Seveřan se válí v krvi a blátě. Přesto mu nechybí hloubka artových filmů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jméno režiséra Roberta Eggerse se poprvé začalo skloňovat začátkem roku 2015, kdy festival v Sundance uvedl jeho pozoruhodný debut Čarodějnice. V jádru šlo o klasický horor o démonické posedlosti, Eggers ale jednoduché příběhové jádro obohatil o novou vrstvu. Čarodějnice byla historicky věrnou evokací puritánské rodiny z první poloviny 16. století, a to včetně důsledného využití dobového jazyka. Na izolovanou farmu kdesi v Nové Anglii tak sestupuje Satan, tentokrát v kultovní podobě zlomyslného kozla Černého Filipa, ale Eggers rozhodně nevytváří několikátý derivát žánrového schématu. Pod povědomými žánrovými elementy nabízí jeho film fascinující vzkříšení dávno zmizelé kultury, způsobu myšlení a hodnot.

Čarodějnice zapadala do tehdy pozvolna se formující škatulky tzv. high concept hororu, který můžeme volně definovat jako využití žánrových prvků ve vyprávění, jehož cílem není divákovi nabídnout zábavu skrze napětí, ale spíš ho přenést do temných a pokřivených zákoutí lidské duše, společnosti i historie. Zlo tu neslouží jako přímočarý motiv k vyděšení či znechucení diváka jako v klasickém „spotřebním“ hororu. Naopak, má ho přivést k nějaké formě sebereflexe a poznání. Logicky tak podobně pojaté filmy nepatří do mainstreamové kinematografie, ale mají svým vypravěčstvím a náročnějším stylem blíže k artovému filmu.

Jedním z průkopníků této agilní odnože nezávislé tvorby byl americký filmař David Robert Mitchell a jeho film Neutečeš (2014), který brilantně přetavil prvky osmdesátkového teenage hororu do zábavné a pronikavé metafory úzkosti, sebepoznávání i narušených vazeb dětí a rodičů. Zlo se ve filmu přenáší jako pohlavní choroba a bere na sebe groteskní i děsivou podobu dospělých, kteří pronásledují dospívající hrdiny opuštěnými ulicemi a chodbami. Dosud asi nejvýraznější high concept počin si připsal v roce 2017 afroamerický komik Jordan Peele. Jeho podobenství Uteč je naprosto brilantní směsicí hororu, zvrácené komedie a provokativní metafory latentního rasismu, který stále dříme pod povrchem mnoha amerických komunit a nachází velmi bizarní způsoby vyjádření.

High concept horor se ale v poslední době rozšířil i mimo oblast amerického nezávislého filmu a diváci velkých světových festivalů si mohli vychutnat mnoho exotických variací. Přímočarý žánr se stal způsobem, jak se vypořádat s minulými i současnými politickými a společenskými traumaty. Guatemalský tvůrce Jayro Bustamante tak prvky lidové balady o plačící ženě La Lloroně namíchal ve stejnojmenném filmu se sžíravou kritikou genocidní minulosti své země. Iránský režisér Babak Anvari zase ve filmu Zahaleni stínem narouboval prvky duchařského hororu na emancipační příběh mladé ženy, která v průběhu iránsko-irácké války žije s dcerou v bytě, do kterého dopadne nevybuchlá raketa. Horor se zkrátka stal zcela legitimním způsobem, jak komentovat vážná témata přesahující hranice přímočarého děsu.

Renesance téhle invenční a provokativní odnože hororu je do značné míry spjatá s americkou produkční a distribuční společností A24, která vznikla v roce 2012 s cílem nabízet filmy s jiným úhlem pohledu. Postupně se díky odvážné a nápadité dramaturgii vypracovala na značku, která se pohybuje mezi nezávislostí a mainstreamem, dává prostor smělým autorským vizím a získává za ně Oscary (včetně Oscara za nejlepší film pro Moonlight v roce 2016). Byla to právě A24, kdo do kin uvedl Eggersovu Čarodějnici a investoval do high concept hororů s nemalým kritickým a komerčním ohlasem.

