Amelie Siba: Emoce žen nemají být sexy. Vadí mi slizké řeči starších mužů

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na hudební scéně prorazila jako šestnáctiletá, krátce před pandemií koronaviru. Její introspektivní balady se pro mnohé staly soundtrackem osamělého covidového bezčasí. S odstupem si však uvědomuje, že na sebe v textech o svém dospívání možná prozrazovala až moc. „Připadá mi, že jsem na sebe nebyla dost opatrná,“ říká písničkářka Amelie Siba. Proto své první dvě desky, ověnčené cenami Anděl, nedávno smazala ze streamovacích služeb.

Dnes už si hranice víc hlídá. Přesto ve své tvorbě zůstává nebývale otevřená. Na právě vydaném albu This May Be The Only Way 2 Heaven, které pokřtí tuto středu 26. března v pražském klubu Bike Jesus, reflektuje náročné období. Během něj se dostávala z pasti psychických problémů, které se u ní rozvinuly už v teenagerském věku.

Jedním z témat nové desky je osvobození se od společenských tlaků a očekávání. Zvládáš se nezabývat tím, co na ni fanoušci a kritici řeknou?

Nezajímat se, co si o vaší tvorbě druzí myslí, je samozřejmě těžké. Snažím se to ale neřešit, upřímně na to ani nemám sílu. Vím, že budu spoustu trollů v internetových diskuzích provokovat. Už jsem si zažila kritiku za to, že se neumím vypořádat se svými problémy a svádím je na okolí. Zpívám ale jen o tématech, která sama prožívám. A věřím, že se najde spousta lidí, kteří naopak ocení, že se o nich mluví. I když je mi tedy trochu úzko, že jdu se svými niternými pocity na trh, pozitivní dopad je pro mě důležitější. V Česku člověk bohužel s konzervativnější odezvou musí počítat.

Na desce zpíváš o svých psychických problémech a popisuješ, jak jsi o své duševní zdraví začala pečovat. Setkáváš se tedy předpokládám s názorem, že by se člověk ve svých bolestech neměl tolik hrabat, nehledat příčinu v rodině ani společnosti, spíš zatnout zuby a jít dál…

Ano, spousta lidí bere jakoukoli duševní bolest jako slabost. Předpokládají, že záleží jen na tvém rozhodnutí, jestli se budeš trápit, nebo ne. Mladou generaci pak vnímají jako sněhové vločky, které si na všechno stěžují. Ve své bublině se s těmihle stereotypními představami samozřejmě už dávno nesetkávám. Pokud ale ze svého bezpečného prostředí podobně smýšlejících lidí vystoupíte, tak zjistíte, že v debatě o duševním zdraví ještě rozhodně nejsme tak daleko, jak bychom potřebovali být.

Nechci se pasovat do role zachránce světa ani české společnosti. Když už ale dostávám prostor v médiích, chci ho využít k tomu, aby měli mladí lidé pocit, že se s duševními problémy nemusí vypořádávat sami. Mně samotné je teď dvaadvacet a teprve posledních pár let nacházím odvahu o mentálním zdraví otevřeně mluvit. Začínám si připadat dostatečně sebevědomá, aby mě nerozbilo, když mě za moje vyjádření bude někdo kritizovat.

Na novince pokračuješ ve zvukových experimentech, které započaly už na tvé předchozí desce Gently Double A. Tentokrát ses nechala ovlivnit metalem, pracuješ se surovými kytarovými riffy i samply bicích. Odráží příklon k tvrdšímu, špinavějšímu zvuku tvoje ohledávání vlastních emocí a identity?

Určitě. Bylo to ale intuitivní, nijak jsem to neplánovala ani neanalyzovala. Jen jsem chodila víc na koncerty, bavila se o hudbě s jinými lidmi a postupně jsem začala víc experimentovat. Vzpomínám si, jak mě třeba někteří kamarádi přiměli do mikrofonu křičet. To mě hodně osvobodilo, i díky tomu se už teď nebojím projevit víc emocí, včetně vzteku. Uvědomila jsem si, že je zdravé ho uvolnit, pokud nikoho jiného nezraňuje. Mám v sobě spoustu naštvání, které potřebuju vyjádřit, ale zároveň se ho snažím přetavit v něco pozitivního.

Chápu, tvrdší hudba člověku umožňuje ventilovat frustraci, aby potom mohl být naopak klidnější, vyrovnanější. Po prvních dvou deskách plných akustických, melancholických balad jsi přitom byla zaškatulkovaná jako křehká, zadumaná dívka s kytarou. Přiznáváš, že sis pak kvůli tomu připadala objektifikovaná, zejména staršími muži z hudebního průmyslu. Chtěla ses vůči tomuhle vnímání na novějších nahrávkách vymezit?

