Článek
„Muset se vystavovat je vyčerpávající. Havlíčková také nemohla říct: já to tak nechci,“ říká herečka Antonie Formanová o paralelách mezi sebou a svou rolí v seriálu Dcera národa. Hraje v něm oživlý symbol národního obrození.
„Parta obrozenců vzala mladou holku a začala jí nutit svá pravidla, smýšlení, své návyky,“ přibližuje Formanová příběh zapomenuté dcery Karla Havlíčka Borovského, který ožívá v novém seriálu z produkce Canal+.
Zdeňka Havlíčková se měla stát oživlým symbolem obrození – poslušným národním majetkem a pýchou. „Samozřejmě se vzpouzela. Příběh Zdeňky je o osobní svobodě, kterou podle mě řešíme tak trochu všichni.“
Proti komu rebeluje Dcera národa? A může být národní obrození cool?
Včera na novinářské projekci mluvila producentka a castingová režisérka Maja Hamplová o paralele mezi vámi a Zdeňkou Havlíčkovou. Obě jste z vážených rodin, na obě z vás je upřena pozornost. V čem to máte s Dcerou národa jiné?
Rozdíl je myslím v tom, že já sice mám známé jméno, které mi nějak udávalo směr, ale cestu jsem si nakonec zvolila sama. Nikdo mě do ní netlačil. Mé jméno vzbuzuje pozornost a otázky, jestli to, co dělám, nedělám kvůli němu. Ale já osobně vím, že to dělám, protože chci.
Naopak Zdeňka Havlíčková byla kvůli svému jménu nuceně postavená do pozice, která jí nebyla příjemná. Bylo jí přikazováno, do koho se má zamilovat, co má dělat, kde má žít. Obdivuji ji za to, že to ustála a že si nakonec navzdory všemu šla za svým. V tom jsme si nakonec možná podobné, i když já v tom byla mnohem svobodnější.
Na uvedení seriálu pro novináře jste řekla, že jste Havlíčkovou před natáčením neznala. Čím si vás získala?
Nalákalo mě už právě to, že jsem ten příběh neznala. Je to příběh mladé hrdinky, kterých tady nemáme zas tolik, jsou schované v historii. Vůbec jsem vlastně nechápala, proč o tom nic nevím, když jsme tu málem měli hlavu Zdeňky na tisícikorunách.
Už jsme to trochu naznačili, ale v čem je vlastně ta hlavní zápletka příběhu Zdeňky Havlíčkové, respektive seriálu Dcery národa?
Já už jsem to asi trošku naznačila. Myslím, že hlavním tématem je osobní svoboda, vytrhnutí z osobní zóny na veřejnost, což zažíváme trochu všichni, když nás někdo postaví do diskomfortu. Tady se to opravdu dělo tak, že parta obrozenců vzala mladou holku a začala jí nutit svá pravidla, smýšlení, své návyky. Ona se samozřejmě vzpouzela. V příběhu se objevuje i motiv nenaplněné lásky, přátelství, rodinných vztahů, ale pro mě to bylo především asi o nějakém osobním boji za sebe sama a uchováním si své vlastní identity.
Zdeňka se stane veřejným majetkem. Tu roli přijímá, trápí se tím spíše v soukromí. Co to s vámi dělá?
Pro mě se to něčím promítalo i do mého osobního života. Vím, že mi všichni řeknou, že to k mé práci patří. Sama bojuju s tím, že se musím veřejně vyjadřovat. Teď nemyslím vystupování v rámci divadla nebo filmu, ale vystupování kvůli propagaci, kdy mám mluvit veřejně i o svém osobním životě. Je to zvláštní postavení: „Jste vidět, tak my teda o vás chceme vědět víc.“
Zároveň se z toho nedá odejít. Jak všichni říkají, prostě to k tomu patří. Zdeňka také neměla možnost říct: já to tak nechci. Buď by upadla v zatracení, nebo by tu možnost být viditelná s nějakými výhodami přijala. Myslím, že jí to i lichotilo, že si vlastně může pořídit krásné šaty, což tehdy nemohla, protože vyrůstala v chudých poměrech. Najednou se mohla pohybovat ve vyšší společnosti. Je ale vyčerpávající muset se vystavovat. Člověk má všechnu pozornost, ale připadá si podle mě strašně sám. Je to veřejná samota. V tom jsem mezi mnou a Zdeňkou Havlíčkovou zavnímala propojení.
