Medvědi rozdělili Slováky stejně jako uprchlíci nebo covid, říká režisér

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obyvatelé Chráněné krajinné oblasti Poľana v srdci Slovenska poslední roky čím dál častěji bojují s medvědy. Ti se k nim vydávají z okolních lesů po pachových stopách. Při hledání potravy devastují pole, louky i zahrady. Lidí se nebojí, někdy se jim zvířata dokonce dobývají až do obydlí.

Dokumentarista Miro Remo natočil pro videotéku Oneplay, dříve známou jako Voyo, šestidílnou minisérii Medvěd. Zachycuje v ní, jak se divoké šelmy na Slovensku staly rukojmími kulturních válek. První epizoda bude k vidění tento pátek. „Slovenská vláda začala medvědy regulovat, ale útoků paradoxně neubylo,“ komentuje režisér nedávno schválený zjednodušený odstřel.

Jaký máte vztah k medvědům? Převládá bázeň, nebo vás spíš přitahují – podobně jako některé hrdiny vaší série?

Musím přiznat, že než jsem se do zkoumání tématu pustil, nikdy jsem se s medvědem naživo nesetkal. A to běhám po horách celý život. Proto u mě původně převládal strach. Během natáčení se mi jich ale podařilo vidět snad šedesát. Jak jsem postupně pronikal do různých zákoutí problému a pozoroval medvědy v jejich přirozeném prostředí, začal se můj vztah k nim postupně měnit.

Jak jste prožíval svou vůbec první přímou konfrontaci s medvědem?

První setkání bylo ještě zatížené mým strachem. Doprovázel jsem ředitelku Chráněné krajinné oblasti Poľana Vladimíru Fabriciusovou, když přes termovizi v noci pozorovala medvěda, který se pohyboval ve zhruba padesátimetrové vzdálenosti od nás. Sám jsem měl kameru, která dokáže pracovat i ve zhoršených světelných podmínkách, ale takovou tmu přece jenom nezvládala. Neviděl jsem vůbec nic. Pamatuji si, jak jsem vystoupil z auta a okamžitě jsem se svalil do nějaké jámy. Ležel jsem na zemi a uvědomil jsem si, jak jsem v tu chvíli bezmocný. Strach mě úplně pohltil, i proto jsem spadl.

Předpokládám, že jste předtím prošel nějakým výcvikem, abyste věděl, čemu se při střetu s medvědem vyhnout…

Přesně tak. Sledoval jsem, jak se v jeho přítomnosti chovají profesionálové, kteří už s podobnými situacemi mají zkušenosti. Zjistil jsem, jak se dá k medvědům vůbec dostat, co o sobě prozradit a co ne i jak je potřeba zareagovat, když už se ocitnete v příliš těsné blízkosti. Původně jsem přitom ani nečekal, že bych se s medvědy na vlastní kůži střetl. Když potom na rizikovou situaci přece jenom došlo, opíral jsem se o rady zkušenějších. Lidé, kteří viděli stovky, možná tisíce medvědů, se pro vás najednou stanou skoro až otcem nebo matkou, nezbývá vám nic jiného než jim důvěřovat.

Zažili jste se štábem nějakou zvlášť rizikovou situaci?

Jednou jsme se v Tatrách ocitli v migračním koridoru medvědů, kteří scházeli do kukuřičných polí. Během pěti minut jich kolem nás prošlo možná deset. Kam jste se podívali, tam jste viděli nějakého medvěda. Jeden mířil přímo k nám. Medvěd naštěstí neoplývá příliš dobrým zrakem a vítr foukal po jeho směru, takže nás ani nemohl zavětřit. Rado, který je jednou z hlavních postav minisérie, nicméně musel na medvěda rázněji zareagovat, aby ho odehnal. Stáli jsme takových patnáct metrů od něj a přitom se zdálo, že nás nevidí. Jakmile si nás konečně všiml, okamžitě prchal pryč. Taková situace může být hodně nebezpečná. Medvěd se může leknout a zachovat se neuvážlivě.

