Rooney píše o lásce s tíživou přesností. Mileniálové pro ni riskují vše

„Cítím, že všechno, co píšu, je tak malé a tiché, že jakýkoli kontakt se skutečnou krizí z toho udělá triviální záležitost,“ svěřovala se irská spisovatelka Sally Rooney své americké kolegyni Patricii Lockwood.

Před dvěma lety spolu vedly e-mailovou konverzaci, tak jako hrdinky Rooneyina třetího románu Kdepak jsi, krásný světe. Podobně jako ve svých předchozích knihách, Rozhovory s přáteli a Normální lidi, pokračovala Rooney i v Krásném světě v mapování života mileniálů.

Detailně popisovala, jak současní třicátníci (v době spisovatelčina senzačního boomu ještě dvacátníci) vnímají vztahy, jak se staví ke kapitalismu, sociální (i)mobilitě, k bytové nebo klimatické krizi. Psala o tom, jak se zamilovávají a jak mají sex. Nutno dodat, že právě v realisticky popisovaných, překvapivě vzrušujících postelových scénách Rooney odjakživa vynikala.

Její knihy si získávaly popularitu po celém západním světě, točily se podle nich úspěšné seriály, které posléze rodily herecké hvězdy (díky za Paula Mescala). A se stejnou vervou, s jakou novináři označovali Rooney za „Salingera snapchatové generace“ nebo „Austenovou pro mileniály“, se do nadějné spisovatelky pouštěli její kritici. Romány irské autorky byly podle nich banální a ukňourané – přesně jako celá její (donedávna ještě mladá) generace.

Sama Rooney se vůči generačnímu označení vymezovala. „Moje romány jsou mileniálské zhruba stejně, jako jsou ženské,“ řekla deníku The Guardian před třemi lety. Trefně se tehdy ptala, jestli být mileniálem opravdu říká ještě něco víc o naší identitě – politicky, psychologicky nebo snad společensky.

Pravdou ale bylo, že hrdinové a hrdinky jejích knih opravdu naplňovali některé mileniálské stereotypy. Alice z Kdepak jsi, krásný světe byla navenek veleúspěšná spisovatelka, ale uvnitř o sobě věčně pochybovala, čímž přesně naplňovala zeitgeist instagramové doby.

Frances a Bobbi zase v esemeskách a messengerech glosovaly o kapitalismu, marxismu a roli lásky. „kapitalismus využívá lásku k zisku / láska je diskursivní praxe a jejím výsledkem je neplacená pracovní síla,“ psala své kamarádce mladá studentka literatury Frances. Bobbi ji uzemnila odpovědí: „to je nudný, frances / musíš říct něco dalšího, ne jen že jsi proti něčemu“. Žádná velká písmena, žádné tečky na konci vět, které v internetové etiketě mladých lidí platí za znaménko pasivní agresivity.

Nejspíš to byly právě technologie, co z Rooneyiných románů dělalo generační záležitost. Zprávy a e-maily tu sloužily nejen ke glosování doby, ale také k důležitým vyznáním, které ukotvovaly mezilidské vztahy, nebo je naopak jediným stisknutím tlačítka „send“ nevratně poškodily. V malých digitálních vzkazech se často dovysvětlovalo to, co si postavy románů nedokázaly říct z očí do očí. Sally Rooney bylo jasné, že digitální komunikace je pro čtenáře jejích knih naprosto zásadní a řídí se úplně jinými pravidly než běžná řeč.

I v novém románu Intermezzo, který v originále vyšel na začátku podzimu, mají telefony a zkratkovité digitální konverzace svou roli. Už ale nevyčnívají nad zbytek textu. Působí přirozeně, přesně tak, jak přirozené je pro dnešní třicátníky cítit v kapse kalhot váhu svítícího hranolu se zbytkem světa na dosah dotyku prstu. Intermezzo je na první pohled plynulejší a promyšlenější než předchozí romány Sally Rooney.

Další zásadní změna: Hrdiny čtvrté prózy irské spisovatelky tentokrát nejsou primárně ženy, ale muži. Dva bratři, Peter a Ivan, prožívají čerstvou ztrátu otce. Dvaatřicetiletý Peter je úspěšný právník, zdánlivě člověk, který nikdy nepoznal selhání, věčně byl středem pozornosti a zájmu žen. Naproti tomu jeho o deset let mladší bratr Ivan působí jako incel, jehož jedinou vášní jsou šachy. Měl se stát hvězdou, ale poslední roky jako by žil ve stínu vlastního úspěchu z dob puberty.

