Škola nám lhala, válka je teď. Post-hudba vzdoruje chaosu rozhádaného světa

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vstupné za devět kil, jen zrna, žádné plevy. Kdybych to neslíbil, tak se tu neobjevím. Kdybych byl aspoň cool návštěvník světadílů, tak nemám sám svůj stůl a šachy na mobilu,“ zní v singlu nazvaném Polárko, kterým pražská skupina post-hudba láká na svou čtvrtou desku nazvanou Nad prázdnou nocí kroužili sokoli. Zpěvák a textař Dominik Zezula tu popisuje vtíravé myšlenky, které člověku zaplňují hlavu třeba ve chvíli, kdy jde na párty, ale pak si mezi lidmi stejně připadá sám.

„Jste frustrovaní, napadá vás, že byste nejradši skočili z okna nebo něco rozbili. Hlavním tématem je přijetí, že nejsem cool. Už mě nebaví předstírat, že to tak není. Než abych se hezky oblékl a pak šel tancovat, půjdu radši na pivo s kamarádem, jen tak si popovídat. Zároveň jsem si představil, jak jsem dole v klubu, na nějakém večírku, a pak vylezu na balkon, odkud pozoruju hvězdy na obloze,“ přibližuje Zezula.

Druhý člen sestavy, producent Tomáš Havlen, si myslí, že „cool“ nebyl nikdy a že je to v pořádku. „I v hudbě brousíme hlavou o skleněný strop. Vždycky jsme byli a budeme alternativní kapela. Na střední proud jsme pořád moc divní a vlastně to tak chceme,“ uvažuje Havlen. Předchozí, dva roky staré album My všichni tady a teď bylo přitom v jejich diskografii zatím nejpřístupnější, plné popových refrénů a uhlazeného elektronického zvuku. Odrazilo se to také na dosud nejvyšší poslechovosti na streamovacích službách, dosahující vyšších desítek až nižších stovek tisíc přehrání.

Na novince se post-hudba naopak vrací ke svým špinavějším, garážovým kořenům. „Záměrně jsme udělali krok zpátky,“ připouští Zezula. Namísto syntezátorů se tentokrát dostaly do popředí kytarové riffy, na desce jsou slyšet vlivy žánrů post-punk a gotický rock nebo folku. „Když jsme před 15 lety začínali, chtěli jsme dělat podobnou hudbu jako americká experimentální kapela Xiu Xiu, hodně divný, porouchaný pop. Konceptuálně se toho pořád držíme. S každou další deskou se v tom zvukovém vesmíru ale snažíme nacházet nová zákoutí. Je to pud sebezáchovy. Kdybychom jen opakovali jednu fungující formuli, přestalo by nás to bavit,“ zdůrazňuje Tomáš Havlen.

Po minulém příklonu k popu se chtěli znovu přiblížit hudbě, kterou mají sami rádi. Každý však holduje něčemu jinému, a tak se do tvůrčího procesu opět otiskly dost nesourodé inspirace. „Často si děláme srandu z toho, že máme rasově segregované hudební vkusy. Dominik poslouchá staré bílé muže a já naopak mladé černé muže nebo ženy,“ směje se Havlen. „Sám mám třeba v oblibě country, kterou Tomáš moc nemusí, nebo obecně chlapy z českého undergroundu, což na našich starších věcech zatím nebylo tolik znát,“ doplňuje Zezula.

Změna je patrná také v lyrice. Zatímco na My všichni tady a teď přímočaře pojmenovávali bezmoc mileniálů konfrontovaných s klimatickou změnou, bytovou krizí či tlaky společnosti orientované na výkon, Nad prázdnou nocí kroužili sokoli je obsahově abstraktnější. Výzvy současného světa se do 11 nových písní stále promítají, jen zahalené v mlhavějších metaforách. „Vycházeli jsme z fantasy, hororu a mytologie, starých příběhů o životě a smrti,“ zmiňuje Zezula.

Psaní textů pro Dominika Zezulu přitom bylo bolestivější než dřív. Dokončoval je až na poslední chvíli, během tří týdnů. „Vydání desky jsme naplánovali na únor, zabukovali jsme si křty, a přitom jsme v půlce prosince ještě nic neměli. Pomohla mi až izolace. V době největších mrazů jsem si vzal dovolenou a odjel jsem do mého rodného baráku v Hradci nad Svitavou. Pak jsem sebral tužku, papír a šel jsem tři kilometry zasněženou vesnicí do místní hospody Žabka. Tam jsem si sedl a začal jsem vypisovat náměty, které bych v textech mohl rozvést. Když už jsem jich měl asi 15 nebo 20, přišel za mnou kápo od štamgastského stolu a zeptal se mě: ‚Co si to tam píšeš? Není to něco tajného?‘ Tak jsem si s ním začal povídat a tím moje seance skončila,“ vypráví Zezula.

