Snad brzy přijde čas, kdy nad Lvem budeme výskat radostí, říkají tvůrci

Režisérský a manželský pár Denisa Grimmová a Jan Bubeníček má na kontě také výstavu Světy české animace – a chystají mnohem víc: třeba zeleninový western nebo duchařinu z protektorátu.

Cítím se všelijak, napsala jste mi na gratulaci po získání sošky Českého lva za nejlepší audiovizuální počin. Asi tuším proč…

Dostávat ceny v této zoufalé situaci, ve které se nachází současná Evropa, se jeví jako naprostá malichernost. My si Lva velice vážíme a moc si přejeme, aby nastal zase čas, že nad ním budeme výskat radostí. Věříme, že brzy přijde. Až bude klidněji, sejdeme se s těmi, kteří na filmu s námi každodenně spolupracovali a kterým Lev patří stejně jako nám.

Zároveň ale lze ocenit, jak aktuálně teď váš film vyznívá, v tom souboji malé, slabé myšky Šupito s hrozivým lišákem Bělobřichem nelze nevidět aktuální situaci…

To se pohádkovým příběhům stává. Ještě víc nám přijde aktuální, že se s největším zlem (v našem filmu se zlým lišákem) musí vypořádat malý hrdina stejného zvířecího druhu. Malý lišák Bělobřich musí porazit velkého a zlého Tlamouna, kterého ale celý život ustrašeně obdivoval. K tomu mu dodal sílu strach o malou myšku, která se stala jeho kamarádkou.

Celý svět teď čeká, kdo bude tím ruským hrdinou. Náš příběh končí pozitivně. Věřím, že i tohle dobře dopadne.

Myš dostala Lva! Dobré znamení, komentovala jste váš úspěch. Věříte tedy, že Ukrajina bude v boji s Ruskem následovat příklad myšky Šupito?

Strašně nám to všem přeju. Ale je velmi bolestivé bezmocně sledovat, jak takřka za oknem probíhá válka a vraždění. A čekat, jak to dopadne. Ukrajina je vnitřně mnohem silnější než Rusko. Je stmelená a bojuje o život. Na druhé straně bojuje jen ego, řízené nejspíš šíleným mozkem. I kdyby srovnali Ukrajinu se zemí, nikdy nemůžou vyhrát. Není co.

Na předávání cen jste pronesla na pokraji slz proslov na podporu Ukrajiny. Jak jí podle vás můžete pomoci vy, čeští filmaři?

Snažíme se zatím osobně. Alespoň někoho ubytovat, poslat peníze nebo nějaké věci. Snažíme se propojit síly a už vznikají různé komunikace kolem zapojení ukrajinských filmařů do oborových pracovních a sociálních aktivit. To samé se řeší mezi výtvarníky a jinými uměleckými obory. Teď jde hlavně o to, je odtamtud dostat.

Co říkáte na současnou vlnu solidarity s Ukrajinou?

Naplňuje nás to nadějí. V posledních letech jsme k lidské solidaritě a soudržnosti byli trochu skeptičtí. Současné semknutí napříč společností je ale fantastické. Možná po něm na někoho přijde kocovina, ne všude se dostaví vděčnost, kterou pomáhající očekávali, a přijdou nepříjemné problémy, které budou bolet nás všechny. Ale stojí to za to a jednoznačně se ukazuje, že když budeme držet pohromadě, vše půjde řešit. Jsme vděční, že máme vládu, za kterou se nestydíme, která mluví srozumitelně, rozumně a lidsky. Doufáme, že i ona bude pracovat na soudržnosti naší společnosti.

Jak situaci na Ukrajině vysvětlujete svým dětem?

Dva starší, třináctiletý a patnáctiletý, jsou velmi informovaní. Probíráme to s nimi celkem otevřeně, zároveň vše probírají detailně se svými vrstevníky. Vnímají situaci velmi rozumně. Snažíme se je zbytečně nestrašit, ale někdy se zdají být klidnější než my. Pomáhá jim zapojení do pomoci. Sami také něco organizují. Nejmladší, šestiletý má „netopýří“ uši, chytá vše, o čem mluvíme. Snažíme se v jeho blízkosti krotit. Vysvětlujeme mu situaci tak, aby pro něj byla co nejsrozumitelnější.

Letos na Lvech bodovalo hned několik partnerských dvojic, krom vás třeba i La Petite Sonja a Hank Mancini s hudbou pro Okupaci či David Ondříček s Marthou Issovou a Zátopkem – jaké jsou podle vaší zkušenosti klady a úskalí těchto partnerských spoluprací?

