Smuténkový pop kapely Dukla. „Nostalgický jsem od šestnácti,“ říká zpěvák

„Nelibuju si ve zpátečnictví. Je to prostě můj životní pocit,“ říká o nostalgii zpěvák kapely Dukla Lukáš Vydra. Smuténku na nové desce kapely vyvažuje překvapivě ambiciózní zvuk, ve kterém kytary střídá klubová produkce.

Kytarová scéna se pro mě trochu vyčerpala. Už mi nepřináší to objevné, co v hudbě hledám,“ vysvětluje kreativní posun kapely Dukla frontman Lukáš Vydra, podle kterého je právě v elektronice a rapu cítit nejsilnější progres.

Jaký posun teď čeká jeho kapelu? Možná blíže k mainstreamu. Nebude to jednu z nejoblíbenějších kapel české alternativní scény stát integritu?

„Mainstream pro nás není sprosté slovo,“ vysvětluje Vydra, jehož Dukla se nebála angažovanosti – otevřeně zastávala antifašistické postoje nebo řešila klimatickou změnu. Nová deska „Stejný lepší“ je ale laděná spíš intimně. „Příklon k osobní tematice byl možná i trochu únik, protože světové události, co se děly a stále dějí, možná ještě v horší míře, byly tak intenzivní, že už by nestačila jenom zmínka.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Lukáš Vydra o inspiraci v českých kapelách osmdesátých a devadesátých let, lásce k Vladimíru Třešňákovi i o vyprázdněnosti domácího rapu.

Nová deska Dukly se jmenuje Stejný lepší. První, co na ní je slyšet, je nápadný posun od kytar k elektronice, klubovému zvuku, rapu. Co vás tímhle směrem hnalo?

Myslím, že ty tendence tam byly už dřív. Naše předešlá EP si půjčovala z klubového zvuku a bavilo nás to hrát naživo. Je parádní, když hraješ a lidi tančí. Je to jeden z nejhezčích pocitů, které jsem poslední roky zažíval na koncertech. Chtěli jsme tu energii přenést do nového alba.

Taky se to spojuje s tím, co posloucháme. Osobně si ujíždím na rychlých věcech. Trochu se pro mě vyčerpala kytarová scéna. Ne že bych už neposlouchal kytary, ale mám pocit, že mi to už nepřináší to objevné, co na hudbě hledám. V kytarovém zvuku toho už moc nového nevykouzlíš. Elektronika a rap jsou podle mě žánry, které neustále vykazují progres. Když v nich nic rok nebudeš poslouchat a pak se k tomu vrátíš, zjistíš, že mezitím v žánru došlo k velkému posunu, najdeš nové producentské finty. Baví mě se do těch žánrů nořit, zjišťovat, jak jsou jednotlivé věci udělané, co si z nich můžu vzít pro vlastní tvorbu.

Mluvíš teď o elektronické a rapové scéně u nás, nebo o té globální?

O té globální. Já bych byl strašně rád fanouškem českého rapu, ale mám s ním trošku problém. Spoustě lidí fandím, ale český rap mi přijde vyprázdněný. Víc se řeší forma. Trochu se zapomíná na obsah.

Který raper ti tedy přijde epitomé vyprázdněnosti?

Ca$hanova Bulhar je pro mě synonymum pozlátka a vyprázdněnosti. Přitom je to talentovaný kluk. Ale je vidět, že se nesnaží. Jako když je ve škole někdo nadaný, ale ty mu řekneš: Máš trojku, ale máš na jedničku.

Název desky Stejný lepší odkazuje k verši ve skladbě Druhej břeh, což je zároveň první singl. Je to song o uvadajícím přátelství. Zpívá se v něm: „V neděli večer / bro zavolej mi / projdem se městem / všechno bude zase stejný, lepší, stejný, lepší.“ Když jsem viděl název desky, napadlo mě, jestli se z Dukly nestali optimisti. Po tomhle songu ale bylo jasné, že vás pořád žene nostalgie. Je to tak?

Je to tak. A ve druhém refrénu už se nezpívá „stejný, lepší“, ale zůstává to na stejném. Už tam není lepší.

Ten song mě silně zasáhl, mám pocit, že zpíváš o něčem, co taky prožívám. Jsem rád, že někdo zpívá o tom, jak se přátelství může rozbít všemožnými způsoby…

Mám pocit, že jak člověk stárne, po třicítce mu kamarádství prostě vyšumí.

Je Stejný lepší o stárnutí?

Ani ne, možná trošku. Asi ten věk nějak řeším. Zároveň se ale ve čtyřiceti můj životní styl moc od třicítky nezměnil. Spíš pořád přemýšlíš nad svým místem, nad pozicí na časové přímce svého života. Kde teď jsi, proč tam jsi, neměl bys být náhodou někde jinde? O stárnutí přesně to ale asi není. Pořád se mi stárnutí nějak vyhýbá.

