Slabina českých romcomů je pořád stejná. Nikdo se v nich nemá rád

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Režisér a scenárista Rudolf Havlík umí své filmy vyvážit. Ty komerčně úspěšné pomáhají investorům zapomenout na ty, které v kinech selhaly. Zrovna minulý rok si připsal spíš podměrečnou Prezidentku s Annou Geislerovou a na postpandemické poměry úspěšné pokračování hitu Po čem muži touží. Nyní přichází Ostrov, romantická komedie o rozhádaných manželích s tvářemi Jany Plodkové a Jiřího Langmajera na pokraji rozvodu, kteří jsou uvězněni na malém tropickém ostrůvku, kde k sobě musí opět najít cestu.

Skvělý námět pro středněproudou komedii. Film vypadá atraktivně a exoticky, přitom ho jde realizovat prakticky na jedné lokaci s dvěma slavnými herci. Ti vám musí věnovat veškerý svůj čas, protože jste je unesli na druhý konec světa, takže žádné otravování se směnami v divadle či konfliktním harmonogramem. Příběh ožívá dřív, než se vůbec dotknete klávesnice. Je to ozkoušený námět, který každý viděl několikrát, není třeba nic složitě vysvětlovat a výsledek míří k dobře funkčnímu celku.

I Ostrov je tedy o kus lepší, než lze při zkušenosti s českými mainstreamovými komediemi očekávat. Havlík rozhodně umí obsadit štáb tak, aby film na pohled působil profesionálně. Novinka s Langmajerem a Plodkovou je rozhodně mnohem lepší dovolenková podívaná než třeba Prázdniny v Provence Vladimíra Michálka, o jejichž podivném vzniku kolují doslova legendy.

Přesto ani Ostrov nezvládá setřást mnohé tuzemské nešvary. Jedním z nich je neschopnost určit si tón a tvar. Na začátku se Havlíkův film tváří skoro jako survival thriller, ve kterém se hrdinové probouzejí mnohem víc potlučení, než byste čekali u rodinné komedie. Musí si vlastnoručně zašít rány, projevují známky psychického šoku. Pak se ale překvapivě rychle oklepají a po několika dnech si vzpomenou, že mají hlad. Mrazivé tropické noci tráví odděleně prostě proto, že jsou rozhádaní (kdo sleduje Survivora, ví, že i ti největší nepřátelé jsou v džungli během noci schoulení k sobě).

V komediích nebývá zvykem, aby divák přemýšlel nad logickými důsledky děje. Těžko se pak prodává hašteření mezi Plodkovou a Langmajerem ve stylu Šest dní, sedm nocí, když máte pořád na paměti reálné nebezpečí, které trosečníkům hrozí. Zdá se to jako maličkost, ale nejasná nálada Ostrova je první špatné znamení. Důkaz, že s Havlíkovým filmem není všechno v pořádku.

O Richardovi a Alici víme jen to, že jsou bohatí a nepříjemní. Netušíme, co je definuje a co je jako pár drží pohromadě, či rozděluje. On je přepracovaný, ona unuděná. Tím to končí. Rozhodně nepůsobí, jako by sdíleli dvacet let společné historie. Přesto jim máme přát, aby svůj vztah zachránili.

Mnozí vypravěči dávno přišli na to, že happy end někdy znamená připustit si, že vztah nefunguje a rozejít se v dobrém může být nejlepší řešení. Pro český mainstream je ale stále vrcholem romantiky zůstat spolu za každou cenu. A to i ve chvílích, kdy nás ani režisér – všemocný Bůh – nedokáže přesvědčit, že k sobě tihle lidé patří.

Je na tom něco patologického, že čeští filmaři nejsou schopni představit pár, jehož soužití není jen unavený kompromis. Máme se zas a znovu smát tomu, jak moc si lidé navzájem nerozumí a jak moc se cítí pod pantoflem.

Opuštěný ostrov je samozřejmě skvělé místo k usmíření, protože nutí znesvářené strany spolupracovat a sebemenší gesto dobré vůle nabývá na důležitosti. Život je tu zbaven každodenních povinností, hluku města, je jednoduchý a čistý. Závěr filmu Ostrov, kdy Jana Plodková váhá před nastoupením na loď plující domů (snad není nutné předstírat, že někdo čeká nešťastné vyústění), je ale výmluvnější možná ještě víc, než režisér Rudolf Havlík tuší. Nehledě na romantickou hudbu a snahu zarámovat její vztah jako napravený, nemá Alice jediný důvod si myslet, že se vše nevrátí do starých kolejí.

Jeden z hlavních důvodů, proč navěky nezůstat na malebném ostrůvku, je pro oba hrdiny návrat k dceři. Vztah mezi Kryštofem a Alicí je víc definován nutností než vzájemnou náklonností. Stále neznají způsob, jak spolu čelit skutečnému světu, ale z povinnosti to musí vydržet.

Tenhle cynický přístup, tak typický pro české komedie, je dost smutný. Stejně jako řada filmů před ním i Ostrov má nakonec k veselému romcomu daleko.