Doma mu hrozí 12 let ve vězení. Otce kvůli mým knihám mučili, říká spisovatel

Vypadá to jako obyčejná snídaně. V luxusní vile zřejmě uprostřed Moskvy sedí rodina u stolu. Slovo má otec. Matka oddaně přikyvuje, služebnictvo nosí na stůl. Jenže v románu běloruského spisovatele Saši Filipenka nazvaném Slon, který v překladu Jakuba Šedivého nedávno vydalo nakladatelství Odeon, celou dobu uprostřed místnosti stojí také živý, obrovský slon.

„Objevil se tu před několika měsíci, na konci února. Za rozbřesku se ozval rachot,“ odkazuje Filipenko symbolicky k začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu z února 2022. Podle očekávání se slon měl zdržet „maximálně tři dny“, tedy stejnou dobu, za jakou ruský prezident Vladimir Putin hodlal dobýt Kyjev. Nějak se to ale protáhlo. A tak tu zvíře dál postává, žere seno a občas máchne ocasem.

Slona má v knize doma každý Rus. Vyčuhují zpoza betonových zdí domů, tyčí se uprostřed nákupních center i stadionů, stojí na trávnících či kruhových objezdech. Nejdříve vyvolávali pozdvižení, brzy si jich ale lidé přestali všímat a dnes už o nich ani nemluví. Fotbalisté hrají mezi jejich nohama, řidiči autobusů mezi nimi kličkují, jako by se nechumelilo. „Pokud se v těch dnech objevili první angažovaní jedinci volající po okamžitém řešení situace, bylo jich málo. Většina společnosti nadále projevovala klid,“ píše Saša Filipenko, jak rychle se společnost přizpůsobila, v Česku bychom řekli normalizovala.

Slon je samozřejmě metafora ruské války na Ukrajině. Saša Filipenko se chytl mezinárodně srozumitelného rčení o „slonovi v místnosti“ označujícího zjevný problém, který bije do očí, a přesto jej všichni ignorují. Vzdálený český ekvivalent by zněl kostlivec ve skříni.

Alegorie autorovi umožňuje poukázat na soudobý problém a podrobit ho satiře. „Slona jsem začal psát několik měsíců po začátku války na Ukrajině, jakmile bylo zjevné, že se ruská společnost chová, jako kdyby žádná válka nebyla a vůbec se jí to netýkalo,“ řekl spisovatel minulý měsíc, když novinku představil v pražské Knihovně Václava Havla.

Dvaačtyřicetiletý běloruský exilový autor přiznává, že nikdy necítil takovou bezmoc jako v únoru 2022. „Přes všechny hrůzy, které se děly u nás v Bělorusku, jsem vždy měl pocit, že je dokážeme překonat a že vím, co mám udělat. Když ale začala válka na Ukrajině, byl jsem zoufalý. Nejdříve jsem jenom pil. Každý den jsem čekal do tří odpoledne a pak jsem začal pít, protože jsem nedokázal fyzicky snést, co se děje. Byl jsem v krásném koutě Švýcarska, úplném ráji, a nedokázal jsem se absolutně srovnat s vědomím, co se ve stejnou dobu děje na Ukrajině,“ vypráví.

Po pár týdnech se dal dohromady. „Přemýšlel jsem, co dělat, a zaujalo mě, kolik lidí v Rusku se tváří, že se jich ta situace netýká. Ano, viděli jsme desítky tisíc statečných Rusů, kteří po začátku války začali protestovat, ale to nebylo ani jedno procento populace,“ říká prozaik o zemi, v níž žije přes 140 milionů lidí.

Rusky píšící literát, jenž vystudoval filologii na Petrohradské státní univerzitě a začátkem tisíciletí pracoval jako scenárista ruského Prvního kanálu, kvůli těmto výrokům čelí kritice v ruských liberálních médiích. Podle nich uplatňuje princip kolektivní viny a přehlíží statečnost Rusů, kteří kvůli válce vyšli do ulic nebo emigrovali.

