Sláva, mejdan i smutek. Hello, Welcome vypráví o herečkách na pozadí Varů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Hello, Welcome,“ hlásí v jednom z karlovarských hotelů vstupní dveře každému příchozímu. Pro běžného návštěvníka vlastně ničím nezajímavý moment, v novém snímku Šimona Holého ale zásadní okamžik a tak trochu symbol. Jednoduchá věta pronesená robotickým hlasem může znamenat všechno, jen ne vřelé přivítání. Třeba: „Vítejte v pekle jménem filmový průmysl.“

Protagonistkami filmu Hello, Welcome jsou tři herečky: Adéla, Soňa a Ema – nebo také Alena (Doláková), Sara (Venclovská) a Eliška (Soukupová). Přestože žádná z nich nehraje v Hello, Welcome samu sebe, už shodné iniciály jejich civilních a filmových jmen divákovi napovídají, že se pohybuje na pomezí fikce a reality. Nasvědčuje tomu i úvodní scéna filmu sestříhaná z videí, jež nejrůznější herečky (například Tereza Dočkalová, Natálie Řehořová nebo Agáta Kryštůfková) zaslaly v rámci konkurzu na smyšlený romantický snímek Deníky jedné lásky.

Ústřední trojice Hello, Welcome v sekvenci vystupuje pod smyšlenými jmény, všichni ostatní ale pod svými pravými. Konkurz na Deníky jedné lásky slouží jako vstup do světa plného konkurence a soutěživosti, kde se těžko udržují křehká přátelství a kde možnost vybírat si role působí jako velký luxus.

Adéla jede do Karlových Varů na premiéru svého nejnovějšího filmu. Festival vnímá jako jednu velkou party a taky dobrou příležitost, jak se blýsknout na sociálních sítích. Přesto je z jejích poznámek patrné, že za všemi šaty, make-upem a storíčky je kousek smutku. Soňa je sebejistá a díky tomu, že pochází z herecké rodiny, je pro ni snazší se prosadit. O to víc ale bojuje s pocitem viny. Ema se naopak snaží vyrovnat s vlastní méněcenností.

Režisér Šimon Holý snímkem Hello, Welcome završuje pomyslnou filmovou trilogii o ženách, které stojí před prahem důležitého rozhodnutí nebo životního období. Tentokrát se ale ke svým protagonistkám mentálně nedostává tak blízko jako ve svých předchozích projektech Zrcadla ve tmě (2021) nebo A pak přišla láska (2022). Jako by se tentokrát nesnažil nahlédnout do nitra hlavních postav, ale spíše jako voyeur jejich životů sleduje, ve kterém momentu strhnou masku a poodhalí kousek sebe. Snímek skrze jejich traumata zpracovává nevyřešené a možná i nevyřčené otázky filmového průmyslu, jako třeba chování režisérů k herečkám, nahota během natáčení a podobně.

V něčem se tak Hello, Welcome daleko více podobá dokumentu než hranému filmu, což umocňuje zmíněný dojem, že se ztrácí hranice mezi realitou a smyšleným světem. Holý nechává diváka přemýšlet, do jaké míry herečky promítly do postav vlastní obavy a strachy, odpověď jim ale nikdy neposkytne.

Kvůli jisté odtažitosti a roztrhanosti se z filmu stává spíše směsice scén z hereckého života, které dohromady netvoří kompaktní celek. Možná i proto, že Šimon Holý rozebírá témata, se kterými se během své práce setkává na denní bázi, ale pro obyčejného diváka jde většinou o problémy na míle vzdálené. Jediné, čeho se člověk neznalý filmového průmyslu v Česku (nebo alespoň jeho základních obrysů) může chytit, je téma toxičnosti sociálních sítí, na kterých se všechny tři herečky s oblibou prezentují. S jejich dalšími obtížemi se ale dá ztotožnit jen v rovině základních pocitů, jako je strach nebo stud.

Jak bude na nový počin Šimona Holého reagovat někdo, kdo celý filmový průmysl vnímá jako pouhou kulisu svého života? Bude ho zajímat, co v branži musí lidé zažívat? A co teprve když jde o ženy? Možná je Hello, Welcome zkrátka jen pro omezenou skupinu.

Filmového fanouška by nicméně nový snímek Šimona Holého zajímat měl, a to nejen kvůli tématům, která se snaží otevírat, ale i kvůli tomu, aby mohl zhodnotit, jak se dá udělat nízkorozpočtový film, na jehož natočení měli tvůrci pouhých šest dnů během loňského karlovarského festivalu. A i když Hello, Welcome není pro každého, je dobře, že se současní režiséři snaží českým divákům nabízet něco jiného než romantické komedie ve stylu fiktivních Deníků jedné lásky.