Smrt v kosmické tmě. Vetřelec: Romulus je vzdálenou ozvěnou klasiky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Při zpětném ohlédnutí je cesta vesmírného xenomorfa, kterého z hlubin lidského podvědomí v roce 1979 vytáhl Ridley Scott s nedocenitelnou pomocí švýcarského výtvarníka a designéra H. R. Gigera, fascinující svou proměnlivostí. Původní film představuje základní kámen survival hororu. Komorní, klaustrofobický snímek nesmírně invenčně pracuje s industriálním prostředím těžařské lodi Nostromo a vesmírným organismem, který loví její posádku.

James Cameron v roce 1986 přes obrovský odpor části tehdejšího štábu našel ve vetřelčím univerzu kus poctivé mariňácké epiky a válečného sci-fi, které přidalo na akčních obrátkách, aniž by ztratilo hororovou intenzitu. David Fincher odvážně přerámoval sérii vězeňským prostředím, kde xenomorf představuje jen jednu z forem monstrozity. A Jean-Pierre Jeunet zase kontroverzně otevřel Vetřelce určité formě grotesknosti a hravosti.

Přes různé žánrové i režijní přístupy ale zůstávalo epicentrum vyprávění pevné: Střet houževnaté astronautky Ellen Ripley s organismem, který vyniká v přežití v extrémních podmínkách. Je to jeden z nejtvrdších duelů v dějinách kinematografie: Dokonalý zabiják versus zprvu bezbranná žena, která v sobě postupem času odhalí mateřský instinkt a nakonec symbolicky geneticky splyne s monstrem, pro nějž je jediným důstojným soupeřem. Sigourney Weaver našla v této postavě zcela unikátní směs křehkosti a drsnosti, která všem režisérům umožnila vesmírný survival různým způsobem variovat a posouvat, aniž by ztratil emotivní a dramatické jádro.

Důležitost faktoru Ripley nejlépe demonstroval sám Scott a jeho dvojice filmů Prometheus. Bez hlavní hrdinky se duchovní otec série pokusil z Vetřelce udělat plnohodnotnou mytologii s promyšleným příběhem o původu a vzniku monstra. Čím epičtější bylo podání, čím výstřednější trajektorie vyprávění a barvitější detaily, tím více se série vzdalovala své skutečné DNA: komorního a dusivého souboje lidské vynalézavosti s děsivě fascinující dokonalostí vetřelce.

Teď se ale xenomorf vrací domů, do mrazivého vesmíru a klaustrofobických industriálních chodeb, v nichž před ním zoufale kličkuje skupina zranitelných postav. Ridley Scott opět ustoupil do pozice producenta a otěže předal Fede Alvarezovi, talentovanému uruguayskému filmaři, který má s novými verzemi kultovních hororů zkušenosti. Z hlubin tennesseejských hvozdů v roce 2013 vyvolal Lesního ducha. Remake klasiky Sama Raimiho byl sice plný brutality, ale chyběla mu pitoreskní hravost originálu.

Mnohem životnější byl tak až Alvarezův druhý, tentokrát autorský survival horor Smrt ve tmě. Parta teenagerů si v něm vybere jako cíl loupeže dům zdánlivě bezbranného slepého penzisty na opuštěném předměstí Detroitu. Bývalý válečný veterán ale změní hladkou akci v šílený boj o přežití v útrobách stavby, která skrývá nechutné tajemství.

Vetřelec: Romulus, kterého Alvarez podobně jako Smrt ve tmě psal se svým kolegou a krajanem Rodo Sayaguesem, používá téměř totožný dějový půdorys. Skupina mladých lidí, kteří živoří na jedné kolonií vlastněných korporací Weyland-Youtani, se rozhodne mizérii vyřešit vyloupením kosmické lodi na oběžné dráze. Netuší ale, ale že kosmická loď je ve skutečnosti vesmírná stanice, do níž korporace kdysi přesunula vzácný nález z vraku těžařské lodi Nostromo, tedy lodi, v níž to v roce 1979 celé začalo. Místo slepého penzisty tak v temných chodbách čeká na protagonisty pestrá vetřelčí fauna, která nezná slitování.

Alvarez se tedy pokusil Vetřelce omladit a zároveň vrátit ke kořenům. Parta nicnetušících lidí si projde cestu potravního řetězce vesmírného organismu, od krabích facehuggerů až po děsivého xenomorfa, dokonalého lovce, který nezná slitování. Pocta původnímu filmu je zřetelná. Romulus zcela respektuje analogovou estetiku konce 70. let a nesnaží se ji jakkoli aktualizovat. Vypouklé obrazovky s nízkým rozlišením, obrovská tlačítka, industriální estetika, která v sobě má zárodek čehosi organického – film funguje jako opojné muzeum gigerovského designu, v němž navíc nachází uplatnění i praktické efekty a modely kosmických plavidel. Z pozice fanouška je těžké ubránit se nadšení, že pozapomenutá noční můra opět ožívá a stále nepostrádá nic ze zrůdné krásy.

Jakmile se ale odloupne biomechanické pozlátko, odhalí Vetřelec: Romulus naplno svou odvozenost. Fede Alvarez je sice zručným inscenátorem hororových scén, který dobře ví, jak pracovat s kontaktní kamerou a perspektivou, ale jako tvůrce se pohybuje ve velmi zúženém prostoru. Skoro všechny výrazné scény filmu jsou jen variací na známější a vydařenější ikonické momenty původních filmů. Originální nápady tu sice nechybí, ale jde jen o dílčí prvky ve struktuře vyprávění, která je odvozená a navíc nepříliš konzistentní.

Každý ze čtyř vetřelčích filmů disponoval něčím charakteristickým – jednička semknutým hororem o přežití, dvojka překvapivou směsicí akčního filmu a duelu dvou podob mateřství, trojka novou formou zranitelnosti hlavní hrdinky stojící proti toxické maskulinitě vězeňské kolonie, čtyřka groteskními mutacemi a jistou formou nadhledu.

Romulus se nejvíc opírá o aktuálně hojně reflektovaný vztah člověka a umělé inteligence, který však výrazně obsahoval už první Vetřelec. Hlavní hrdinka Rain se jako sirotek stará o „mladšího bratra“, bezbranného defektního androida Andyho, který ale ve vesmíru získá klíčovou roli v boji o přežití. Duel zranitelného lidství a strojového pragmatismu není ale zdaleka dostačujícím dramatickým jádrem filmu, který se tak stále musí odvolávat na své předchůdce, aby obhájil vlastní smysluplnost.

Fede Alvarez je režijně nejjistější ve scénách, kdy jsou křehké postavy vydané napospas prostředí a predátorskému organismu. Momenty tušeného a blížícího se ohrožení fungují hlavně v dílčích scénách, jinak působí Vetřelec: Romulus uspěchaně až překotně. Zrod monstra proběhne ve sprintu, v němž se člověku zasteskne po pečlivě budované tenzi Scottova prvního filmu. Akční scény zase postrádají frenetickou intenzitu a cit pro rytmus Jamese Camerona.

Tím největším problémem ale zůstává faktor Ripley. Ano, Cailee Spaeny jako představitelku Rain můžeme sledovat v efektním podhledu s napřaženou pulzní puškou, ale spíš to jen zesiluje pocit, že se skutečný hnací motor série nepodařilo nahradit ničím než chabě charakterizovanou imitací. Fanoušci série mohou cítit satisfakci, že xenomorf dostal zpět svou původní iracionální důstojnost, ale tím pramen Romulova přínosu bohužel vysychá.