Místy z ní bolí oči. Nová Sněhurka je nefunkční, ale fascinující hybrid

Společnost Walt Disney Company k divákům poslední roky přistupuje jako k dětem, jež chtějí slyšet stále dokola tu samou pohádku. Od premiéry Alenky v říši divů v roce 2010 patří k základním strategiím obřího zábavního korporátu chrlit hrané předělávky úspěšných animovaných snímků. Někdy jde o nový příběh odehrávající se ve známém světě, což byl případ filmů Dumbo, Cruella nebo Mufasa, častěji jsou to otrocky doslovné přepisy.

V současnosti tak existují dvě námětově prakticky totožné verze Lvího krále, Krásky a zvířete, Popelky, Aladina nebo Malé mořské víly. Jen scénáře se dočkaly lehkých úprav. Některé problematické motivy zmizely, postavy jsou rozmanitější, méně stereotypní a uvažují jako lidé 21. století. Jediná opravdu výrazná změna ale zpravidla spočívá v nahrazení nádherné ruční animace nepříliš nápaditými digitálními obrazy. Přesto hrané disneyovky mívají vysoké tržby, přičemž tři – Lví král, Aladdin i Kráska a zvíře – dokonce překročily hranici miliardy dolarů. A další příjmy studiu zajišťuje prodej přidružených výrobků jako hraček nebo oblečení.

Podobný úspěch si firma slibovala také od nové Sněhurky. Hraný remake vůbec první celovečerní disneyovky Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 byl ohlášen téměř před deseti lety, štáb ho ale natočil až zkraje roku 2022. Postupně jej zdržely ještě doznívající pandemie koronaviru, požár dekorací, přepisování scénáře, přetáčky a nejspíš i nevraživost mezi dvojicí hlavních hereček Rachel Zeglerovou a Gal Gadotovou. Vše se podepsalo na výsledku, který je chvílemi uhrančivý a chvílemi tak ohavný, až z něj bolí oči.

Stejně jako pro předchozí hrané disneyovky také pro Sněhurku platí, že nejlépe vypadá ve chvílích, kdy pečlivě obkresluje záběry z předlohy. Nachlup stejné jsou barvy, kostýmy i animovaná zvířata, kterým se protagonistka, princezna Sněhurka, svěřuje se svým trápením. Její dobrosrdečná matka ochořela a zemřela, zatímco otec vyrazil na vojenské tažení. Království si tak podmanila dívčina záštiplná macecha.

Sněhurčini rodiče připomínají moudré vladaře ze socialistických pohádek typu Pyšné princezny. Nerozlišují mezi šlechtou a pracujícími. Za jejich vlády si všichni byli rovni, královský dvůr hrál barvami a voněl čerstvě upečenými jablečnými koláči. Nyní však macecha zavádí vojenskou diktaturu a hledí jen na sebe. Nejen obrazně. Zatímco lid chudne a hladoví, ona se ve dne v noci ujišťuje před zrcadlem, že je pořád nejkrásnější.

To se Sněhurce nelíbí. Díky rodičům je přesvědčena, že „vládnout se má laskavě“. Její skromnost, poctivost a lásku k přírodě vyjadřuje nejen výrazově bohaté herectví Rachel Zeglerové, která každým ladným pohybem ztělesňuje vřelost, ale také nepřezdobenými šaty. Zlá královna je oproti tomu obtěžkána chladným, ostrým kovem a drahokamy, pracně vykopanými zneužívanými poddanými. Její lidskost se ztrácí pod strohými ozdobami, které kamera zabírá častěji než tvář neměnně prkenné izraelské rodačky Gal Gadotové.