„Jako někdo, kdo v Bělorusku celý život chodil demonstrovat, si vážím každého jedince kladoucího odpor. Ale to nic nemění na celkovém obrázku, tedy že naprosto drtivá většina ruské společnosti se v pátém roce války tváří, jako by se nic nedělo,“ argumentuje spisovatel. „Proto jsem začal psát o tom, jak někdo může předstírat, že se nic neděje, i když mu v místnosti stojí slon. Obecně je má kniha o tom, jak si umíme nevšímat příšerných věcí kolem nás a jak se chováme, když je situace bezvýchodná,“ shrnuje.

Podle něj zůstávají Rusové lhostejní i teď, kdy Ukrajina zintenzivnila odvetné dronové útoky na ruském území. „Ano, vidíme, že Rusové se zlobí, když jim nefunguje internet, dojde benzin nebo k nim doletí dron, ale jakmile tyto problémy přestanou být akutní, pak je ruské společnosti nějaká válka znovu zcela lhostejná. Dál nevidí slona a žije si pohodlně jako dříve,“ míní autor.

Saša Filipenko na sebe upozornil knihami Rudý kříž nebo Kremulátor, v nichž se vracel k dobám stalinského teroru. Svou novinku Slon však zasadil do současnosti. Do jejího středu umístil love story mezi stand-up komikem a rozmazlenou dcerou prominentního spisovatele. Komik při svých vystoupeních apeluje na lidi, aby před slony nezavírali oči. Tak dlouho burcuje, až se stane terčem výhrůžek a nakonec nepřítelem režimu.

V jádru však Slon zůstává především protiválečným pamfletem. Samotná love story je literárně odbytá, místy hodně povrchně napsaná a čtenář má dojem, že se autor především toužil vymezit vůči netečnosti druhých. Fantaskní zápletka doslova domýšlející zavedené rčení se rychle vyčerpá a románu už po desítkách stran dochází dech.

Alespoň částečně čtení zpestřuje forma. Experimentální próza začíná křížovkou, pokračuje shlukem hlasů ze sociálních sítí či rozchodovým lístkem. A sotva nabere jakž takž konvenční podobu, začnou ji přerušovat vypravěč nebo smyšlené tajné zprávy ministerstva vnitra.

V jednu chvíli se kniha například tváří, jako by ji někdo po částech pirátsky zveřejňoval online. Jednotlivé scény prokládají bezprostřední reakce čtenářů, s jejichž identitou si Filipenko též pohrává. „Vždycky mě zajímá forma. V tomto případě jsem chtěl ukázat, jak rozdílně mohou lidé vnímat tentýž text a vyvozovat z něj různé závěry, i když se zdá, že je nemožné ho číst jinak,“ řekl na to konto spisovatel v Praze.

Při debatě se čtenáři padly i námitky vůči posledním desítkám stran, plným popisů krutého násilí. „Uvědomuji si, že to není lehké čtení, ale podle mě tu literatura není jen od toho, aby nás bavila. To, co popisuji, se děje v běloruských mučírnách právě teď. Pokud přijedete do Minsku a sednete si v centru města do restaurace, tak ani ne sto metrů od vás je mučírna. Nesmíme o tom přestat mluvit,“ apeluje minský rodák.

Saša Filipenko musel z Běloruska emigrovat poté, co bezpečnostní složky krvavě potlačily masové protesty proti zfalšovaným prezidentským volbám z roku 2020. Když pak spisovatel ve švýcarském exilu dál kritizoval represivní režim vedený Alexandrem Lukašenkem, doma si tajná policie přišla pro jeho otce. „Odvedli ho na vyšetřovnu, na stůl před něj vyložili moje fotky s různými státníky a on musel u každé fotky potvrdit, že to jsem já. Následně po něm chtěli natočit video, ve kterém mou činnost odsoudí. Odmítl. Tak mu nařídili, aby si sundal boty, a mučili ho elektrickým proudem na patách, protože tam po mučení nezůstávají stopy,“ popisuje Filipenko.