Během tříhodinového sezení v hospodě ho napadl například základ textu V řekách plných rzi a rtuti. Zúročil v něm zážitek ze křtu hasičského auta právě v obci, odkud pochází. „Byla to velká sláva. Dorazil farář, hrála muzika, chlapi dávali panáky už v 11 dopoledne. Co kdyby se ale najednou všichni začali měnit na lovecraftovské démonické bytosti, které nedokážeme pochopit? Tak často vypadají moje noční můry,“ uvažuje.

Z bizarní historky se nakonec zrodila skladba o nepochopení vůči lidem, kteří svou identitu staví na povrchním pozlátku a siláckých pózách. „Krev, pot, swag a svaly. Motory cítí žízeň. Myslím, že každý z nich je blázen. Ale mají vkus, je dokonalý. Každý den v metalíze. Každý je hrdinou zde v Praze,“ zpívá Zezula do ponurého beatu.

V úvodním songu Gebbeth se zase svěřuje s potřebou vytvářet tabulky, aby měl v životě alespoň nějaký záchytný bod. Současný svět je podle hudebníka tak chaotický, že by se jinak zbláznil. „Potřebuju systém, když na mě Gebbeth hledí škvírami pod kápí,“ přiznává ve skladbě postavené na hypnotickém tanečním rytmu a rozostřených kytarách. Její název odkazuje ke konceptu člověka ovládaného stínem, který vychází z románů americké sci-fi autorky Ursuly K. Le Guinové.

„Gebbeth v této mytologii představuje tělo posedlé temným stínem. Pointou její knihy Čaroděj Zeměmoří je, že všichni máme nějaké druhé vědomí, které nikam neodchází, byť ho často ani nechceme. Přijmout sám sebe i se všemi strachy a odvrácenými stránkami ale bývá terapeutické,“ myslí si Zezula. S postavou Gebbetha pracuje také v písni Barvínek, kde ve skoro metalovém závěru křičí: „Žiju v tobě už 36 let a tys mi nikdy nepodal ruku.“

Ještě naléhavěji působí dvojice skladeb dotýkajících se ruské invaze na Ukrajinu a izraelsko-palestinského konfliktu. „Škola nám lhala. Válka je teď. Přepíšem dějepis,“ zaznívá v naštvaném refrénu songu Třetí světová. Klidnější, ale neméně tíživý je track Fanerozoikum, kde se Zezula inspiroval více než deset let starými verši palestinského básníka Chálida Jumy o mrtvých dětech v Pásmu Gazy. „Bylo to snad poprvé od gymplu, co mě nějaká báseň rozbrečela. Připadala mi tak silná, že jsem chtěl na aktuální politickou situaci reagovat. Ale bez vzteku, spíš křesťanským způsobem. Víra se ostatně v textech na desce taky prolíná,“ upozorňuje Zezula.

Tvorba post-hudby tedy nepřestává být kronikou celospolečenských hrozeb. Mezi debutem Není se na co těšit z roku 2019 a covidovým albem Svět na konci roku nula vydaným dva roky poté přitom kapela zvažovala, že přestane smutnit a začne psát optimistické písně. Jenže přišly pandemie a posléze válka. „Pesimismus naší první desky nesměřoval k okolnímu světu, pramenil spíš z emoční nestability a vztahů. Na následujících třech albech naopak reagujeme na politickou a společenskou situaci. Ta je samozřejmě taky depresivní, zároveň se nám tam ale snadněji hledá naděje. Veselé písničky sice pořád nepíšeme, ale děláme, co můžeme,“ usmívá se Zezula.

„Byť se teď všechno kolem bortí, naše osobní životy jsou relativně spokojené. Proto v sobě naše věci myslím nesou i velkou dávku pozitivního pohledu do budoucna,“ dodává Havlen. „Nezavíráme oči před tím, co se ve světě děje. Přesto se v něm snažíme nacházet i optimistická východiska,“ upřesňuje Zezula. Možná i proto je post-hudba tak populární mezi dvacátníky a třicátníky – s jejími terapeutickými písničkami se mohou lehce ztotožnit a najít v nich útěchu před soukromými i globálními krizemi. Ukazuje se to i na koncertech, kde si publikum často zpívá s kapelou každé slovo.

V nejbližší době se o tom posluchači budou moci přesvědčit na křtech nové desky, které se uskuteční 18. a 19. března v brněnském klubu Kabinet múz a 26. března v pražském prostoru Archa+.

Byť se kapela z pohledu některých hudebních novinářů pomalu stává mladší verzí Mňágy a Žďorp, její členové by raději zůstali na menších pódiích. „Naším snem nikdy nebyl Strahov, stačí nám plný klub. Už Forum Karlín by mi bylo nekomfortní a nemám rád ani velké fesťáky. Když lidi stojí tak daleko, že jim nevidím do tváře, a pod pódiem hlídají sekuriťáci, neumím se na publikum napojit. Představa, že musíme pořád někam růst, je nám oběma protivná. I proto jsme teď nahráli menší desku,“ uzavírá Dominik Zezula.