Samotná tvorba je pro mě hlavně o sebevyjádření a komunikaci s lidmi, kteří s mojí hudbou pocitově souzní, nacházejí v ní i svoje emoce. Proti stereotypu holky s kytarou se snažím vzdorovat spíš tím, že jsem se rozhodla víc veřejně vyjadřovat, mluvit v médiích o věcech, které mi vadí. Štvalo mě, když jsem třeba hrála na nějaké akci a organizátoři i lidi v publiku mi pak říkali, jak jsem mladá, jemná a křehká. Odjakživa jsem z těch komentářů cítila divný sexuální podtext. Od svých vrstevnic jsem přitom žádné slizké narážky neslyšela, vždycky zaznívaly ze strany starších mužů.

Kdybych byla kluk, tak mi nic podobného nepovědí. Vtipné je, že když jsem jednu dobu koncertovala s kapelou, tak jsem tyhle zkušenosti nezažívala. Pak jsem chvíli vystupovala sama a zase se vrátily. Stejně tak se to přestalo dít, když jsem později hrála se svým bývalým přítelem. To se pak ale zase všichni ohledně technických a organizačních záležitostí obraceli na něj. Mezi promotéry, zvukaři i dalšími profesemi v hudební branži převažují muži, což myslím hodně přispívá k toxicitě našeho pracovního prostředí. Škatulka, se kterou si tě lidi spojují, ale samozřejmě vychází i z toho, co o tobě napíšou novináři.

Je pravda, že novináři mají škatulkování rádi. Připadá ti tedy, že když jsi byla křehká a posmutnělá, splňovala jsi stereotypní mužskou představu o dospívajících zpěvačkách, kdežto teď se jí se svým naštváním a vzdorem vzdaluješ?

Je pravda, že když jsi hodná, milá a neprojevuješ vzdor, muži si pak přijdou dominantní a mocní. Mají pocit, že tě můžou ochránit, ale zároveň s tebou můžou manipulovat. Někomu naopak můžeme připadat přitažlivé, i když jsme naštvané. Pointa je, že naše emoce nemají být sexy. Křehkost a jemnost jsou samy o sobě krásné. Problém nevidím v konkrétních emocích, ale v tom, že je má někdo tendenci soudit a fetišizovat. Každý někdy cítí smutek a jindy vztek, často můžeme prožívat obojí ve stejnou chvíli. Žádné emoce nejsou špatné, dokud jimi nikomu neubližuješ. Vadí mi ale ta neustálá objektifikace, hodnocení, do jaké škatulky žen patříš.

Obě starší desky jsi mimochodem před časem smazala ze streamovacích služeb. Co tě k tak radikálnímu odříznutí od minulosti vedlo?

Svoje první desky jsem dělala, když mi bylo mezi šestnácti a osmnácti. Procházela jsem si mnoha změnami, které souvisí se ženstvím a obecně dospíváním. Právě tehdy jsem se začínala potýkat s psychickými problémy. Moje texty přitom byly strašně intimní, vyjadřovala jsem se dost explicitně. Zpětně mi přijdou v něčem naivní, připadá mi, že jsem na sebe nebyla dost opatrná a šla jsem do toho moc po hlavě. Zároveň se svou tehdejší tvorbu snažím akceptovat, protože vím, že pro spoustu lidí něco znamenala. Jenom jsem cítila, že se od ní musím odstřihnout, abych ochránila svůj vztah k teenagerskému období. Potřebovala jsem si kolem sebe vytvořit bezpečnou bublinu a začít nanovo.

Desky Dye My Hair a Love Cowboys ti přinesly hodně pozornosti. Získala jsi za ně dva Anděly. Byla jsi na takové haló v těch sedmnácti nebo osmnácti připravená?

Přijde mi, že jsem moc nevěděla, co si s tím zájmem počít. Neměla jsem tak vyhraněné názory jako dneska, proto jsem často kývala na všechny pracovní nabídky a pak jsem se kvůli tomu cítila špatně. Hrála jsem třeba na akcích, se kterými už teď myšlenkově nesouhlasím. Potřebovala jsem si všechno ohmatat, abych si našla svůj směr.

Na druhou stranu mi nepřijde, že bych si zažila kdovíjaký hvězdný moment. Pořád se bavíme o malém českém hudebním rybníčku. Slyšet, že jsem uspěla v mladém věku, je samozřejmě příjemné. Pořád mám v sobě ale strašně moc pochybností. Až poslední dva roky mám pocit, že si sama sebe zdravě vážím. Od hudby si neslibuju žádnou velkou kariéru. Spíš si přeju, abych tím, co dělám, dosáhla na základní životní komfort.