Minisérie Medvěd ale není klasický přírodovědný dokument. Zajímala vás spíš vyhrocená veřejná debata, která se na Slovensku kolem medvědů strhla. Vnímáte ji jako ukázkový příklad narůstající společenské polarizace?

Jednoznačně. Ne že by přírodopisné zkoumání živočišné říše nebylo zajímavé, filmař na něj ale potřebuje spoustu času. Takový dokument nenatočíte ze dne na den. Společenským konfliktům se na druhou stranu ve své tvorbě věnuji dlouhodobě a mám pocit, že medvěd se řadí do množiny kontroverzních témat, která nás dovedou radikálně rozdělit. Otázka jejich regulace se najednou politicky vyhrotila, ovládla celý veřejný prostor a pak se pod vlivem té polarizace o medvědovi rozhodovalo. To je myslím pro dnešní dobu příznačné. Medvědi Slováky rozdělili stejně jako předtím uprchlíci, covid nebo válka na Ukrajině.

Dokumentární minisérii jste točili v roce 2023, kdy ochránci přírody odhadovali populaci medvědů na Slovensku na více než tisíc zvířat. Medvědi čím dál častěji pronikali do lidských obydlí, ničili louky a zahrady nebo útočili na dobytek. Kde mají dnešní problémy kořeny?

Ochrana medvěda přirozeně vede k tomu, že jeho populace roste. Některé oficiální statistiky navíc ukazují, že se počet medvědů na Slovensku v uplynulých letech až tak zásadně neměnil, protože docházelo k autoregulačním mechanismům. Potřebovali bychom kontinuální výzkum, který by závěry potvrdil. Momentálně totiž panuje mezi odborníky, ochránci a myslivci neshoda. Myslivci tvrdí, že je u nás medvědů několikanásobně víc, než říkají vědci.

Druhá věc je, že medvědi ztratili plachost. Za změnu jejich chování ovšem může člověk. Pěstujeme velké lány kukuřice, kam se medvěd přirozeně přesouvá. Matky s mláďaty tam tráví podstatnou část léta, díky snadno dostupné potravě se jich uživí daleko víc než dřív. Medvíďata pak v dospělosti tyhle návyky logicky opakují. Součástí problému jsou také vnadidla myslivců, která se nacházejí velmi blízko lidských obydlí. Medvěd vyhledává silné pachy, takže se po styčných bodech pachových stop dostává až do měst, kde jsou nejvýraznější.

Největší problémy teď způsobuje v Poľaně, kde oproti Tatrám nejde po velkých kontejnerech, které se nějakým způsobem podařilo zabezpečit, ale třeba po zanedbaných ovocných sadech a zahradách. Dostane se klidně i na kukuřičné pole ohrazené elektrickým plotem, sám jsem viděl, jak ho podhrabal. Navíc se díky ochraně nestřílel, takže se lidí nebojí. Zvykl si na ně zvlášť během covidu, kdy prudce narostla popularita chození do lesa. Je tedy velmi komplikované najít řešení.

Obyvatelé obcí v Chráněné krajinné oblasti Poľana ze strachu o vlastní bezpečí volali po větší regulaci medvědů, která však donedávna narážela na legislativní omezení. Podcenili slovenští politici závažnost situace?

Problém se samozřejmě řešil, bývalí zástupci ministerstva životního prostředí myslím dělali, co mohli. Do velké míry ale selhala komunikace. Lidé měli pocit, že se ocitli na okraji zájmu, že jim v otázce medvěda nikdo nenaslouchá. Kdykoli se něco takového stane, objeví se politik z opačné strany názorového spektra a využije problém ve svůj prospěch. Postaví se za občany a začne tvrdě prosazovat co nejradikálnější postup. Jednoho takového sledujeme i v naší minisérii.

Řeč je o bývalém starostovi obce Očová a nynějším ministrovi cestovního ruchu a sportu Rudolfu Huliakovi, který mimochodem popírá existenci klimatických změn, vymezuje se proti environmentálním aktivistům, migrantům i sexuálním menšinám. Stala se regulace medvědů vábničkou populistů?

