Smetana jako neodbytný sukničkář. Film boří mýtus o důstojných obrozencích

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Píše se rok 1868, Bedřichu Smetanovi je čtyřiačtyřicet let a působí jako kapelník pražského Prozatímního divadla. Na jaře má být navíc položen základní kámen Národního divadla a věhlasný skladatel při té příležitosti chystá premiéru nové opery, která bude oslavou češství. V Národní straně ovšem sílí nesoulad. Staročeši v čele s Františkem Ladislavem Riegerem Smetanovi vytýkají, že byl během rozhodujících bojů za národní rovnoprávnost ve Švédsku a chtějí na jeho místo dosadit nepříliš známého Jana Nepomuka Maýra. Mladočeši, zejména Karel Sladkovský, se ho naopak zastávají.

Tolik uvedení do děje hodinu a půl dlouhého filmu Smetana, který se Česká televize rozhodla natočit při příležitosti letošního dvoustého výročí skladatelových narozenin. Režisér Marek Najbrt se v něm věnuje posledním šestnácti rokům jeho života. Autora oper Prodaná nevěsta nebo Libuše i cyklu symfonických básní Má vlast hraje Václav Neužil, který se tak po Emilu Zátopkovi převtělil do další národní ikony. Přestože si Smetanovy mohutné vousy a licousy nechával nalepit až v maskérně, vypadá s nimi přesně tak, jak skladatele známe z portrétů ve školních učebnicích.

Věrohodná maska by ale sama o sobě nestačila. Životnost filmovému Smetanovi dodává až Neužilův hravý, nonšalantní šarm, s nímž dokáže zachytit jak skladatelovu neutuchající milostnou touhu, tak jeho ješitné ego. Jistá samolibost ho koneckonců spojuje s už zmiňovaným Riegrem. Právě proto se vzájemně nesnesou a působí jako dva kohouti na jednom smetišti. Najbrtův film je tak dalším pokusem sesadit obrozence z piedestalu a ukázat, že měli podobně jako kdokoli jiný své slabosti a vrtochy.

Na rozdíl od nedávno uvedené minisérie Dcera národa streamovací platformy Canal+ z nich přitom nedělá ani karikatury. Rieger v podání Igora Bareše si pořád zachovává jistou důstojnost, nikdy nebudí výsměch, jemuž se nedalo ubránit při sledování stejné postavy hrané Jiřím Langmajerem. Přesto má Smetana k Dceři národa vyprávějící o smutném osudu Zdenky Havlíčkové, kterou obrozenci navzdory jejímu přání chtěli proměnit ve vzor českých žen, blízko. Ani v Najbrtově filmu totiž politické pletichy nejsou tím hlavním, i tady se zásadní drama týká hlavně dynamiky partnerských vztahů a počínající emancipace žen v dosud dominantně mužském světě.

„Jste moje múza. Česká hudba vám bude vděčná,“ říká Smetana ve filmu s oblibou svým milenkám. Stejné věty evidentně opakuje tak často, až se z nich i v očích jeho múz stává otřepaná fráze. Přesto na jeho manýry mlsného kocoura přistupují, přece jenom je pořád miláčkem národa, byť se pod ním v divadelních kruzích houpe židle. Manželka Betty ztvárněná Sarah Haváčovou o jeho poměrech patrně ví, dobový kontext jí však velí „zavřít oči a zatnout zuby“, jak sama v jedné scéně hořce konstatuje. Přes vlastní vzplanutí k důstojníkovi rakouské armády v podání Viktora Zavadila Smetanu nedokáže opustit. Ví, že by se bez její péče neobešel, zvlášť když později ohluchne.

Film Smetanovo záletnictví neobhajuje, bez příkras ukazuje, jak jím Betty trpí i jak byly ženy v zájmu zachování rodiny nuceny přijímat nevěry jako nutné zlo. Zároveň se zjevně snaží představu mužů coby pudových tvorů, kteří svému sexuálnímu apetitu zkrátka nemohou poručit, problematizovat. Klíčová je v tomto ohledu postava spisovatelky Elišky Krásnohorské, které se s drzostí sobě vlastní ujala herečka Denisa Barešová. Má v sobě sebevědomí, idealismus a nekompromisnost mladé ženy, která se nehodlá jen tak smířit se starými pořádky, a navazuje tak na televizní Boženu Němcovou, již si v tři roky staré minisérii zahrály její kolegyně Anna Kameníková a Aňa Geislerová.

Smetana Krásnohorskou nejprve učí hrát na klavír a při komentování jejího hudebního nadání si nebere žádné servítky. Zájem stárnoucího skladatele básnířka probudí až ve chvíli, kdy se mu jeho nevybíravé poznámky rozhodne vrátit a zkritizuje v dobovém tisku intonaci češtiny v jeho operách. Smetana je zpočátku vzteky bez sebe, troufalost mladé ženy mu ale nakonec svým způsobem imponuje, a tak ji požádá, aby pro něj napsala libreto. Vznikne mezi nimi vztah, od něhož si Smetana, jak je jeho zvykem, slibuje i sexuální uspokojení, zatímco Krásnohorská v něm vidí především duchovní spříznění dvou kreativních osobností.

„Buď jsme jejich kořist, anebo nejsme nic. Všichni do jednoho jsou jenom šelmy,“ varuje spisovatelku před muži její přítelkyně Lízinka ztvárněná Janou Plodkovou. Krásnohorská však na její životní moudra nedbá, chce věřit, že Smetana je jiný. Není, odmítnutí ze strany jeho nové múzy ho však přivede alespoň k částečné sebereflexi, byť po omluvě utrousí, že se přece zase tolik nestalo. I dialogy tak naznačují, že se tvůrci snažili ve Smetanově životním příběhu, respektive v období národního obrození jako takovém hledat témata, která rezonují i v současné společenské debatě, což je v tvorbě veřejnoprávní stanice sympatický posun.

Mýtus o obrozencích coby nudných patronech film boří i v závěrečné části, kdy sledujeme, jak ohluchlý Smetana ke konci života postupně propadá šílenství. Jen jeho duševnímu rozkladu Najbrt asi i kvůli omezené stopáži nevěnuje zdaleka tolik pozornosti jako milostným eskapádám, což je možná škoda. Už Formanův Amadeus napověděl, že psychický propad uměleckého génia může být silným námětem. Přesto je televizní Smetana nakonec přesvědčivější než šestidílná Dcera národa, která sice byla formálně odvážnější, ale nedokázala moderní stylizaci dotáhnout do cíle. Najbrt naproti tomu sice úplně nevybočil ze zajetých kolejí domácích historických dramat, po řemeslné i obsahové stránce ale přináší uspokojivý výsledek.