V sedmnácti letech ses také rozhodla odejít ze střední výtvarné školy, aby ses mohla naplno věnovat hudbě. Říkám si ale, jestli pak člověk není pod větším stresem, aby byl o jeho uměleckou tvorbu zájem. Studium ti může dát zadní vrátka.

Ze školy jsem odešla těsně před covidem. Byla jsem do hudby hodně zapálená. Vydala jsem první EP a začala jsem vystupovat všude, kde jsem mohla. Chodila jsem za školu, abych mohla nahrávat písničky na debutovou desku. Když potom vypukla pandemie, byla jsem ještě víc ráda, že už jsem ze školy pryč. Tenkrát jsem se i odstěhovala od rodičů. Rozhodla jsem se, že se budu starat sama o sebe, a nějakým podivným způsobem to klaplo. Pomohly mi koncerty online a zároveň moje životní náklady nebyly nijak vysoké. Jeden měsíc jsem pracovala ve výrobně balíčků s testy na covid. Pak lockdown skončil, takže jsem mohla zase začít hrát mezi lidmi.

Zažívala jsem samozřejmě i propady. Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, na které se můžu obrátit, kdyby se cokoli dělo. Někdo mi před časem říkal, jak jsem ho inspirovala, aby odešel ze školy. To mě popravdě vyděsilo. Nerada bych lidi motivovala, aby se na studium vykašlali. Studovat něco, co vás baví, je super. Uvědomuju si, že jsem se o studentská léta sama trochu připravila.

Skladby na novou desku jsi psala v době, kdy ses dostávala z bludného kruhu depresí, úzkostí a poruchy přijmu potravy. Jak dlouho trvalo, než jsi psychické problémy začala řešit, a co ti nakonec pomohlo?

S psychickými problémy jsem se začala potýkat už ve čtrnácti a učím se s nimi pracovat dodnes. Otevřeně jsem o tom promluvila v nové knížce Lindy Bartošové s názvem Jako by mě opustila všechna síla. Na terapii chodím od šestnácti a dneska už na odbornou psychologickou pomoc pohlížím stejně jako na vyšetření u doktora, je to pro mě úplně normální záležitost. Mohla bych si samozřejmě říct, že jsem zdravá a privilegovaná, mám kde bydlet a co jíst, takže si nemám na co stěžovat. Tím ale nic nevyřeším.

Pokud se v mojí hlavě dějí určité dysbalance a prožívám zrovna depresivnější období protkané úzkostmi, musím se umět zastavit a opečovat. Hodně důležité pro mě bylo, abych se o duševních problémech naučila s lidmi bavit, abych se za ně nestyděla a otevřela se komukoli, komu věřím. Pokud je totiž s druhými sdílíte, začnou být ve vaší hlavě o něco menší. Největším nebezpečím je pocit, že jste na všechno sami. Jsem ráda, že je mi teď mentálně trochu líp, že všechno tak nehrotím, nejsem tolik ve stresu a můžu si víc užívat přítomnosti. Horší stavy se samozřejmě pořád vrací, ale věřím, že když přijdou, dokážu je už líp řešit.

Pomáhá ti s tím i hudba? Je pro tebe tvorba terapeutická?

Ano, jen nechci, aby to vyznělo jako klišé. Nefunguje to tak, že by mi bylo špatně, pak jsem se z toho vypsala v textech a najednou mi bylo líp. Když je mi nanic, tak hudbu ani skládat nedokážu. Tvorba mi slouží spíš jako emoční ventil a způsob sebereflexe.

Už dříve jsi mluvila o tom, že jsi na sebe byla příliš přísná, neuměla jsi pojmenovávat svoje potřeby a nedokázala sis říct o pomoc. Naučila ses být na sebe hodnější?

Určitě. Jsem k sobě laskavější, šetrnější, dělám pro sebe hezké věci a obklopuju se lidmi, kterým můžu důvěřovat. Mnohem víc si hlídám, co si ke mně druzí můžou dovolit. Nenechávám si líbit věci, které mi nedělají dobře, a snažím se vyhýbat sebedestruktivnímu chování, ačkoli je to někdy těžké.

Album This May Be The Only Way 2 Heaven zní často rozervaně a naštvaně. Zároveň ale říkáš, že ses během jeho nahrávání dost zklidnila a momentálně nacházíš štěstí v docela usedlém životě. Bude tedy další nahrávka naopak smířená a harmonická?

Do budoucna nevidím. Přála bych si ale, aby moje tvorba byla nadále upřímná. Doufám, že se nebudu držet očekávání zvenčí a naopak si troufnu dělat cokoli, co mě napadne. Pokud bych měla něco vzkázat svému budoucímu já, tak hlavně ať se řídí svou intuicí a nesnaží se jít jen ozkoušenými cestami.