Oděvy, jež navrhla britská kostymérka Sandy Powellová, patří k nejpůsobivějším atrakcím filmu. Četná taneční čísla proměňující novou Sněhurku v plnokrevný muzikál sice nepostrádají švih, choreografie ale nikdy plně nevynikne kvůli přemíře blízkých záběrů a střihů. Písním nicméně ani v českém překladu Vojtěcha Kostihy nechybí chytlavost a třeba úvodní trpasličí song, v jehož refrénu se opakuje zvolání „Hej hou!“, má až revoluční náboj. Což se do filmu o revoluci vedené zdola docela hodí.

S trpaslíky se Sněhurka setkává, když ji lovec odvede do temného lesa na popravu. Narcistní královna se od zrcadla dozvěděla, že už není nejkrásnější. Předčila ji nevlastní dcera. Autoři tentokrát zdůrazňují, že roli nehraje jen fyzický vzhled, ale také charakter. Zrcadlo rozpozná Sněhurčinu krásu až poté, co dívka projeví soucit se zlodějem brambor, který po vzoru Robina Hooda bohatým bere a chudým dává. V původním znění se mladík jmenuje Jonathan, v českém dabingu se z něj stal Adrian. Prý proto, aby si jej děti nepletly s křížencem kokršpaněla a kolie z Macha a Šebestové.

Zatímco v první třetině se vyprávění nezdržuje vysvětlováním, po přesunu do lesa film ztrácí spád. Sněhurka poznává nejdřív sedmero trpaslíků, představené tak infantilními gagy, až je při nich dospělému divákovi stydno. Následuje seznámení s tlupou zbojníků vedených právě Adrianem. V příběhu však obě skupiny vedlejších postav zastávají podobnou funkci – ukazují, že Sněhurka na rozdíl od královny dokáže sjednocovat a probouzet v lidech dobro. Pro rozhádanou, strádající zemi představuje největší naději.

Drobné, poměrně nenásilné aktualizace předlohy spočívají v uzpůsobení současné společenské atmosféře. Pokud má dobro zvítězit nad zlem, nestačí křehký půvab a polibek z pravé lásky. Je třeba přestat přemýšlet a začít jednat, jak se zpívá v jedné z písniček. A pokud chceme dosáhnout změny, bude to vyžadovat spolupráci všech vrstev společnosti i živočišných druhů, naznačuje film. V jeho emotivním finále se do záchrany Sněhurky, potažmo celého království zapojuje i lesní fauna.

Srnky, veverky a ježky ale stejně jako trpaslíky kompletně vytvořil počítač. Dochází tím k paradoxu. Ve snímku účinkují živí herci, teoreticky by tak měl působit opravdověji než animovaná Sněhurka z roku 1937. Když se ale umělým lesem prohánějí digitální trpaslíci na digitálních zvířatech, působí to extrémně nepřirozeně. V těchto chvílích novinka nejvíc připomíná bezduché a kýčovité obrázky vygenerované umělou inteligencí.

K podobným nesouladům, nejspíš daným náročnými okolnostmi vzniku, ve filmu dochází na více úrovních. Občas je oslnivý a výpravný, jindy vypadá laciněji než štědrovečerní pohádky České televize. Scény na sebe někdy hladce navazují, jindy nemotorně opakují již řečené, tón je tu rozverně fantaskní, tu temně realistický. Sněhurka představuje v něčem aktivní vůdkyni odboje, která se vyvíjí s tím, jak se okolní svět stává méně přátelský. V něčem ale protagonistka stále naplňuje ten nejtradičnější archetyp princezny, existující jen ve vztahu k různým otcovským figurám.

Ve snaze zavděčit se jak těm, kdo na originál nedají dopustit, tak těm, kdo by rádi něco modernějšího, vznikl nefunkční, ale fascinující hybrid. Film s rozpočtem 270 milionů dolarů, v přepočtu 6,2 miliardy korun, trpí nesladěnou estetikou a snahou být naráz konzervativní i progresivní. Víc si ho asi užijí filmoví vědci analyzující, co všechno se při výrobě pokazilo, než rodiče toužící dopřát potomkům stejné okouzlení, jako když poprvé viděli původní Sněhurku.