Systém hází ženám klacky pod nohy, říkají autorky knihy o nerovnosti ve mzdách

Pokud jde o rozdíly v odměňování mužů a žen, nemá se Česko v evropském srovnání čím chlubit. Propast se prohlubuje zejména s příchodem rodičovství, kdy matky zůstávají dlouho doma a do práce se pak těžko vracejí. Podle autorek knihy Pay Gap: Kratší konec provazu, která může tento čtvrtek večer získat cenu Magnesia Litera za publicistiku, přitom přibývá otců ochotných se do péče o děti zapojit. Rodinná politika jim však zatím nejde příliš naproti.

„Kariéra pro ženy není jen ekonomická nutnost, ale i způsob seberealizace. Proto bychom měli hledat řešení, jak ji s rodičovstvím mohou skloubit. A ne prosazovat představu tradiční rodiny, která nikdy neexistovala,“ zdůrazňují odborová právnička Šárka Homfray a kariérová poradkyně Lucie Václavková v rozhovoru.

S knihou Pay Gap: Kratší konec provazu můžete uspět na cenách Magnesia Litera. Vnímáte nominaci jako signál, že se v české veřejné debatě problému genderových nerovností na trhu práce začíná přikládat větší váha?

Václavková: Sama jsem byla z nominace hodně překvapená. V předchozích dvou letech u nás totiž o genderových nerovnostech vyšlo hned několik titulů. Ať už to byla Šárčina kniha Proč jsme tak naštvané?, V pasti pohlaví od Silvie Lauder, nebo Feministkou snadno a rychle od Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové. My jsme se ale rozhodly zaměřit na pracovní trh, což je perspektiva, která u nás zatím chyběla. Právě v tom, myslím, naše kniha nabízí něco nového.

Vzrůstajícího zájmu o téma ženských práv si všímám, jen je, myslím, pořád tlačené hlavně zespoda. Advokacie ve Sněmovně například zůstává stále slabá. Přestože se na problémy českých žen snažíme opakovaně upozorňovat, reálné změny pořád nejsou dostatečné a trvá strašně dlouho, než se cokoli podaří prosadit. Úskalí, s nimiž jsme se potýkaly, když jsme měly malé děti, ženy řeší i dnes.

Homfray: O postavení žen ve společnosti se už nějakou dobu píše, jen se to zatím do literárních cen tolik nepromítalo. Témata spojená s pracovním trhem byla zároveň spíš na chvostu zájmu, víc pozornosti vzbuzovaly třeba otázky genderově podmíněného násilí nebo vzhledu a tělesnosti. Proto mě nominace taky překvapila a mám radost, že se dostalo i na všednější nuance životní zkušenosti českých žen.

Od příštího roku začne platit směrnice Evropské unie o transparentnosti odměňování, která by měla gender pay gap snížit. Jak velkou změnu by podle vás mohla přinést?

Homfray: Záleží, jak se ji podaří transponovat. Gender pay gap je komplexní problém s mnoha příčinami, jediné opatření jej tedy nevyřeší. Pokud se nám nicméně na naší úrovni podaří směrnici dobře zavést, mohla by například konečně narušit pracovní kulturu, ve které se o penězích mlčí. Takový přístup zaměstnancům a zaměstnankyním dlouhodobě škodí, protože se pod pohrůžkou mlčení nemohou dovědět, jak si finančně stojí. Nevýhodný přitom není jen pro ženy, ale třeba i pro starší lidi, kteří jsou dlouho u stejného zaměstnavatele a nevědí, za kolik nastupují junioři na obdobné pozice.

Rozdíl v odměňování pro lidi na stejné pozici by podle nové směrnice neměl přesáhnout pět procent. Myslíte, že bude nařízení dostatečně vymahatelné?

