Seriál Mozaika skládá spletité rodinné vztahy. Snad nezůstane moc laskavý

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na první pohled vypadají Jirsovi, hrdinové seriálu Mozaika, jako ukázkový příklad šťastné rodiny. Ne že by se nepotýkali s problémy, ale pořád mezi sebou udržují pevné vztahy.

Poslední dny si neustále telefonují. Chystá se přece každoroční setkání: přineseniny. Něco jako narozeniny, jen se na nich oslavují dny, kdy si Helena (Taťjana Medvecká) a Jindra (Karel Heřmánek) domů přivedli své dvě adoptované děti: Richarda (David Máj) a Davida (Marek Adamczyk).

Přineseniny spolu s nimi slaví ještě vlastní děti Heleny a Jindry: dvojčata Michal (Jan Nedbal) a Madla (Eva Podzimková). Rodinu doplňují ještě Richardova manželka Běla (Martha Issová), Davidova partnerka Lucie (Kristýna Ryška), jejich tři děti a také Michalův přítel Vojta (Tomáš Drápela).

Chaos před velkým setkáním všem trochu napíná nervy. Běla se zlobí, že přineseniny se pletou do ovulačního kalendáře. Tak dlouho se přece snaží počít dítě. Každá příležitost se musí využít. David je poslední dobou roztržitý – jako by vedl ještě paralelní život. A Madla zjišťuje, že je těhotná – neplánovaně a samozřejmě v nejméně vhodném životním období.

Přes všechny trable to vypadá, že když se celá široká rodina sejde u táborového ohně, aby oslavila jeden z nejvýznamnějších společných dnů, bude panovat uvolněná atmosféra. Jenže se ukáže, že v Mozaice je všechno složitější.

„Vaše rodina je prostě jiná. Ale to, že říkaj, nebo se tvářej, že jim něco nevadí, tak to ještě neznamená, že jim to doopravdy nevadí,“ stěžuje si Vojta svému partneru Michalovi. „Moji rodiče mi to aspoň řekli jasně. Což mi někdy přijde dokonce jednodušší. Než se na sebe pořád usmívat, a přitom všechno může bejt úplně jinak.“

Seriálová rodina je jako křehký obraz, ve kterém stačí, aby vypadl jediný kamínek, a celá se může rozdrobit. Jirsovi se rozpadají přímo ve svém středu. Po dlouhých letech manželství dochází Jindrovi a Heleně energie, dál spolu být nechtějí. A jejich ztracená vůle spolu vydržet má téměř okamžitý vliv na ostatní členy rodiny. Ukazuje se, že Vojtovo podezření, že pod spokojenou fazonou Jirsových něco hnije, nebude daleko od pravdy.

Ředitel vývoje obsahu TV Nova Michal Reitler se nedávno nechal slyšet, že jeho aktuální domovská stanice musí vyrábět hity. Pod jeho vedením se to podařilo například se seriálem Metoda Markovič: Hojer. Mozaika, kterou zaštituje kreativní producentka Iva K. Jestřábová, čerstvá nositelka Českého lva za minisérii Matematika zločinu, zatím působí jako skromnější projekt. Nehledá senzační námět, nenabízí fantastickou výpravu a zatím ani výrazný dramaturgický risk. Sází na civilní vyprávění a postavy, se kterými se lze snadno ztotožnit.

S trochou štěstí by Mozaika mohla přilákat diváky, které bavil mimořádně úspěšný projekt České televize Kukačky. Rodinné komedii o záměně dětí v porodnici se na chvíli podařilo stát se tématem každodenních konverzací, dokázala totiž nejen uvěřitelně zhmotnit nejděsivější představy rodičů, ale ještě je přetavit v něco pozitivního a zábavného.

Mozaika se rozjíždí o něco nenápadněji. Místy působí, jako by své diváky nechtěla pobuřovat nebo znepokojovat. Seriálu vévodí pozvolné, klábosivé tempo a všudypřítomná pohodová hudba, která svou atmosférou připomíná nekonečné soap opery, ačkoli sledujeme šestnáctidílný seriál, ve kterém má každý díl hodinovou stopáž.

V zatím odvysílaných třech epizodách se rozehrává celkem očekávatelné schéma. Rozdělení rodiče se přestěhují ke svým dětem a v novém, nepohodlném prostředí trochu překážejí, trochu navazují nové vztahy a trochu znovuobjevují sami sebe. Helena se vrátí k zapomenuté vášni – malbě. A Jindra zjišťuje, že si bez manželky sotva dokáže připravit večeři. Místo pomazánky na chleba namaže jíl.

Jindrovy a Heleniny děti se zase musejí vypořádat s tím, že to, co považovaly za nejstabilnější věc svého života, zničehonic končí. Možná že loajalita a oddanost není vždycky ta nejsprávnější cesta. A možná že některé problémy ani ten nejpevnější vztah nepřekoná.

Přes svou neokázalou, laskavou atmosféru ale Mozaika na konci třetího dílu nakonec otevírá potenciálně třaskavé společenské téma, a to adopce stejnopohlavními páry.

Kdyby si čerstvě těhotná, čerstvě opuštěná Madla opravdu nechtěla dítě nechat, mohli by o něj, s trochou právnického kličkování, pečovat Michal s Vojtou. Jenže je tu taky Richard a Běla, jejichž vymodlené miminko ne a ne přijít. U Jindřicha se navíc čím dál víc ukazuje, že patří k té (podle posledních průzkumů menší) části české populace, které se stejnopohlavní partnerství, natožpak adopce moc nepozdávají. A nakonec je tu sama těhotná Madla, které se při všem plánování a strategizování tak nějak všichni zapomněli zeptat, po čem vlastně touží.

Mozaika je občas stereotypizující a předvídatelná, ale daří se jí něco, co v domácí tvorbě zas tak obvyklé není. Věří se v ní na lásku. Jirsovi mají problémů nad hlavu, navzájem si často nerozumí, jak už to mezi rodiči a dětmi, partnery i sourozenci bývá. Neustále se ale snaží k sobě navzájem najít cestu. Pokud by se navíc opravdu podařilo rozehrát příběh o stejnopohlavní adopci a složitých rodinných rošádách, Mozaika by se mohla stát nevtíravým společenským komentářem podobně, jako se to povedlo Kukačkám.

Jestli se rodina Jirsových v průběhu dalších dílů nezvratným způsobem rozpadne, nebo se spíš postupně přeskládá do nového obrazce, to se teprve dozvíme. Zatím to ale vypadá, že příběh, sepsaný Alicí Nellis v režii Jasminy Blaževič a Lenky Wimmerové, chce vyprávět spíš o houževnatosti lásky než se ponořit do bezútěšné samoty.

Cesty Jirsových se mohou ještě zajímavě zašmodrchat a z Jindřicha, Heleny, Richarda, Běly, Michala a dalších třeba vyrostou zapamatovatelní hrdinové a hrdinky. Nový seriál z dílny Voyo má zatím své střípky poskládané docela dobře.

Nesmí se ale utopit pod vlnou soap opery. Příliš laskavá atmosféra Mozaice spíš škodí, vyvážit ji musí ochota v rozestavěných střípcích příběhu trochu riskovat. Čím dál víc to vypadá, že Češi spíš fandí kreativní odvaze, než že by se televizí chtěli nechat ukonejšit.