Spolupráce dvou režisérů asi nikdy nemůže probíhat v naprosté harmonii. Navíc když spolu i bydlí a žijí. Bylo to náročnější, ale věděli jsme, že se vzájemně podporujeme a jsme tak v mnohém silnější. Když jeden začal o něčem pochybovat, druhý mu připomněl, proč to děláme. V některých momentech jsme byli moc rádi, že je prožíváme právě spolu.

Společně jste se podíleli i na přípravě aktuální výstavy Světy české animace, jak tady probíhala spolupráce?

Denisa: Já jen přicmrndávala. To celé vedl Honza, byl i výtvarníkem. Já hlavně vyráběla a malovala. Měli jsme ty role jasně určené, nepřekrývaly se.

Jaké návštěvnické reakce na výstavu vás nejvíce překvapují?

Ani tak nás nepřekvapují konkrétní reakce, jako spíše jejich množství a spontánnost. Jednak je dost zábavné číst si v návštěvní knize, nejlepší jsou ale reakce pastelkami přímo na zeď. Pro dětské návštěvníky je jedna z našich zdí asi příliš velká na to, aby zůstala prázdná, tak ji začali zpracovávat pastelkami z dětského koutku. Když se na ni už nevešli, začali kreslit a psát ve druhé vrstvě a zároveň zaútočili i na nedaleký sloup. Někdo se jen podepsal, někdo napsal sprosťárničku, někdo se vyjádřil k výstavě. A dohromady je to celé barevné a živé a proměnlivé a to nás děsně baví.

A co vás tam dojalo?

Dostali jsme se teď do haly 17 po delší době a zjistili jsme, že děti reagují nejen na bezprostřední podněty, ale že vnímají i témata zdánlivě dospělá a jim vzdálená. Tak náš pomalovaný sloup dostal novou vrstvu pastelkového kabátu – je celý přebarvený do žluté a modré. Při představě, jak dlouho to muselo tenkou pastelkou trvat či kolik ručiček se na tom muselo podílet, smekáme.

A na co jste v souvislosti s výstavou nejvíc hrdí?

Je to spíš radost než hrdost. Radost z toho, že výstava návštěvníky baví a že se setkává s příznivými reakcemi nejen od dětí, ale i od dospělých, a dokonce i od lidí, kteří se animací aktivně zabývají. I ti na ní najdou něco, co ještě neviděli, alespoň ne na jednom místě v jednu chvíli.

Na čem dalším teď pracujete?

Pracujeme zároveň na třech různých animovaných projektech. Denisa připravuje krátký kreslený film o strachu v nás. O tom, jak lehce nás může ovládnout a zničit. Honza připravuje oddychový seriál  – zeleninový western plný bramborových kovbojů, mexikánských chilli papriček a fazolí a indiánských dýní. Společně pak pracujeme na přípravě celovečerního loutkového filmu pro starší děti a teenagery. Jedná se o příběh z pražských uliček, rozkrývání tajemné záhady, která má kořeny v době protektorátu. Taková duchařina.

Jak se aktuálně Myším daří na festivalech a v zahraničních distribucích?

Máme velkou radost z toho, že Myši byly prodány do více než 25 teritorií. Evropu procestovaly prakticky celou, podívaly se do USA, Afriky i do Asie. Co se týká festivalů, stále cestují a bojují na řadě z nich. Zrovna dneska jsme dostali úžasnou zprávu o dvou cenách z festivalu v Montrealu: Grand Prix v kategorii celovečerní animovaný film a Cena diváků.

Liší se zahraniční reakce na film od těch českých?

Zahraniční se od těch českých skoro neliší. Stejně jako u nás i v zahraničí na film reagují děti jako na napínavé, zábavné, místy smutné dobrodružství, jejich rodiče spíš vnímají linky vztahové, domýšlejí si děje, které jsou jen naznačené, jako je třeba linka Šupitiny Maminky.

Budou Myši k vidění v nejbližší době i online?

Ano. Sice ještě stále jsou k vidění v kinodistribuci (musíme to zaklepat, ale od říjnové premiéry ještě ani jednou nevypadly z top 20 v českých kinech), pomalu se ale chystají i na VOD platformy. Tam se objeví patrně ve druhé polovině dubna.

Myši patří do nebe jsou stále k vidění v kinech, zájemci mohou navštívit i výstavu dekorací, kulis a loutek z filmu na Chvalském zámku, která probíhá až do 15. května. Světy české animace jsou v prostorách pražské tržnice k vidění až do 3. července. S ukrajinským pasem je vstup aktuálně zdarma. Více na https://www.artmovement.cz/svety-ceske-animace/.