Ano, když se nějaké téma takhle zpolitizuje, přestanou bohužel v debatě vyhrávat argumenty. Začnou vítězit emoce, protože ty na voliče fungují mnohem lépe. Rudolf Huliak toho využil, aby získal politický kapitál. Je ovšem otázka, co nám to přinese, když polovinu populace medvěda vyhubíme. Ochránci tvrdí, že se situace ještě zhorší.

Připomeňme, že loni na Slovensku zahynulo 144 medvědů, 94 z nich bylo zastřelených, což je rekordní počet. Slovenský parlament totiž v květnu 2024 schválil zjednodušený odstřel.

Ano, politici současné vládní garnitury dodržují, co slibovali. Začali medvědy regulovat, ale útoků paradoxně neubylo – právě naopak. Dva dny před naším rozhovorem se stal na Slovensku v souvislosti s medvědem smrtelný úraz. Jde už o druhý případ během krátkého období. Za předchozích třicet let přitom k takhle vážným událostem skoro nedocházelo. Ministr životního prostředí v reakci na poslední tragédii prohlásil, že bude prosazovat odstřel dalších 350 medvědů. Z mého pohledu takové kroky k ničemu dobrému nevedou. Problém by měli řešit lidé, kteří mu opravdu rozumějí.

Oba tábory by se měly dohodnout na nějakém konsenzu, nastavit si jednoznačná pravidla, která se pak budou dodržovat. Teď se myslím jen realizují krátkodobé politické cíle. Celý spor se dál hrotí a já už nevěřím, že by to mohlo přinést nějaký efekt. Před pár lety jsem si ještě myslel, že by se měl člověk ve svých občanských postojích jasně postavit na konkrétní stranu a neustupovat ze svých zásad. Momentálně si ale říkám, jestli moje taktika nebyla mylná. Čím dál víc si uvědomuji, že bychom přes vzájemné neshody měli hledat společnou řeč, jen tak se dá něčeho dosáhnout. Medvěd je toho ukázkovým příkladem.

O smír mezi vyhraněnými názorovými tábory se snaží ředitelka chráněné krajinné oblasti Vladimíra Fabriciusová, která vede dialog s frustrovanými hospodáři, myslivci i ochránci přírody. Při sledování Medvěda jsem ale popravdě přestával věřit, že je konstruktivní debata u takhle kontroverzního tématu možná. Vy jste naději neztrácel?

Ale ano a nepopírám, že jsem byl z přístupu Vladimíry Fabriciusové nejdřív překvapený. Do lesa sice chodím často, dvacet let jsem žil na vesnici a rád si dám maso včetně zvěřiny, ale zároveň jsem pacifista a ekologii považuji za klíčovou. Proto jsem se na problém díval spíš optikou ochranářů. Byl jsem přesvědčený, že bychom populaci medvěda měli zachovat, a myslivce jsem vnímal jako lidi, kteří zvířata zabíjejí. Dobře, jde o kulturní tradici, které se na Slovensku věnuje padesát nebo šedesát tisíc lidí, ale pořád tu máme přes pět milionů obyvatel, jejichž zájmy jsou jiné. Pojďme se tedy spolu dohodnout, co bude dál, protože se vzájemně potřebujeme.

Mise Vladimíry Fabriciusové se někomu může zdát až ezotericky naivní, ale zároveň je velmi lidská. Pokud se různé části společnosti nenaučíme spojovat, tak bude vždycky spokojená jen polovina. Vidíme to po celém světě a je otázka, jestli se nám tu rozpolcenost někdy podaří zlomit. Když přišel listopad 1989, bylo mi jen sedm let. Zpětně mi ale přijde, že to byl poslední moment, kdy se náš a koneckonců i váš národ dokázal na něčem shodnout. Právě proto byla tehdejší revoluce sametová. Současná kulturní revoluce se mi ale zatím sametová rozhodně nezdá.

U Vladimíry Fabriciusové, ale i youtubera Radovana Haluzy, který medvědy dlouhodobě pozoruje a natáčí, jste se zaměřil také na jejich životní příběhy a motivace. Čím vás zaujali?