Největší trefou do černého byla sázka na mladého a neznámého režiséra Ari Astera, který v roce 2018 debutoval hororem Děsivé dědictví. Publiku se představil jako zručný autor denních nočních můr. Příběh rodiny, která se po smrti „velké pramáti rodu“ ocitá v obtížně definovaném kruhu kultického spiknutí a posedlosti, charakterizuje krajní vyšinutost. Místo tolik populárních „lekaček“ užívá Aster pokřivenou perspektivu a kontinuální pocit úzkosti a nepohodlí, který vyústí do groteskního finále, v němž se moderní svět hrdinů zcela zhroutí a přepustí místo bizarnímu pohanskému rituálu z hlubin minulosti.

Na obrovský komerční úspěch navázal Aster svým opus magnum Slunovrat, v němž se opakuje konflikt naivní modernity a brutálních tradic, když skupinka amerických studentů přijíždí na švédský venkov, aby tu zabředla do velmi svérázné venkovské komuny řízené krutými pravidly. Slunovrat představuje Asterův režijní styl už ve vybroušené formě, s dokonale trefenou hranou děsu a grotesky. Fascinující demonstrace síly primitivních pověr a vzorců chování drtivě převáží nad zdáním civilizovanosti a divák se ocitá ve světě stejnou měrou děsivém jako fascinujícím a osvobozujícím.

Asterovy postavy musí postupně a bolestivě zakoušet konflikty mezi přítomností a minulostí, civilizovaností a pohanstvím. Naproti tomu hrdinové Roberta Eggerse naplno náleží k dějinám. Jeho filmy mají evokovat nejen zmizelou dobu, ale i způsob mluvy, myšlení a jednání. Svůj druhý snímek Maják (2019) zasadil Eggers na konec 19. století, na opuštěný ostrov v Nové Anglii, kde vedle racků žije jen dvojice „wickies“, tedy správců majáku.

Strohý, černobílý snímek plný hlasitých tělesných projevů zachycuje pozvolný propad do šílenství. Protivná a dusivá „buddy romance“, kde se většinu času protagonisté nudí, nenávidí, hádají, pijí petrolej, tančí a trpí podivnými přeludy, smývá hranice mezi vnitřním a vnějším. Výsledná pokřivená noční můra se tak pohybuje mezi hororem a psychotickým záchvatem mysli izolované na hromadě kamení bičované mořem a větry.

Seveřan je Eggersův vysněný projekt, který opět koresponduje s jeho metodou filmu jako propracované dobové evokace. Sice se částečně odchyluje od hororových elementů, v jádru ale zůstává fascinovaný temnými silami podvědomí, pudovostí a divokými pověrami. Jak sám režisér poznamenává, tahle vize historického filmu zasazeného na konec 9. století už se nemohla opřít o skromné „indie“ pojetí jeho předchozích děl. Potřebovala mnohem vyšší rozpočet, což nutně znamená účast velkého studia, což samozřejmě nutně znamená kompromisy… Tím prvním a výrazným je rezignace na jazykovou věrnost. Místo starých nordických jazyků tak filmem zní převážně angličtina, která je nicméně archaická a díky spoluscenáristovi filmu, islandskému básníkovi a prozaikovi Sjónovi, alespoň svou obrazotvorností a stylizací co nejbližší severským mýtům a pověstem.

Jedním z určujících principů Eggersových filmů je snaha vcítit do „mytického“ myšlení dobových lidí. Čarodějnice křísila bohabojný, ale pověrami prostoupený řád puritánské rodiny a Maják zase rozbouřenou, divokou mužskou mysl zabydlenou legendárními bytostmi a námořnickými zkazkami. Seveřan se noří do mytického univerza, v němž bohové diktují jako lék na samotu pomstu a nejvyšší hodnotou je smrt v bitvě, která odemyká cestu do Valhally. Eggers a Sjón si vybrali příběh Amletha, „kralevice dánského“, který inspiroval Williama Shakespeara. Namísto kultivovaného dvorského dramatu plného intrik a rétorických duelů ale vypráví jiný příběh, příběh plný animální nenávisti, krutosti a ušlechtilých mytických představ, které se v reálném světě manifestují nesmírnou brutalitou. Amleth v dětském věku ztrácí otce, který zahyne rukou svého bratra Fjölnira. Zášť ho promění v krutého válečníka, který se upíná k jediné mantře: pomstím tě, otče, zachráním tě, matko, zabiju tě, Fjölnire.