Homfray: To už je samozřejmě jiná otázka. Na českém pracovním trhu je toho systémově vymahatelného poměrně málo. Orgány inspekce práce nebo jiné kontrolní mechanismy jsou tady finančně i personálně značně podhodnocené. Spory a soudní řízení ohledně diskriminace na pracovišti u nás trvají neúnosně dlouho a je jich málo, i proto, že právní služby jsou drahé. Proto se obávám, že to s nerovnostmi v odměňování dopadne stejně jako s neplacenými přesčasy nebo švarcsystémem. Právní úprava bude ještě při troše štěstí nastavena dobře, ale když někdo nebude dodržovat zákon, bude pro jednotlivce dost obtížné se domoci nápravy a veřejná kontrola nebude prioritou.

Lucie, jaké naděje do směrnice vkládáte vy?

Václavková: Já jsem skeptická. Gender pay gap má nejen vertikální, ale i horizontální rozměr. Obory spojené se vzděláváním a péčí, ve kterých ženy převažují, jsou dlouhodobě podhodnoceny. Ve vyšších rozhodovacích patrech naopak ženy chybí. Když jdou na rodičovskou dovolenou, tak jejich úroveň odměňování zpravidla stagnuje a pak se velmi těžko domáhají toho, aby dostávaly stejné peníze jako jejich kolegové. Nevěřím, že by směrnice mohla tohle všechno vyřešit.

Homfray: Poslední věc, kterou Lucie zmiňovala, by se teoreticky změnit mohla. Směrnice totiž zaměstnavatelům ukládá povinnost celkem jednoznačných, genderově neutrálních evaluačních kritérií pro hodnotu konkrétní práce, která by měla být zaměstnancům známá. Když se tedy žena vrátí z rodičovské, měla by se opírat o předpis jasně určující, co se s jejími penězi bude dít. A ne že dostane stejnou nominální mzdu, s jakou šla před lety na mateřskou, aniž by tušila, co se ve firmě mezitím dělo.

Podle posledních dat Eurostatu si u nás ženy v průměru vydělají o téměř 18 procent méně než muži. Gender pay gap se ale pochopitelně napříč obory liší.

Václavková: Ano, nejvyšší gender pay gap u nás najdeme ve finančnictví, kde dosahuje přes 30 procent. Největším rozdílům v odměňování obecně čelí vysokoškolačky a ženy, které se vrací do práce z rodičovské. Zajímavé je, že jak se postupně posouvá doba mateřství, zvyšuje se také věk, kdy gender pay gap dosahuje nejvyšších hodnot. Momentálně ta propast vzniká kolem čtyřicítky.

Česko se v každém případě řadí mezi unijní státy s vůbec největšími rozdíly v odměňování. Kde má tahle nelichotivá statistika kořeny?

Homfray: Těch příčin je spousta. Nejvýznamnějším faktorem je nicméně konstrukce mateřství a raného rodičovství. Porodnost se napříč evropskými státy zase tolik neliší, rozdíly se pohybují kolem čtvrt procenta. Nelze tedy říct, že by například ženy ve Švédsku neměly děti, a proto vydělávaly skoro stejně jako muži. Problém českých žen spočívá zaprvé v tom, že je u nás mateřská pauza nesmírně dlouhá. Teoreticky si ji sice můžeme zkrátit, jak chceme, reálně nám v tom ale společenské a ekonomické nastavení brání.

Druhá věc je, že muži jsou z péče o nejmenší děti prakticky vylučováni. Zaměstnavatelé pak celkem logicky předpokládají, že téměř každá žena půjde dřív nebo později aspoň s jedním dítětem na mateřskou a že se už nejspíš do práce ani za pár let nevrátí. Vycházejí přitom ze statistik, takže jim to vlastně ani nemůžeme vyčítat. Kariérní vyhlídky žen a mužů jsou tak rodičovstvím ovlivňovány dávno předtím, než se jim děti vůbec narodí.

Co dělají ve Švédsku jinak?

Homfray: Rodičovský příspěvek tam funguje spíš jako finanční kompenzace dvou zkrácených úvazků. Zaměstnavatelé pak musí počítat s tím, že se ženy i muži budou po nějakou dobu starat o malé děti a že v tom období nebudou pracovat na plný úvazek. Vycházejí z toho, že rodiče budou péči sdílet, a přistupují tak k mladým lidem úplně jinak. Proto ve Švédsku nemá rodičovství z ekonomického a kariérního hlediska takový dopad jako u nás.