Zaujali mě upřímností. Mám rád lidi, kteří se nestydí projevit emoce a naopak je odhalují. Tehdy mi připadá, že se v nich dovedu vyznat. Dokážu jim uvěřit a hlavně je chápat. Rozumím, proč se Rado vydává vstříc nebezpečí. Na začátku minisérie se může jevit jen jako „ulítlý youtuber“, který v honbě za lajky udělá všechno. Nakonec si ale projde osobní transformací a v posledním díle už působí úplně jinak. Stane se člověkem, který váží slova, protože si uvědomuje, jaký má v rámci ochrany medvěda dosah. Stejně tak rozumím, proč je ředitelka chráněné krajinné oblasti, která pochází z myslivecké rodiny, dneska hlasem smíru. Zajímaly mě jejich vnitřní světy.

Fabriciusovou a medvědího youtubera spojuje jak bezprostřední zkušenost s medvědy, tak těžké životní výzvy, s nimiž se v minulosti potýkali. Myslíte, že mají k šelmám jiný vztah právě pro to, čím si prošli?

Rozhodně. Příroda jim odmalička poskytovala prostor, který nenacházeli ve svém sociálním zázemí. Pro Rada byla v raném věku únikem před rolí společenského vyděděnce a šikanou, které na základní škole čelil. Vladimíra tam zase unikala před složitou situací v rodině. Oba dva na druhou stranu oplývají vášní, která je žene dopředu. Neovládá je rozum, ale vášeň, která myslím mnohým z nás chybí. Vášniví lidé samozřejmě někdy bývají příliš citliví a empatičtí, zároveň ale díky svému nastavení dovedou překonávat i překážky, které by jiní nezvládli.

Ochránce přírody ve vaší minisérii reprezentují ekolog Erik Baláž a náčelník lesoochranářského sdružení VLK Juraj Lukáč. Jak jste ale sám naznačil, narážejí na rostoucí nedůvěru široké veřejnosti vůči odborníkům. Daří se jim podle vás s lidmi komunikovat tak, aby je brali vážně?

Oba myslím pochopili, že je třeba naslouchat i veřejnosti – oběma rozděleným stranám. Nejsou to typy lidí, kteří jen zápasí s ministerstvem nebo myslivci a shánějí dotace z evropských grantových programů. Erik Baláž je vynikající přírodopisný filmař, není odkázaný na veřejné zdroje. Juraj Lukáč svoje aktivity financuje jen z příspěvků občanů. Skupuje lesy a vytváří v nich zóny klidu, v nichž rozhodují zvířata. Je tedy scestné tvrdit, že jsou jen požírači eurofondů. Na poli ochrany přírody mají bohaté zkušenosti, což bychom měli využít ve prospěch nás všech. Pouze apelují na to, aby se dodržovala stanovená pravidla.

Erik Baláž na základě zkušeností ze zahraničí apeluje, abychom ochranu přírody vnímali jako příležitost a zapojovali do ní místní občany. Upozorňuje, že z ní mohou profitovat nejen hospodářsky, ale třeba i díky cestovnímu ruchu. K tomu je samozřejmě nutné, aby obyvatelé změnili svoje zvyklosti, což bude dlouhý proces. Je ale úkolem státu, aby lidi na postupnou transformaci připravil. Ochránci mohou jen poskytovat vize, s nimiž pak vláda pracuje, a záleží, kdo je zrovna u moci.

Přístup k ochraně přírody se bohužel na Slovensku s každým volebním obdobím razantně mění. Oscilujeme mezi hospodářským a environmentálním vnímáním. Chybí nám přitom dlouhodobá perspektiva. Měli bychom přemýšlet v horizontu dalších deseti nebo dvaceti let a brát v potaz nastupující generaci. Mladí lidé už nechtějí pracovat v lesích a na salaších. Může nás to mrzet, ale taková je realita. Své profesní vyhlídky vidí jinde a přírodu chtějí chránit. Vytvářejme tedy mladým lidem příležitosti, aby mohli žít tak, jak si přejí, a oni se už o svět postarají.