Jste veřejný majetek?
To si nemyslím. Možná, že kdybych byla v té době vyrůstala, tak by se to tak bralo. Myslím si, že Zdeňka byla někde na té hraně, že se stávala veřejným majetkem, což jí právě ponoukalo k tomu se bouřit.
Pak už si tu cestu začíná trošku manipulovat tak, aby alespoň měla možnost třeba dožít i tam, kde chce ona. A ne tam, kde ji nechají obrozenci.
Já bojuju s tím, abych veřejný majetek nebyla. Ne, že by mi to bylo protivné, také si ráda povídám s lidmi, i s vámi. Ale když vám pak někdo řekne, že jste něco utajili veřejnosti…
To už se vám stalo?
Třeba teď když jsem se vdala a vyšlo to poprvé najevo, první titulek byl: „Tajně se provdala.“ Já jsem se neprovdala tajně. Jen jsem o tom neřekla lidem, které neznám.
Takové věci prostě neberu jako samozřejmost. Možná, že někteří lidé to tak naopak berou. Když je člověk víc vidět, možná se k tomu vážou tyhle povinnosti. Nesoudím to, naopak myslím, že to je, a mělo by být, každého osobní rozhodnutí.
Změnila se v tomhle národní povaha? Nebo si pořád myslíme, že život slavných holek je věc veřejná?
Nejde asi jen o slavné holky, máme i slavné kluky.
To nepochybně. Ale soukromý život vašeho manžela, režiséra Adama Martince, takhle moc média nemapovala.
To je taky pravda. V dnešní době je to ale posunuté ještě jinam. Kdyby Zdeňka žila dnes, možná by byla influencerkou. Byla by nucená skrz sociální sítě zveřejňovat svůj život, což je dnes vlastně úplně normální. Možná proto se pak lidi podivují, když někdo veřejně známý svůj život nesdílí. Možná jsem staromódní, ale já to tak nemám.
Antonie Formanová (*1998)
- Česká herečka, vystudovala na katedře alternativního divadla na pražské DAMU.
- Objevila se ve dvoudílném filmu v produkci České televize Dukla 61 (2018) o neštěstí na dole v Havířově. Za svou roli Milady ve filmu Okupace (2021) režiséra Michala Nohejla získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli.
- Od loňského roku je stálou členkou hereckého souboru Dejvického divadla.
- Je vnučkou režiséra Miloše Formana (z otcovy strany) a spisovatele a scénáristy Jiřího Stránského (z matčiny strany).
Národní obrození se sodovkou v ruce
Co ta národní povaha?
V seriálu se předává informace, která se má dát drbnám. Postavy to okomentují: „Aspoň k něčemu bude ta naše národní povaha dobrá.“ To mě vždycky pobaví. Upřímně mám na naší povaze ráda, že si ze sebe umíme dělat srandu a nad věcmi se povznést. To nemá jen tak každý národ. Už jsem se setkala s tím, že se některé národy berou až příliš vážně. Z toho se sranda nedělá, na tohle jsme hrdí. My můžeme být hrdí na to, že se ze sebe nezblázníme a umíme si z věcí dělat někdy dobrou srandu, která by možná jinde šokovala.
Bude Dcera národa bavit stejné publikum jako Božena?
Já doufám, že to publikum, které sledovalo Boženu, se podívá i na Dceru národa a uvidí tam jisté rozdíly. Určitě to není stejné. Dcera národa je v úplně jiných barvách. Boženu cením, ten příběh je také úplně neskutečný. Je to pro mě obrození, které si pamatuju z té školy – v ponurých barvách. Dcera národa tu dobu ukazuje v jiných barvách. Mezi těmi dvěma seriály je velký kontrast.