Václavková: Rodinná politika národních států se pak promítá i do dalších oblastí, které ovlivňují míru gender pay gapu. Ať už jde o zapojení žen do vedoucích funkcí na všech úrovních naší společnosti a ekonomiky, nebo zastoupení na manažerských pozicích firem. Ženy sice ve školství, akademické sféře, vědě i politice působí, ale do vedení už se nedostávají. Vykonávání nejvyšších postů je pro ně totiž neslučitelné s osobním a rodinným životem. Když se pak podíváme, kudy se u nás ubírá přístup k rodičovské dovolené, zjistíme, že zdaleka nemíříme k modelům, jaké vidíme ve Švédsku, Německu, nebo dokonce v konzervativnějších zemích typu Španělska.

Česko se tedy v rodinné politice stále drží stereotypních představ o ženách pečovatelkách a mužích živitelích?

Václavková: V Česku se bavíme o tom, jestli navýšíme rodičovský příspěvek, nebo jestli by se snad konečně mohly rozběhnout sousedské dětské skupiny. Diskuzi o tom, jak bychom do péče mohli víc zapojit muže, se ale pořád neblížíme. Bojíme se toho jako čert kříže, přestože to v bohatých zahraničních státech prokazatelně přispělo k zásadním změnám. Poslední průzkumy mezi otci přitom ukázaly, že by většina z nich chtěla i s nejmenšími dětmi trávit víc času. Ekonomicky si to však rodiny bohužel nemohou dovolit.

Ženy ještě před mateřskou vydělávají méně peněz a pauza pro ně znamená finanční i kariérní propad. Často se vrací na nižší pozice, než ze kterých odešly, nebo se do původní práce nevrací vůbec a pak si zpravidla najdou horší. Zároveň musí být hodně flexibilní, aby péči o rodinu zvládly. Muži v takové míře flexibilitu a slaďování řešit nemusí. Vůbec se nesnažíme docílit podmínek, za nichž by oba rodiče mohli pečovat i pracovat zároveň. Systém naopak ženám hází klacky pod nohy.

Homfray: Sama nejsem ani velkou příznivkyní modelu, který u nás ta zhruba dvě procenta mužů praktikují – tedy že se se ženami po roce na rodičovské vystřídají. Muži se totiž v takových případech ze strany zaměstnavatele i kolegů setkávají s mnohem větší mírou odsudků než ženy. Ve finále tak sdílení rodičovské poškodí hned dvě kariéry.

Měli bychom respektovat fakt, že naši ekonomiku tvoří domácnosti o dvou příjmech a že tady máme ženy, které se čím dál víc vzdělávají a touží po kvalifikovanější práci. Kariéra pro ně není jen ekonomická nutnost, ale i způsob seberealizace. Proto bychom měli hledat řešení, jak ji s rodičovstvím mohou skloubit. A ne prosazovat představu tradiční rodiny, která nikdy neexistovala. Než aby náš systém ženám pomáhal, vysvětlujeme jim pořád dokola, že mají špatně nastavené hodnoty a dítě je tím nejdůležitějším nebo že jsou špatnými matkami, pokud chtějí, aby muž zůstával doma. Tyhle postoje bohužel neslýcháme jenom ze svého okolí, zastává je i velká část politické reprezentace, která jako jediná disponuje nástroji, aby systém změnila.

V knize připomínáte, že jsou naše představy o zdánlivě přirozených rolích mužů a žen ve skutečnosti historicky podmíněné. Můžete přiblížit, jak jsme k tolik prosazovanému modelu tradiční rodiny vůbec dospěli?

