Článek
Když mi bylo dvanáct, úterní odpoledne patřila v televizi k těm nejzábavnějším. Na ČT 1 dávali nejdřív Simpsonovy, hned po nich pak následovali Přátelé. U prvního seriálu jsem brečel smíchy nad Bartovými vylomeninami a Homerovou laskavou tupostí, u druhého snil o vlastní dospělosti.
Měla být bezstarostná, přesně jak naznačoval slavný sitcom. Šest dvacátníků (později třicátníků) se v něm rozvalovalo na gauči v kavárně Central Perk nebo klábosilo v jednom ze společných bytů. Řešily se vztahy, možnosti soužití s káčaty v domácnosti, Phoebeina hudební kariéra, Joeyho herecká kariéra (obě samozřejmě komicky iluzorní), nebo Rossovi dinosauři. I ty největší problémy tu vypadaly jako něco, co se dá probrat u kafe a nad čím se celou dobu nese vřelý smích publika.
Osobně jsem se nejvíce identifikoval s ukňouraným, přecitlivělým, ale inteligentním nerdem Rossem, jako asi hodně kluků v mém věku byl tajně zamilovaný do roztomile roztěkané Rachel a nejčastěji se smál díky Chandlerovi, charismatickému neurotikovi s talentem perfektně načasovat hlášku a ztrápeným výrazem, který mu ve tváři zahrál vždy, když byl svědkem něčeho absurdního. Což bylo často.
„Když jsem četl scénář k Friends Like Us, měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo rok sledoval, zkopíroval moje manýry, můj unavený, ale vychytralý pohled na svět. Jedna postava mě zaujala víc než ostatní: ne, že bych si myslel, že bych musel „Chandlera“ hrát. Já jsem byl Chandler,“ psal Matthew Perry ve svých loni vydaných memoárech Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih.
Vyprávěl v nich, že scénář o šestici přátel byl začátkem roku 1994 v Hollywoodu horké zboží. Všichni o něm mluvili, všichni v chystaném sitcomu chtěli hrát. Perrymu ale agenti casting zakázali. Byl zavázán k jinému projektu, příšerné sci-fi soap opeře o nosičích zavazadel na losangeleském letišti v roce 2194. Zklamanému Perrymu nezbývalo nic jiného než tohle období přetrpět. Což nebylo nic snadného. Celé dny trávil tím, že sekundoval svým hereckým kamarádům, kteří se připravovali na casting do Friends Like Us. I oni totiž usoudili, že Perry je přece celý Chandler: na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Když nic, alespoň jim pomůže s předčítáním dialogů.
Situace kolem chystané seriálové senzace se vyhrotila ve chvíli, kdy roli Chandlera nabídli Perrymu známému Craigu Bierkovi. Když Bierko nepochopitelně prohlásil, že místo Friends Like Us bude raději hrát v podobně laděném sitcomu Best Friends, Perrymu to nedalo. Rozhodl se, že zkusí o roli Chandlera zabojovat ještě jednou. „Nelžu: věděl jsem už tehdy, jak obrovská věc z toho bude,“ vzpomínal Perry.
Tak jednoduché
Byl zázrak, jak se tvůrcům, v první řadě skvělým hercům, podařilo vytvořit kolektiv, v němž nikdo nepůsobil jako hlavní postava, všichni zároveň měli od diváků stejnou pozornost i lásku. Každá permutace, v níž se Chandler, Ross, Joey, Rachel, Monica a Phoebe zrovna ocitli na scéně, byla stejně zábavná a přitom v něčem jiná - jako by spolu kamarádi navzájem pokaždé utvořili novou chemickou látku s docela jinými vlastnostmi. Postavy, které byly původně psané jako statické typy, herci rozvinuli do nejmenších detailů. Do Joeyho prostoduchého výrazu, když něčemu nerozuměl, se dalo ponořit jako do pohledu Mony Lisy.
Vysvětlit kouzlo seriálu, který na deset let opanoval televizní obrazovky celé planety a stal se legendou všech sitcomů, je těžké právě proto, že působí tak lehce. Když šestice kamarádů slavila před několika lety čtvrtstoletí od svého vzniku, redaktor deníku New York Times Wesley Morris o Přátelích napsal, že ukazují „lehkou televizi na elitní úrovni“. Člověk se u nich netěšil na dramatické zápletky nebo záplavu emocí, dokonce by se možná obešel i bez fórů. Nejvíc se těšil na to, že bude poslouchat tlachání kamarádů.
Možná proto jsem se tak zlobil, když jsem jedno úterní pozdní odpoledne (bylo září, venku ještě světlo) zapnul televizi a místo Přátel na mě z televize zírala vážná tvář moderátora, kterou střídaly záběry na hořící Dvojčata. V to úterý, 11. září, do nich narazila letadla pilotovaná teroristy. Zpětně tenhle bod vnímám jako moment, kdy bylo generaci vyrůstající na Přátelích poprvé naznačeno, že bezstarostná budoucnost se nekoná.
Nezapomeňte na mě
O deziluzi se pak postaral i sám Matthew Perry, když v roce 2002 začal otevřeně mluvit o svých problémech se závislostmi. Právě Perryho příběh nakonec pohltil velkou část pozornosti, která po konci sitcomu v roce 2004 k Přátelům a dalším osudům jejich představitelů směřovala.
Svět kavárny Central Perk rázem ztratil svou pohodou atmosféru, když se člověk dozvěděl, že celou dobu natáčení řešil představitel Chandlera svou závislost na drogách a alkoholu, kterou si vypěstoval už ve čtrnácti letech.
V době, kdy na internetu přibývala youtubová videa, v nichž se čím dál hůř vypadající Perry hádal o programu Anonymních alkoholiků a dalších problémech závislosti, jsem Přátele začal považovat za naivní legrácku pro děcka a herce samotného za člověka, který se vzdal veškerých zábran a pomalu se oddává rozpadu v přímém přenosu. Čímž jsem mu trochu nahrál na smeč. „Když odložím tvář Chandlera a ukážu vám, kým opravdu jsem, možná si mě všimnete a opustíte mě. To nepřipustím. Nepřežiju to. Už ne. Stane se ze mě smítko prachu a zničí mě to,“ psal Perry v úvodu svých pamětí.
Zatímco dřív si u Přátel mohli puberťáci mé generace představovat bezstarostnou budoucnost dospělosti, téměř dvacet let po odvysílání posledního dílu je těžké nedívat se na Matthewa Perryho a jeho kamarády s jistou hořkostí. Vidět dnes znělku, v níž se šestice mladých, úspěšných přátel cachtá ve fontáně, znamená muset si přiznat, že i mileniálové stárnou. A že v Chandlerově pokřiveném úsměvu se skrývalo daleko víc smutku, než jsme si jako děti a dospívající dokázali připustit.
Deziluze ale dřív či později potká každou generaci. Důležité je jí nepropadnout. Perry své memoáry nepsal proto, aby mezi fanoušky rozprostřel vlastní sebedestruktivní temnotu. Přes veškerá zranění a bolesti zkompresované v hercových nedožitých čtyřiapadesáti letech zůstane Perryho odkazem světu hlavně jeho životní energie a vůle čelit nesnázím, ať už je to závislost nebo téměř smrtelné zdravotní komplikace. I kdyby Přátelé časem definitivně ztratili své kouzlo, příběh Matthewa Perryho je potřeba uchovat jako důkaz, že optimismus vyhrává.
