Seriál Taneční nebude pro StarDance žádná soutěž. Motá se v nerozhodnosti

Saša Rašilov a Jitka Ježková se v seriálu Taneční, jednom z podzimních taháků televize Nova, představují jako zdánlivě harmonický manželský pár. On je doktorem, ona chiropraktičkou, mají dvě zdravé dospívající děti a prvorepublikovou vilku. V minulosti bývali úspěšným tanečním párem, který sbíral trofeje jak na běžícím pásu. Když je jim souhrou okolností nabídnuto vedení podzimních tanečních pro mládež, oba po chvilce váhání přijímají, každý však z jiných důvodů. Zejména pro ni se jedná o šanci, jak uniknout z šedi partnerského stereotypu, tak i o šanci, jak se vzepřít manželově pedantství a potřebě každého kolem sebe ovládat.

Taneční má na papíře vše, co divák od lehké televizní zábavy očekává – sympatické, ne úplně okoukané herce, pitoreskní vedlejší figurky, kde zaujme především kontrast tradičně přehrávající Zuzany Norrisové a uměřené Dany Kolářové, nebo mírně vyhrocené zápletky ze života (opilí mládežníci na tanečních).

Na úvod je potřeba poznamenat, že fenoménu tanečních se seriál věnuje možná tak ve druhém až třetím plánu, a to ještě v náznacích. Jedné z dívek například nepřijde úplně vhodné, aby se v 21. století nechaly mladé ženy vybírat při volence jako „krávy na trhu“. Zda to bude mít nějaký vývoj v pozdějších epizodách nebo je to jen boomerský povzdech autorů, zatím těžko soudit. V popředí jsou tak především životní peripetie starších postav, rodičů, což má nejspíše odpovídá i zamýšlené divácké cílovce 40+.

Paradoxní přitom je, že dialogy postav, ale i mnohé situace nejsou z podstaty vůbec zábavné, právě naopak. Saša Rašilov sice postavu bývalého tanečníka pojímá jako poněkud snobskou primadonu, která má být zdrojem humoru, ve skutečnosti jsou však všechny jeho interakce s ostatními postavami mimořádně toxické.

Manželkou do jisté míry pohrdá, dceru při tanečním tréninku šikanuje, se synem mluví jen pasivně agresivním tónem. Lze říct, že pokud by byl totožně zahrán pod vedením jiného režiséra či režisérky, kteří by vypíchli právě tyto patologické rysy, Taneční by mohlo být úplně jiným seriálem. Aniž by se ve scénáři změnilo jediné slovo!

Vzniká tak nesourodý slepenec, který není ani klasickou komedií o zmatcích okolo tanečních, ani rodinným dramatem o krizi manželství po 20 letech, ba dokonce není ani klasickým mixem, dramedy. Celé to působí spíše dojmem, že Jiří Vejdělek jako by si temnějších podtónů nebyl vůbec vědom a ostrou hádku u oběda variuje jako svého druhu smečování hlášek. Anebo, což je snad ještě horší, mu podobné situace přijdou v zásadě vtipné. U režiséra Mužů v naději, pohlížejících na vztahy tou nejamorálnější optikou, kdy nevěra je vtip a každý podvádí každého, hrozí spíše ta druhá varianta.

Nenapomáhá tomu ani fakt, že postavy jsou napsány ploše a nemají mezi sebou žádné funkční (nebo alespoň dysfunkční) vztahy. Dochází tak k situacím, kdy krátkodobá známost dcery hlavních hrdinů fyzicky napadne jejího dlouholetého tanečního partnera (a nejspíše i kamaráda), označí jej za „buznu“, přičemž ta se zmůže jen na reakci, ať se kluci nehádají. Debutantka Anna Marie Fučíková přitom působí dojmem, že má opravdu talent, působí přirozeně… jen kdyby bylo co hrát.

Pokud by snad člověk od seriálu z prostředí (ne)profesionálního tance očekával i nějakou vizuálně podmanivou podívanou, musí jít jinam. Prakticky všechny taneční scény jsou natočeny stejně nezáživně a bez jediného nápadu. Postavíme kameru, pustíme hudbu a vy se kolem ní hýbejte. Prostříháme to pak úplně stejně jako návštěvu kavárny o kousek později. Vidí-li člověk vedle toho taneční sekvence z jiné české série Dcera národa, která odstartovala před pár dny, chce se mu nad nulovou invenčností Tanečních hořce zaplakat. Obzvláště pokud se prakticky ta stejná scéna objevuje třikrát za hodinovou epizodu.

U Tanečních se člověk musí opravdu dvakrát přesvědčit, jestli jsou opravdu z roku 2024. Formou i obsahem působí minimálně o dekádu až dvě starší. Propadly se k nám z doby, kdy Nova začínala s podobnými seriály poprvé experimentovat a hledala se. Vzhledem k tomu, že víme, že Nova/Voyo dokáže vyprodukovat i poměrně kvalitní věci ze života dnešních teenagerů (Sex O’Clock), Taneční jsou v rámci jejich tvorby citelným regresem.