Mluvil jsi o tom, že Dukla se nespojuje ani s optimismem, ani s pesimismem. Jestli bych ale měl najít nějakou emoci, která je s Duklou spojená, bude to právě nostalgie.

Já jsem nostalgický už od šestnácti let (smích).

Jak se to prosím tě člověku stane?

Nevím. Nejsem nostalgický po nějaké konkrétní době – jako třeba když mi bylo dvacet a já na to vzpomínal. Nelibuji si ve zpátečnictví nebo unikání do minulosti. Je to prostě můj životní pocit. Někdo má problémy se vztekem, s úzkostmi, depresemi. Já jsem byl vždycky spíš melancholičtější. To je emoce, se kterou se nejvíc potýkám. Nemám výbuchy hněvu, upadám do nostalgie. Cítím se v tom vlastně docela bezpečně. Je mi v tom dobře. Hledám to v ostatním umění. V hudbě především.

Zvukově je vaše nová deska velmi současná, i proto se mi líbí. Říkám si ale – kdy mě přestane bavit nostalgie Dukly? Myslíš, že si někdy řekneš: Tahle emoce mě nebaví, podívám se na jiný pocit, který může být inspirativní?

Myslím, že se na té desce misky vah hodně překlápí. Často je tam kontrast mezi hudební a textovou stránkou. Hudba je mnohem pestřejší než můj textový výraz. Škálu emocí, o kterých zpívám, hudba vyrovnává. Někdy je temnější, jindy euforická. V songu Gripen je i takový náznak naděje a optimismu, víry v něco dobrého, co by se v budoucnu mohlo stát.

Kde hledáš naději?

Asi nejvíc v té společné tvorbě. Největší zdroj radosti je pro mě tvůrčí činnost, kterou děláme společně. S nadějí si spojujeme to, že děláme něco, co nám dává smysl a navíc to pár lidí baví. To je úžasné, ale asi by nás to bavilo i bez toho. Tahle tvorba nás nenechá spadnout do depresivních stavů, do ráchání se v negativních pocitech.

Na desce je ale hodně přítomné téma opouštění. Tematizuju rozpad dlouhodobého vztahu. To je asi nejnosnější motiv písniček, takže to nemůže být úplně veselá deska. Zároveň z toho nechci dělat tragédii, doufám, že to tak nepůsobí. Když se ti rozpadne vztah, máš pocit, že je to konec všeho. Pak si řekneš, že je to vlastně začátek. Tyhle protipóly jsou snad na desce přítomné zároveň.

Když jsme domlouvali tohle setkání, připomněl jsi mi, že je to přesně deset let, co jsme spolu poprvé dělali rozhovor.

To byl úplně první rozhovor mé hudební kariéry.

I pro mě to byl jeden z prvních rozhovorů. Tehdy jsi každopádně ještě neměl kapelu Dukla. Hrál jsi sólově pod pseudonymem Mayen, ze kterého později taky vznikla kapela. Zpíval jsi anglicky, hudba byla zasněnější a jemnější. Můžeš připomenout, proč jsi Mayen vyměnil za Duklu?

Řekl bych, že to taky tak vyšumělo, jako občas vyšumí ta přátelství. Nebyla tam vůle kapelu držet.

Dávali jsme do toho dost energie a moc se to nevracelo. Přišlo na nás vyčerpání. Dukla simultánně fungovala s Mayen poslední rok jeho existence. Viděli jsme hned, jak to v Dukle šlo všechno organicky a hladce. Měli jsme radost, že Duklu chtěli lidi slyšet, zvali nás na koncerty. Uvědomil jsem si, že je to tím, že mi lidi rozumí. Že to sdělení v češtině je mnohem silnější a pro mě přirozenější. Pak už jsem neměl vůli věnovat se Mayen.

Vyrůstal jsem v době, kdy na české nezávislé scéně převládala angličtina. Pamatuju si, jak se najednou zase začali objevovat umělci zpívající česky a byli zase úspěšní.

Pamatuju dvě takové zásadní desky. Kapela Role vydala desku Rána a ±0 své první album. Byli to muzikanti z podobných kruhů jako my, známí a kamarádi. Řekl jsem si, že je to super. Proč to vlastně nedělají všichni? Najednou víš, co ti lidi chtějí říct, už nemusíš hledat v mlze reverbu nějaké anglické slovíčko, kterého se chytneš. To byl zásadní moment.

Já poslouchal všechny ty novodobé české kapely z osmdesátek. Soubor tradičního popu, Letadlo, Hudbu Praha, Jasnou Páku, Toyen z raných devadesátek. Nikdy mě ale nenapadlo, že to jde dělat v dnešní době. Měl jsem to jako kapitolu z minulosti, ale najednou jsem viděl, že to kluci z kapel jako Role dělají. Říkal jsem si, že to taky zkusím. Napsal jsem přes léto pár písniček v češtině. Pak jsme je s Josefem nahráli a to byl začátek Dukly.