Sám v exilu čelí zastrašování. „Setkal jsem se s opravdu vynalézavým tlakem. Úplně na tom vidíte, jak je to zrežírované, a stejně si uvědomujete, že to na vás působí, když se ty výhrůžné zprávy opakují a hromadí,“ připouští.

Když je mu úzko, namlouvá sám sobě, že je jen na delší služební cestě. „Akorát už trvá šestým rokem a nemohu se vrátit. Tedy mohu, ale pak bych si šel na dlouho sednout,“ vysvětluje spisovatel, který byl v Bělorusku obžalován z údajného extremismu a propagace fašismu. Hrozí mu odnětí svobody ve výši 12 let. Jedno trestní řízení si vysloužil právě románem Slon. „V Bělorusku je zakázáno tuto knihu prodávat, mít ji doma nebo z ní číst. Stíhají mě i za to, že jsem z ní na internetu citoval. Když o ní teď mluvím, tak ten zákon porušuji znova,“ říká.

Trestní stíhání má důsledky. Například když próza vyšla v tureckém překladu, Filipenko musel odmítnout pozvání na tamní festival. „Řešili jsme to s mým agentem, ale z Turecka by mě do Běloruska vydali. Existují tedy země, které nemohu navštívit,“ konstatuje.

Momentálně už několikátým rokem píše pro čtenáře v emigraci. „Ze zhruba devíti milionů Bělorusů jich dnes odhadem až milion a půl žije v exilu. Například ve Varšavě celý první náklad Slona, všech asi dva tisíce výtisků, vykoupili Bělorusové za pouhé čtyři dny. Stejně tak když mám vystoupení v Portugalsku, vždycky přijde spousta Bělorusů,“ všímá si.

Saša Filipenko nepřestává věřit, že se dožije svobodného Běloruska. „Už roky máme pocit, že každý odpor je zbytečný a nic nezměníme. Ten pocit je v lidech tak zažraný, až už pak nevěří ani v malé změny. Já si naopak myslím, že změna možná je, dokonce že může přijít rychleji a jednodušeji, než si umíme představit,“ prohlašuje.

Naději spatřuje mimo jiné v lídryni běloruské exilové opozice Svjatlaně Cichanouské, hlavní protikandidátce Alexandra Lukašenka ve volbách z roku 2020. S političkou, která několikátým rokem také žije v exilu, Filipenko vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Byl rovněž součástí její delegace, když Cichanouská přijela na Ukrajinu.

Společně například navštívili hrob běloruské dobrovolnice Marie Zajcevové, jež se roku 2020 po brutálním zásahu policie léčila v Česku a později jako dobrovolnice narukovala k ukrajinské cizinecké legii. Zemřela loni po útoku ruského dělostřelectva nedaleko Bachmutu, bylo jí 24 let. „To byla naše první zastávka v Kyjevě. Hned ráno jsme se jeli podívat na hrob Marie Zajcevové,“ líčí spisovatel.

Cichanouská se na Ukrajině pohybovala v konvoji, který čítal osm nebo devět vozů. „Z bezpečnostních důvodů jsme celou dobu i po špatných silnicích museli jezdit opravdu rychle, ale v jeden moment kolona zpomalila. Před námi se objevilo pohřební procesí. Tři auta vezla těla zahynulých ukrajinských vojáků do jejich vesnice, kde se měl konat obřad,“ vypráví Filipenko.

Ulice byly plné květin, lidé mávali vlajkami. „Snadno jsme ta auta mohli předjet, ale Cichanouská za nimi jela pomalu celých 20 minut. Na tom vidíte, jak si různé společnosti a různí politici váží padlých. Nebo si snad umíte představit, že by takhle svou kolonu zbrzdili Lukašenko nebo Putin?“ uzavírá Saša Filipenko.