Homfray: S industrializací a přechodem k moderní společnosti prošlo rodičovství několika zlomy. Výchova dětí byla historicky záležitostí celé vesnice, nebo přinejmenším širšího okruhu rodiny. Když se snížila dětská úmrtnost, snížil se i počet rozených dětí a naopak se začala zvyšovat očekávání, co svým potomkům máte dát. Rozvoj kapitalismu pak zapříčinil, že bylo najednou potřeba více žen v pracovním procesu. I příslušnice vyšších tříd, které třeba pracovat nemusely, navíc před 150 lety využívaly mnoho placené pomoci. Služebnice a kuchařky byly poměrně rozšířeným standardem. Následně začaly vznikat prvky institucionální výchovy dětí.

Model, kdy ženy zůstávají roky doma a nemají na práci nic jiného než péči o domácnost a jedno či dvě děti, se u nás v zásadě objevil až koncem 80. let a hlavně začátkem 90. let minulého století. Jeho rozšíření souviselo s proměnami pracovního trhu po pádu plánovaného hospodářství. Mělo nicméně i své ideologické podklady – představovalo symbolické odstřižení od totalitního období pod záminkou návratu k vykonstruované tradiční rodině.

Václavková: Ještě bych doplnila, že v případě drobných řemeslníků bylo zcela běžné, že se ženy na podnikání svých mužů podílely. V domácnostech s nižšími příjmy muži ani celou rodinu sami uživit nedokázali, což ostatně vidíme i dnes. Představa mužů jako výhradních živitelů je absurdní. V českých podmínkách totiž rodiny s jedním příjmem většinou nevyjdou. Rozhodně nechci stavět muže proti ženám. Pokud jsou ale ženy odkázané pouze na rodičovský příspěvek od státu, dostávají se do velmi nevýhodné situace.

V Česku sice máme společné jmění manželů, ale kdybychom se podívali, kdo je v rodinách zodpovědný za hospodaření s penězi, zjistíme, že role partnerů nejsou úplně vyrovnané. Ženy bývají na mužích z hlediska financí natolik závislé, že pak například ani nemají kam odejít, pokud by čelily domácímu násilí. Když jsou ženy výhradně pečovatelkami a muži pouze živiteli, vede pak navíc každý z partnerů diametrálně odlišný život, což také nemá na fungování rodiny pozitivní vliv. Není myslím náhoda, že se u nás tolik manželství rozpadá.

Větší rovnováha mezi profesním a rodinným životem u obou partnerů tedy může přispět také k větší stabilitě našich vztahů…

Homfray: Ano, průzkumy dokazují, že pokud se do péče o děti v plus minus stejné míře zapojují oba partneři a podaří se ji dobře sladit s kariérou, prospívají z takového nastavení nakonec úplně všichni a rodiny pak bývají mnohem stabilnější.

Václavková: Je nesmírně důležité, aby péči zvládli oba partneři, ať už pro případ, že by se žena chtěla vrátit do práce, nebo že by onemocněla, či dokonce zemřela. Stejně tak se může stát, že partner, který dosud nosil domů peníze na splacení hypotéky, najednou o práci přijde. Pokud rodina nedisponuje druhým příjmem, může to pro ni být katastrofa. Z hlediska zaměstnanosti nás čekají velké změny, taková situace tedy není neobvyklá.

Homfray: Žijeme ve společnosti, která se z hlediska demografie i pracovního trhu dynamicky vyvíjí. Posilování soudržnosti a odolnosti nukleárních rodin by tedy mělo být jedním z našich nejdůležitějších cílů.

Václavková: Jestliže máme v rodinách nastavené, že ženy pečují a muži nosí domů peníze, odrážejí se ty stereotypy také při volbě povolání. Nemůžeme pak očekávat, že by se chlapci hrnuli do oblastí, jako je pedagogika, sociální práce nebo zdravotnictví. Rodiny je na pečující profese zpravidla nepřipravují, synové přejímají vzory od svých otců. Proto je tak důležité, abychom i doma nabourávali představy o tom, že kluci dělají něco jiného než holky. Za covidu se jasně ukázalo, co se stane, když veškeré pečující profese necháváme na ženách. Pro ekonomiku to byl velký průšvih.