To každopádně. V Dceři národa se na bále popíjejí sodovky brčkem… a ta taneční čísla! Může být národní obrození cool?
Myslím, že ano. Že se o to snažíme a že se nám to do jisté míry daří. Uvidíme, co diváci řeknou, ale myslím, že se nám to povedlo. Mně se najednou otevřela úplně nová paleta národního obrození. I tím, že mluvíme úplně jinou řečí. Jsou tu obrozenci, kteří prosazují český jazyk, ale mezi sebou mluví velmi neslušně. Doufám, že to seriálu dodá grády a naláká to mladší diváky.
Zeptám se vás na jedinou věc kolem Formanů. Už jste viděla představení o vašem dědečkovi na Kampě?
Už se právě nehraje. Přiznám se, že letos jsem to nestihla. Bohužel se mi to vůbec netrefilo do termínu, tak já strašně tímto zdravím kolegy, kteří na tom pracují, a těším se na to příští léto.
Je těžké to představení vidět?
Asi ne. Ten příběh, co jsem pochopila, vypráví o periodě do vzniku filmu Amadeus. V té době jsem byla poměrně malá. Jsem tedy spíš zvědavá na herecké výkony a na to, jak se někdo rozhodl interpretovat život nebo kariéru našeho dědečka. Je samozřejmě zvláštní se na to koukat, protože ten příběh známe, ale každopádně se na to půjdu podívat.
Rozumím. Trochu to znáte, zároveň to interpretuje někdo jiný, s vámi se kouká spousta dalších lidí. Možná jsme zase u toho veřejného majetku. Je to váš dědeček, ale ten dědeček je shodou okolností jeden z nejslavnějších Čechů, kteří kdy existovali. Možná si tím, co popisujete, prošel také.
To je možné. Myslím si, že u mužů a u žen je to ještě jiné. Já jsem dědu obdivovala, že si uměl udržet ten odstup, držel si komfortní zónu a hlavně měl respekt. Nemyslím, že respekt nemám, ale jsem třeba i jiná povaha než on. Jsem víc otevřená a lidé se ke mně snáz dostanou. Strašně bych si přála, abych to s ním mohla sdílet, ptát se na jeho zkušenosti. Bohužel jsme se o tomhle nikdy nebavili. Nevím, jestli někdy řešil ty věci, co teď řeším já.
Když se o tom bavím s tátou, vím, že také nemá tolik rád veřejné vystupování, ale zároveň ví, jak dobré to je, když potřebujete něco propagovat. Táta i děda ale byli víc režiséři než herci – a to je pak taky jinačí zkušenost. Navíc byli a jsou výbornými vypravěči. Tím, že se herci otevírají na jevišti a ve filmech, tak to víc působí, že jsou prostě předem otevřené knihy. Pak vás může překvapit, jak jsou někteří uzavření.
Máte za sebou první sezonu v angažmá v Dejvickém divadle. Prochází velkými změnami, máte nového uměleckého šéfa, Jiřího Havelku, budete se kvůli rekonstrukci napřesrok stěhovat do prostoru bývalého multikina Galaxie. Jak moc se těšíte na „Jižák”?
Já se těším. Nejdřív tedy přišla taková vlna strachu. Myslím, že jsme všichni řešili, že je to daleko.
Na druhou stranu je to perfektní koncept. Najednou se Dejvické divadlo dostane úplně jinam.
Já se na to těším hlavně i kvůli tomu, že to přinese něco nového. Novou vzpruhu nebo nápady. A hlavně si myslím, že je strašně i dobře, že se to setkalo s nástupem Jirky Havelky jako uměleckého šéfa, protože má zkušenost s prací s novým, neznámým prostorem, s alternou, s autorskou tvorbou. Myslím, že to hezky zaklapne, že nastupujeme s ním a možná i pro něj bude lepší, že nenastoupí do něčeho zaběhlého, ale že společně vstoupíme do neznáma.
Vy zkoumáte národní povahu v novém seriálu, váš manžel zkoumal národní povahu v úspěšném filmu Mord. Co jste na jeho snímek říkala?
