čas seřvat a zjebat. Nevím, jak to slušně říct. A potom začnou fungovat, protože mají pocit jako malé děcko, když mu nedáte hranice, tak ono vlastně neví, co všechno může, protože vlastně může všechno.“
Podstatnější ale je, že v továrně vedle tohoto nátlaku shora funguje také sebedisciplína, tedy neustálé porovnávání a neformální kontrola mezi dělníky navzájem: jednoduše pozorování kolegů u pásu je mnohem jednodušší než nahlížení do monitoru kolegovi v kanceláři.
S tím souvisí i otázka, proč se dělníci u Bati neperou více za svá práva, proč třeba odbory nejsou aktivnější při boji za lepší platy. Nedbálková to vysvětluje pojmem „kultura smíření“: je to jakási odevzdanost a představa, že jsem oceněn víceméně spravedlivě, i když je můj plat nízký. Vedení zde tahá za delší konec, protože se mu podařilo dělníkům vsugerovat dojem, že loajální je ten, kdo příliš nevystrkuje hlavu: neptá se moc na kolektivní smlouvu, moc si nestěžuje a „chápe“, že teď není na vyšší platy vhodná doba.
Jedním z kritérií kvality podobných výzkumů je transparentnost a detailní reflexe vlastní pozice výzkumníka – ten není nikdy objektivně „nad věcí“, ale vždy výsledky dotváří se svými respondenty. Autorka je v tomto precizní a leckdy velmi osobní – vytváří koláž ze svých deníků, reflektuje své pocity ze střetu s dělnickým prostředím, konfrontuje své zážitky se svým vlastním akademickým zázemím. Detailně reflektuje, jaký efekt na ni má tělesnost, pachy, prostorové rozmístění dílen či samotná úmorná práce. Nicméně na rozdíl od Pierra Bourdieua, na kterého často odkazuje, je její terén omezen takřka výhradně prostorem samotné továrny, což je možná škoda. Do soukromí dělníků nahlíží jen okrajově, byť sama zdůrazňuje, jak se třídní rozdíly vyjevují třeba v trávení volného času, ve vkusu, představách o ideálním bydlení, oblékání nebo jídle.
Za hranice vlastní bubliny
V „popsociologii“ poslední doby se synonymem zájmu o třídní nerovnosti stal výzkum Rozděleni svobodou, realizovaný Danielem Prokopem pro Český rozhlas (2019). Nedbálková oceňuje jeho metodologii, na druhé straně poukazuje na některá stigmatizující pojmenování, která autoři užívají, zejména k označení nižších tříd jako „ohrožené“ a „strádající“. Nedbálková si dobře uvědomuje, jakým způsobem slova formují realitu, což je i tento případ. Podle ní tato označení vštěpují čtyřiceti procentům obyvatel pocit méněcennosti či smíření se svým „osudem“.
Socioložka se v knize často vymezuje i vůči velkým dotazníkovým výzkumům, které lidi zařazují do tříd na základě různých „objektivních“ charakteristik. Takové vykreslování tříd „na papíře“ mnohdy nemá velkou výpovědní hodnotu, protože znesnadňuje porozumění skutečným životním podmínkám. Nedbálková se o porozumění snaží právě důrazem na každodennost a komunikaci na „mikroúrovni“ továrny, nicméně nemyslím si, že by její přístup byl nutně v protikladu k oněm velkým kvantitativním šetřením, jež kritizuje: naopak, mohou se vhodně doplňovat.
Kateřina Nedbálková vybízí české sociology k oživení zájmu o lidi na okraji, zde o dělnickou třídu. Pohled za horizont vlastní třídy jim má pomoci otevřít oči a porozumět i sobě samým. To není automatické. Z minulosti víme, že „vědecký“ zájem o kulturu nižších tříd měl často sociálně-inženýrské pozadí ‒ studium odlišnosti bylo podkladem pro kontrolu a podřízení. Autorčin přístup je jiný: snaží se dělníkům porozumět a dát jim hlas ve veřejné debatě. Jiný hlas, než je hlas dělníků-kuriozit ve Výměně manželek. Jak říká, dělníci nepotřebují blahosklonnost. Potřebují elementární respekt, pocit, že jsou součástí společnosti. Pokud k tomu Tichá dřina napomůže, bude to jen dobře.
Kateřina Nedbálková: Tichá dřina – Dělnictví a dřina v továrně Baťa (Display, 2021)