Celý život píšu, dost se vyjadřuji slovem. Nenapadlo mě psát písničky česky, i když jsem ve škole měl s písničkářem Jiřím Dědečkem kurz psaní písňových textů. Měl jsem z češtiny strašný respekt. Měl jsem to vážně spojené s něčím, co už bylo, s folkem. Když se to stalo, jako bych objevil nový smysl, nějakou novou superschopnost. Šlo mi to strašně snadno. Říkal jsem si, tak to je dobrý, ale možná jsem do toho musel nějak uzrát. Aby vykrystalizovala ta lyrika, ten výraz. Jsem rád, že se to vlastně stalo až později, kdy už jsem měl nějaké zkušenosti s hudbou a věděl jsem, co chci říct a jak na to.

Reakce pak byly veskrze pozitivní. Lidi byli nadšení. Na začátku chodilo málo lidí, byli jsme prostě jen malá pražská kapela, hráli jsme víceméně jen v Praze. Ale od začátku s námi lidi zpívali na koncertech. To jsem nikdy za pět let fungování Mayen nezažil.

Dukla je kapela, která dosáhla úrovně, od níž se v rámci české nezávislé scény stoupá výš velmi těžko. Čeká vás krok do mainstreamu.

To je otázka, jestli nás čeká.

V rozhovorech, které jste dávali doteď, to vypadalo, že by vám nevadilo být mainstreamovější. Jak se z nezávislé scény dá vyrůst výš?

Já myslím, že těch postupů může být hrozně moc. Buď napíšeš něco, co tak zarezonuje a vybouchne, že se to stane, nebo si to odpracuješ, což je asi náš postup, stejně jako třeba post-hudba. To je myslím kapela, která má na scéně podobné postavení. Máme společnou pracovitost a urputnost. Musíš vydávat nové věci. Ne proto, že bychom si vydělávali streamováním hudby, ale buduješ fanouškovskou základnu. Děláme hodně koncertů, třeba padesát ročně. Opravdu jsme si to odjezdili. Lidí chodí víc a víc, publikum roste. Už ne exponenciálně, protože nezávislá scéna má svůj strop. Čím víc děláš písniček a čím víc jezdíš koncertů, nabaluje se to.

Mainstream určitě není nic, čemu bychom se bránili. Není to pro nás sprosté slovo. Čím víc lidí nás bude poslouchat a chodit na koncerty, tím je to pro nás samozřejmě lepší. Určitě ale ne za cenu ústupků.

Nová deska není vyloženě krokem k mainstreamu. Jestli se k němu v něčem blíží, tak ne formou nebo obsahem, ale lepším zvukem, tím, že je profesionálněji udělaná. Dali jsme si záležet, ale děláme to kvůli sobě. Lo-fi můžeš dělat celý život, ale v nějakém momentu už chceš lepší zvuk. Uvědomíš si, že lo-fi byla z nouze ctnost, protože jsem nevěděl, jak lepší zvuk udělat.

Říkal jsi, že neděláte ústupky. Bývali jste víc politicky angažovaní, řešili jste například antifašismus nebo klimatickou změnu. Tahle témata na nové desce chybí – nejspíš proto, že je intimnější. Tvůj kolega z kapely Josef Hradilek o tomhle trochu mluvil. Spekuloval, jestli do popu patří angažovanost a politika.

Myslím, že tam určitě patří. Neměla by fungovat žádná cenzura nebo autocenzura. Je pravda, že jsme měli takových komentářů nebo narážek víc. Ale není vyloučené, že další EP bude politické. Tady je opravdu jistá monotematičnost osobního života. Nějak jsem reflektoval ten poslední těžký rok.

Příklon k osobní tematice byl možná i trochu únik, protože události, co se děly a stále dějí, možná ještě v horší míře, byly tak intenzivní, že už by nestačila jenom zmínka. Vyžadovalo by to mnohem hlubší ponor. Z prvního roku války na Ukrajině jsem měl těžké deprese, pak přišel ten rozchod. Nevnímal jsem, že se k němu schyluje, protože jsem myslel víc na to, co se děje na Ukrajině. Rozchod mě pak proplesknul.

Byli byste schopni napsat song o válce na Ukrajině?

Jo. Snažíme se tohle téma řešit, Ukrajince podporovat. Hráli jsme na několika akcích spojených se s sbírkou na Ukrajinu, ať už humanitární pomoc, dokonce i na zbraně jsme vybírali. Nemáme s tím problém. Všechny tři nás zajímá také konflikt v Gaze a tamní humanitární katastrofa, při které trpí spousta nevinných lidí.

Nestrkáme před tím hlavu do písku. To rozhodně ne. Ale tady na tu desku se to nepropsalo. Řešil jsem jiné věci a možná nevěděl, jak to uchopit. Možná bych na to potřeboval mnohem víc času, aby to nebyla jenom tendenční angažovaná deska. Já tenhle typ nejsem. To umí kapely jako Sleaford Mods, se kterými jsi nedávno dělal rozhovor. Necítím pevnou půdu pod nohama, kdybych se měl vydávat touhle cestou.

Moc díky za rozhovor.