Eggersův Amleth není ušlechtilou tragickou bytostí. Je to půl člověk, půl vlk, který si sice udržuje noblesní představu stromu královského nástupnictví a Valhally jako ráje válečníků, ve skutečném životě ho ale kupředu ženou nízké pudy. Film pracuje s protagonistou, se kterým se je nesmírně těžké ztotožnit, protože jeho počínání nese rysy fanatické zaslepenosti. Robert Eggers v mnohém odkazuje na knižního i filmového Barbara Conana, ale jeho Amleth je v něčem ještě složitější a problematičtější postava.

V určité fázi vyprávění se dokonce zdá, že Seveřan bude důsledně nihilistické dílo, které zcela rozdrtí klasická hrdinská očekávání. Nabízí sice známý příběh o zradě a královraždě, kterou má protagonista pomstít, ale zbavuje ho veškeré ušlechtilosti, patosu i legitimity. V tomto bodě ale jako by Eggers a Sjón narazili na limity studiového systému, který spíš než barbary miluje Lví krále. Poslední třetina filmu tak nerozhodně lavíruje mezi temným nihilismem a lehce romantizovanou baladou o oprávněném nástupnictví, čímž přichází o značnou část síly.

Americký režisér nikdy nepatřil k excelentním vypravěčům. Ani jeden z jeho dosavadních filmů neměl žádný propracovaný dramatický oblouk. Směřovaly spíš k důsledné historické rekonstrukci a stvoření filmové noční můry, v níž se prolínají hranice vnitřního a vnějšího. Seveřan vypráví velký příběh pomsty dělený do kapitol, vypráví ho obřadním knižním jazykem a bohužel se při tom neubrání určité těžkopádnosti.

Způsob, jakým Eggers oživuje dobovou historii, je však stále naprosto magnetizující. Posedlost drobnými detaily, snaha vzkřísit dávno zapomenuté pohanské rituály, brilantní sound design, který pracuje s autentickými nástroji – je snadné zapomenout, že autoři nemohou vycházet z žádných dobových pramenů a pouze rekonstruují a domýšlejí tradované informace. Mezi záplavou populárních vikingských seriálů vyhlíží Seveřan se svou jedinou větší bitevní scénou možná neokázale a skromně, milovníkům severských kultur ale nabízí opulentní hostinu o mnoha chodech poskládanou z nejmenších detailů.

Je navíc fascinující sledovat, jak Eggers i nadále terorizuje své herce psychicky i fyzicky náročným natáčením. Už v Majáku byla intenzita herectví Willema Dafoea a Roberta Pattinsona bezmála manická. Pattinson na náročné natáčení plné strašlivého počasí a nekonečně opakovaných záběrů vzpomíná s láskou a slovy: „Nikdy jsem nebyl tak blízko tomu dát režisérovi pěstí.“ Eggers má pověst pedantického dirigenta, který ve svých dlouhých stylizovaných záběrech vyžaduje naprostou dokonalost.

To platí i o propracovaných, často jednozáběrových scénách Seveřana, v nichž si svůj díl utrpení odžil herec Alexander Skarsgård. „Když se záběr konečně povedl, bylo to jako vyhrát zlato na Olympiádě,“ lakonicky okomentoval natáčení. Eggersův režijní teror ale opět nese výsledky. Blazeovaný severský model se ve filmu mění v zuřivé, zablácené zvíře, australská star Nicole Kidmanová, jejíž obsazení může působit nepatřičně, svou kreací kruté mateřské lásky zcela ovládá bitevní pole.

Zní to možná paradoxně, ale Eggersův nejdražší film stejně působí komorně. Finance neputovaly na digitální efekty a ohromující davy komparzistů, ale na vytvoření naprosto sugestivního mikrosvěta jedné islandské farmy, na níž hrdina prožívá svůj malý příběh pomsty s pocitem, že se bojuje o osud celého univerza. I když Seveřan nakonec nepřináší žádný osudový a zlomový zážitek, hlavní proud obohacuje o svěží vizi a podvratnou energii nezávislého filmu. To je samo o sobě malé vítězství pohanského válečníka nad civilizovaným účetním.