Strašně se mi líbil, byla jsem pyšná. Myslím, že spoustě lidí, se kterými jsem se o Mordu bavila, ten snímek otevřel zážitky z dětství, rodinné vztahy. A i já, i když mám dejme tomu takovou tu ideální rodinu, i když jsem nezažívala zabijačky, tak jsem si v tom filmu našla paralelu ve vlastním světě, což mi na tom filmu přijde kouzelné. Možná tomu pomohly i autentické výstupy lidí z toho kraje.
Ostatně v Mordu hraje i váš tchán – neherec.
A hraje brilantně.
Před dvěma měsíci jste v Českém rozhlase Plus říkala, že se herci nemají jako prasata v žitě a že doufáte, že Status umělce téhle situaci trochu pomůže. Jak Status umělce vnímáte teď?
Já mám radost, že se to posouvá, že se něco děje.
Ohlasy na Status umělce ale nejsou zatím moc dobré.
Já vím. Přiznávám, že jsem to od té doby zas tak moc nesledovala. Po tom rozhovoru mi chodily komentáře, ať jdu teda pracovat do Lidlu.
Veřejný majetek se znelíbil.
To je taky už dané. Že si lidé pustí ukázku bez kontextu. Já si nestěžuju, že bych neměla peníze. Já tam komentuji nějaký veřejný stav, který teď je. Možná právě tím, že jsem se v té problematice Statusu umělce tolik nehrabala, tak jsem zatím změnu nepocítila.
Ještě to nebylo implementováno, pouze to schválila vláda…
No jasně, ještě se to nedalo do pohybu. Myslím, že to je běh na dlouhou trať, to je jasné. Není to ale nic, co by se začalo řešit před dvěma měsíci. Umělci tenhle problém řeší velmi dlouho. Já tyhle problémy sama na sobě tolik nepociťuji, ale pohybuji se v tom, jsem z DAMU, kde je spousta lidí, kteří už nemají status studenta a naopak by potřebovali status umělce. Jasně, mohou jít pracovat do Lidlu – spousta lidí to tak ostatně možná i musí dělat. Kromě toho, že se snaží dělat to, co by je naplňovalo, ještě chodí pracovat bokem. Nebo to umění musí provozovat ve vícero sférách. Hrají dvě představení a do toho ještě točí pro Rozhlas, natáčejí reklamy nebo seriály.
To vypadá, že herci a herečky jsou veřejný majetek, jsou to dcery a synové národa, ale jen do chvíle, než chtějí více peněz.
Všechno souvisí se vším. Lidé mají pocit, že když jste nějak veřejně vidět, asi to znamená, že se vám daří. Máte na sobě pěkné šaty, tak to se vám asi daří. Ale tak to není. Jste vidět, protože nějaký váš projekt zrovna vyšel ven. Je ale možné, že jste tu věc natočil už před dvěma lety a pak jinou nabídku neměl. A ano, sluší vám to, protože jste si v rámci slavnostní premiéry půjčil něco hezkého na sebe. To je právě klam toho veřejného vystupování.
Abychom naplnili potřebu potenciálních komentátorů této problematiky. Kam byste šla pracovat, kdybyste nebyla herečka?
Abych to uvedla na pravou míru, nejsem zas tak neznalá těchto prací. Před DAMU a během studia jsem pracovala v kavárně, na baru, na šatně Dejvického divadla a nebyly mi to nijak nepříjemné práce. Koneckonců i u stavby několika stanů a scénografií jsem pomáhala.
Kam bych šla pracovat jinam? Neobjevila jsem bohužel nic, co by mě tak naplňovalo jako herectví a prostředí divadla, či filmu. Asi bych šla pracovat do gastra. Baví mě vařit a objevovat nové chutě. Nejsem zas tak dobrý čtenář, ale ráda se pohybuji mezi knihami (smích). Líbilo by se mi pracovat v nějakém knihkupectví nebo v muzeu, abych se mohla pohybovat mezi těmi hezkými věcmi (smích). Nejraději ale asi cestuju, s čímž se pojí i to jídlo. Takže v ideálním případě by ze mě byl jakýsi gastro dobrodruh.