Článek
Z českých popových stálic byla Hana Zagorová možná tou nejnesnadněji uchopitelnou. O bludičkách ostatně zpívala nejednou. Chceme-li na ni aplikovat opak rčení „nedělej Zagorku“, ke kterému se hrdě hlásila, tedy vyslovit, co to znamená Zagorku dělat, vychází nám jako společný jmenovatel jejího díla nezaměnitelný zpěv. Zastřený, z přísně logopedického hlediska nikoliv bezchybný, vždy s přídechem diblíkovství.
Repertoár, který tímto hlasem zprostředkovávala, obsáhl široké spektrum výrazů od působivého šansoniérství po rozdováděnost Haničky Písničky. Hana Zagorová se rozhodla stíhat více výtahů, z nichž některé ji vyvezly do pozoruhodných hájemství. Občas se zdálo, že ve volbě repertoáru postupuje metodou pokus-omyl, tři níže zmíněné písně ale ukazují, jak vyzrále a zároveň neotřele působila při ideální konstelaci repertoáru a spolupracovníků. Coby dlouholetá členka popové „stáje“ Karla Vágnera patrně neměla vždy luxus svobodné volby.
K repertoáru své vrstevnice, Američanky Kim Carnesové, jež si svým drsným hlasem vysloužila přirovnání k Rodu Stewartovi, se obrátila na albu Světlo a stín (1982). Z Carnesové o rok starší desky Mistaken Identity (1981) přejala hned dvě písně. Miss You Tonite si přetextovala na Stáří, z My Old Pals se díky slovům Jana Vyčítala stal Anonym, protestsong zahořklého smutku a života proteklého mezi rukama. „Mám pro svou hořkost kanálek a dneska píšu vám,“ zpívá Zagorová v roli autorky řady nepodepsaných dopisů a je to její vůbec nejpůsobivější kus, zazpívaný snad ještě drásavěji než originál.
Neveselá píseň o pocitu ztráty Guardian Angel je pomníkem jednohitového projektu Masquerade, za nímž se skrýval německý skladatel sintského původu Drafi Deutscher. V roce 1984, rok po vydání originálu, jej Zagorová pod názvem Jinak to nejde a s textem, v němž jí Miroslav Černý do úst vkládá zoufalou otázku „proč to mám chápat právě já?“, nazpívala v triu s Petrem Kotvaldem a Stanislavem Hložkem. Ti se se Zagorovou setkali u Vágnera a původně jí měli dělat doprovodné vokalisty a tanečníky. Po úspěchu Holek z naší školky se ale stali superhvězdami a najednou jako by se v roli „tahounů“ ocitli oni. Se Zagorovou natočili v pozici rovnocenných partnerů i rozjuchané hity Ahoj, léto či Auťák na lásku, cílící spíše na publikum Holek z naší školky.
Sama Zagorová se počátkem osmdesátých let nezdráhala přejímat i jiné instantní hitovky, například Diskohrátky (Loco-motion) a Mimořádnou linku Praha-Tokio (Japanese Boy), jež se nesly v duchu úspěšné Duhové víly a jakž takž by slušely o generaci mladším vycházejícím hvězdičkám. O to překvapivější je melancholická a neteatrální Jinak to nejde, nejšťastnější spolupráce Zagorové s Hložkem a Kotvaldem (a nejdospělejší píseň v repertoáru obou pánů). Ku prospěchu je zde i jistá zdrženlivost doprovodu. Doporučuje se poslech z desky nebo se zavřenýma očima, dobové televizní záznamy jen ukazují, jak necitelně glajchšaltující všechny ty „hudebně-zábavné pořady“ byly a jak si nedokázaly poradit se sebedecentněji vybočujícím obsahem.
Chcete mít přehled v kulturním dění?
Přečtěte si komentář o krizi v Hollywoodu a poslechněte si podcast Kulturák o hororu Nene.
V poloze kontemplativního šansonu, kde nedochází k výbuchům, ale emoce neustále bublají pod povrchem, Haně Zagorové její hlas sloužil nejlépe, paradoxně tím, že se k takové poloze zdánlivě příliš nehodil. Zagorová se zde ocitala na nejisté půdě i proto, že z jedné strany jako by se tyčilo nedostižné vypravěčství Hany Hegerové a z druhé bezchybně podaný dospělý pop Marie Rottrové. O tom, že Zagorová s oběma dámami dokáže důstojně stanout na stejném hřišti a přinést na ně zcela neotřelý výraz, nejprůkazněji svědčí její výkon ve Zmožkově a Rytířově Mysu dobrých nadějí z roku 1985.
Kompilačních alb už Haně Zagorové vyšly desítky a patří k zákonitostem pop music, že po odchodu hvězd tento vydavatelský proud zesiluje. Bylo by hezké, kdyby se mezi všemi budoucími výběry ocitl i titul s deseti dvanácti písněmi a názvem Šansony.