Obory jako školství, zdravotnictví nebo sociální práce, v nichž ženy převažují, tenkrát čelily největšímu tlaku. Na matky pak navíc ještě výrazněji doléhal problém druhé směny. Odnesli jsme si z pandemického období alespoň nějaké ponaučení? Přispěla tehdejší krize k nějakým systémovým změnám?

Homfray: Odnesli jsme si ponaučení, že genderově segregovaná povolání opravdu nejsou dobrá. Všichni očekávali, že se ženy budou doma s dětmi učit, ale zároveň byly potřeba i v přeplněných nemocnicích, takže se najednou mohly rozkrájet. K výraznějším systémovém změnám to bohužel nevedlo. Náraz, jemuž jsme za covidu čelili v oblastech, kde převládají ženy, přitom v budoucnu může nastat i jinde. Čtvrtá průmyslová revoluce, digitalizace nebo klimatické změny klidně mohou způsobit útlum povolání, která jsou typicky obsazována muži. Pokud by vznikla strukturální nezaměstnanost v převážně maskulinních oblastech, může to být ještě výbušnější.

Václavková: My jsme si nejspíš představovali, že muži z automobilového průmyslu, dolů, lomů a hutnictví přejdou do IT. Místo toho bychom je ale potřebovali dostat do sociálních služeb, školství a zdravotnictví. Pořád se mluví o digitalizaci ekonomiky nebo AI. Oblasti, kde nám lidé chybí a technologie je zatím nahradit nedokáže, už se ale skoro nezmiňují. Pediatra, zubaře, psychologa, družináře ani učitele přitom často neseženete.

Pokud bych měla vyzdvihnout alespoň nějaké pozitivní změny, které přinesl covid, bylo by to například rozšíření možnosti pracovat z domova. Home office je teď ze strany zaměstnavatelů i klientů mnohem víc akceptovaný. Během pandemie také muži dostali příležitost strávit více času s dětmi a řada z nich si uvědomila, že o to nechtějí přicházet. V některých rodinách se pak přece jenom podařilo otevřít diskuzi o rovnoměrnějším rozdělení práce a péče. Stejně tak se víc nasvítil problém duševního zdraví, naplno se ukázalo, jak jsou ženy v domácnosti oproti mužům přetížené.

Zmiňovaly jste porodnost, která v Česku loni klesla na historické minimum. Politici se s blížícími se parlamentními volbami předhánějí, kdo s tím víc zatočí. Nezapomínají přitom ale právě na nerovné podmínky mezi muži a ženami na trhu práce nebo nedostupnost bydlení – tedy problémy, které s plány mít děti úzce souvisí?

Václavková: To určitě zapomínají. Míru porodnosti na druhou stranu neovlivňuje jen rodinná politika. Ani ve státech s o poznání vstřícnějšími opatřeními se teď nutně nerodí násobně víc dětí než u nás. Demografové upozorňují, že za klesající porodnost může mimo jiné nástup populačně slabších ročníků. Systémové podmínky jsou nicméně při rozhodování mladých párů zásadní.

Homfray: Od starších generací často slýchají, že se jim děti narodily, když ještě studovaly, a taky to zvládly, byť třeba musely bydlet u rodičů. Podobné argumenty jsou ale scestné. Dnes máme jiná očekávání, jiné standardy a jiné možnosti. Celá řada rodičů v minulých generacích se navíc pro děti tak úplně nerozhodla, spíše řešila situaci, která nastala. V současnosti je plánované rodičovství mnohem rozšířenější.

Porodnost se teď postupně snižuje i v těch řekněme méně rozvinutých státech. Žádné závratné množství daňových poplatníků už se nám nikdy rodit nebude. Pokud bych tedy byla politikem, nesoustředím se ani tak na míru porodnosti, jako spíše na kvalitu rodičovství. Řídila bych se tím, že české rodiny mají podle průzkumů méně dětí, než by chtěly, a konkrétní číslo už bych tolik neřešila. Jako velmi citlivou vnímám otázku daňových slev a přímých příspěvků. Peníze zdaleka neřeší všechno. Spousta rodin by ocenila spíš systémové změny, díky nimž by si život mohly nastavit po svém.