Článek
Hollywood je podle mnohých v posledním tažení a trpí nemocí zvanou „sequelitida“ – tendencí vyrábět stále další a další pokračování, velmi často se zhoršující se kvalitou. Postihuje to prakticky jakýkoliv úspěšnější film, i ten, který se na začátku tvářil jako samostatné dílo – dočkáme se druhého Jokera, druhého Nobodyho, prakticky každý horor, který vydělá dost peněz, dostane do několika let bratříčka nebo sestřičku.
Bylo přitom dřív vejce, nebo slepice? Natáčí Hollywood sequely, prequely a restarty oblíbených sérií jen proto, že na ně chodí diváci? Nebo diváci chodí na tyto filmy zkrátka proto, že nemají jinou nabídku? Mrkneme-li na žebříček návštěvnosti, uvidíme, že poslední „originální“ film se v TOP 10 nejvýdělečnějších snímků umístil naposledy v roce 2018 – šlo o životopisný Bohemian Rhapsody o skupině Queen. Letos by možná toto prokletí mohla zlomit svérázná Barbie, jejíž scénář je údajně tím nejoriginálnějším, co v posledních letech kolovalo studii.
Originálních a zajímavých filmů přitom vzniká stále spousta – jen si při tom množství obsahu, který se na nás valí z kin, televizí a streamů, hledá k divákům složitější cesty. Není to však nemožné. Spanilá jízda multivesmíry v podání postarší majitelky prádelny Všechno, všude, najednou vydělala celosvětově přes 130 milionů dolarů a odnesla si 7 Oscarů, včetně toho za nejlepší film. Přesto mu na CSFD svítí pouhých 68 % a v komentářích se fňuká, že to bylo „až moc jiné“. Loňským nejlepším filmem je pak podle hodnocení na CSFD druhý Top Gun.
Na jedné straně tu tedy máme hlasité žehrání v internetových diskuzích, že Hollywood je stále méně originální, ale nakonec rozhodují vždy nohy, potažmo peněženky. Jestliže studioví hlavouni vidí, že navzdory twitterovým rantům na čtvrtého Johna Wicka, další Rychle a zběsile a „nevímkolikáté“ Mimoně přijdou opět desítky milionů lidí, kteří nechají v kasách miliardy dolarů, byli by padlí na hlavu, aby místo toho odklepli prachy na něco nového s nejistým výsledkem. Akcionáři potřebují vidět, že se připravuje množství sequelů a spin-offů, na nějaké pochybné novoty není nikdo zvědavý. Experimenty si mohou dovolit menší studia jako A24, které stojí právě za Všechno, všude, najednou.
V dříve nepoznané situaci, kdy se po covidem způsobeném celosvětovém uzavření kin a rozmachu streamovacích služeb vrací diváci do sálů spíše pomalu, je nutné jim nabídnout hlavně to, co znají a mají rádi. Proto se vrací osmdesátiletý Indiana Jones, proto měl ohromný úspěch návrat Mavericka z Top Gunu.
Sequelitida však není trendem poslední dekády, jak by se mohlo po úspěchu komiksovek zdát. Hollywood dojí úspěšné série filmů od nepaměti. Stačí se podívat na 30. a 40. léta minulého století a na množství pokračování, která plodilo studio Universal, když zjistilo, že návštěvníci kin milují jejich monstra – Frankensteina následovala Frankensteinova nevěsta, Frankensteinův syn, Frankensteinův dům, Frankensteinův duch, a dokonce i Frankenstein vs. Vlkodlak. Dracula se pro změnu dočkal Draculovy dcery i Draculova syna, Mumie se vrátila s Rukou mumie, Hrobkou mumie, Duchem mumie a Kletbou mumie.
Jedinou změnou jsou rozpočty a sázky studií na jednu kartu. Zatímco dříve byly tendence brát sequely jako něco podřadnějšího, co se má hlavně rychle natočit, aby si diváci ještě pamatovali původní film, v současnosti už je na „rozšiřování fikčního světa“ založen celý byznys model, každé pokračování je ještě větší a dražší, filmové světy propojenější a všechno souvisí se vším.
Vedle jistoty finančního výdělku však v návratech a remacích hrají roli i celospolečenské změny, které jsou hlavně ve Spojených státech mnohem ožehavějším tématem a sem se dostávají převážně ve zkreslené haha podobě.
Vrátíme-li se ke zmíněnému Harrymu Potterovi, který se má v průběhu deseti let objevit v sedmi televizních sériích, které mají mnohem přesněji adaptovat knižní předlohu, než se to mohlo povést celovečerním filmům, objevily se okamžitě uštěpačné memy, že Harry bude gay, Ron nebinární, a Hermiona dokonce, chraň bůh, černoška!
Nebudeme si kazit „vtip“ zmínkou o tom, že v divadelním pokračování od J. K. Rowlingové Harry Potter a prokleté dítě je Hermiona ztvárněna černošskou herečkou, ani tím, že kupříkladu Albus Brumbál byl autorkou od začátku zamýšlen a psán jako homosexuál. Ačkoliv se to z dnešního dění okolo J. K. Rowlingové nezdá, její knižní série o mladém kouzelníkovi byla na svou dobu (přelom století) poměrně progresivním dětským čtením. Filmové adaptace se oproti tomu držely zkrátka a mnohé „kontroverznější“ dějové pasáže zjemňovaly, či dokonce rovnou vypouštěly.
Doba pokročila a studia si uvědomují, že publikum je rozmanitější a inkluzivnější. Motivace je jednoduchá – a jsou to opět peníze. Stačí se podívat na videa, která zachycovala reakce černošských holčiček, když z traileru zjistily, že malá mořská víla byla v hrané adaptaci černoška. A ačkoliv toto obsazení sklízí třeba na českém internetu hněv, podle průzkumu prodejce lístků Fandango jde o 5. nejočekávanější film letošní letní sezóny, za kterým následují Rychle a zběsile 10, Barbie nebo Indiana Jones 5.
A jak vím z vlastní zkušenosti, dětem je srdečně jedno, jestli jim ve filmech hrají běloši, černoši, či dokonce zda je hlavní hrdinka lesba (jako v animáku Rodina na baterky). Že by to měly brát jako špatnou věc, která je indoktrinuje, jim vysvětlí teprve jejich rozhořčení rodiče, kteří jsou z nějakého důvodu přesvědčení, že mořská panna musí být přece zrzavá běloška!