Když Rooney před více než dvěma lety psala Lockwoodové o strachu z banality, možná nebyla tak daleko od pravdy. V Rozhovorech s přáteli, Normálních lidech ani v Kdepak jsi, krásný světe nad postavami nevisela bezprostřední životní hrozba. Největší nebezpečí si tu postavy tvořily samy – svou přechytřelostí, se kterou hloubaly třeba nad klimatickým kolapsem, mnohdy opravdu působily jako dokonalé sněhové vločky. Ne že by to vadilo. Mladí lidé řešili v knihách přesně to, co jejich čtenáři. Snad jen Marianne z Normálních lidí zažívala věci, které i při pohledu mimo (generační) bublinu musí působit děsivě – v nezdravém sexuálním vztahu se dostává daleko za hranu ponížení.

Intermezzo působí tíživěji a nebezpečněji než předchozí romány. Smrt otce sice pro Petera ani Ivana neznamená ocitnout se v existenciálních problémech, přesto máme pocit, že oběma postavám cosi hrozí. Jejich příběhy prostupuje smutek, který se vlévá do všeho kolem nich – do myšlenek, do esemesek, do ulic, kterými bloumají při každodenních obchůzkách po povinnostech, do nebe nad Dublinem.

Ztráta navíc Petera a Ivana nespojuje, naopak jako by mezi oba muže zasela ještě víc neporozumění. To násobí další postavy, které Rooney vsazuje do hrací desky komplikovaných vztahů. Peter se pořád nedokáže odpoutat od své první lásky Sylvie, zároveň chodí s o deset let mladší Naomi. Ivan se naopak zamiloval do třicátnice Margaret, což jeho starší bratr (poněkud pokrytecky) nedokáže akceptovat. I Margaret tíží absurdní věkový rozdíl mezi ní a jejím milencem, strach z toho, co na to řeknou lidé na maloměstě, ve kterém žije. Nad Peterem, Ivanem, Margaret, Sylvií i Naomi visí samota - jako nikdy nevyslovená hrozba.

Rooney ve svých knihách vždycky ukazovala, že osobní je politické. Skrze hrdinky, hrdiny a jejich vztahová spojení prozkoumávala dynamiku moci v lásce, testovala své postavy v oddanosti, stavěla před ně překážky v podobě společenských tabu nebo neviditelných, ale pevně zavedených vzorců, které se nesmí porušit a kterým do menší či větší míry věří i ony samy.

Rozhovory s přáteli: Opravdu může ženatý, úspěšný herec Nick milovat živořící studentku Frances? A co to udělá se vztahem Frances a Bobbi? S Nickem a jeho manželkou Melissou? Normální lidi: Vážně vydrží vztah Marianne a Connella, když oba pocházejí z drasticky rozdílných třídních prostředí a dynamický svět školy, práce a mládí je posouvá životem jakoby bez jejich přičinění?

Zatímco v prvních dvou románech čelila netradiční láska těžkým zkouškám, v pozdější tvorbě Sally Rooney se milostné vztahy spíš stávají symbolem vykoupení. V knize Kdepak jsi, krásný světe působí láska jako jediné možné východisko z krize a strachu z kolabující planety. I v Intermezzu je láska lék. Když bude dostatečně silná, může vysvobodit dva muže z chaosu blízké smrti a smrtelnosti.

K tomu, aby to dokázala, musí ale jít o lásku nekompromisní. Takovou, která opět překonává společenské konvence. V Peterově případě musí být multiplikovaná, polyamorní, v Ivanově musí zvládnout věkový rozdíl. V obou případech pak bude jejich láska muset čelit drbům i ostrakizaci, které vztahy nespadající do jasných škatulek automaticky přitahují.

Nadto je tu komplikovaná láska bratrská. Rooneyini mužští hrdinové dřív připomínali karikatury. Byli to introvertní, testosteronoví chlápci, jejichž málomluvností spisovatelka buď maskovala bezradnost, nebo prostě jen naplňovala romantické představy svých čtenářek. Muži působili prostě jako vehikly, symboly. To se s novým románem radikálně mění. Peter i Ivan jsou dokonce mnohem plastičtější než jejich ženské protějšky. Mimochodem, Intermezzo by prošlo bechdel testem nejspíš jen s odřenýma ušima: Peterovy lásky Sylvie a Naomi si spolu popovídají jen jednou – a řeč je o Peterovi.

Jenže ani Peter a jeho bratr Ivan toho spolu moc nenamluví. Daleko víc si řeknou ve svých vlastních myslích. V tom je ale vlastně Intermezzo působivé, ostatně jako většina románů Sally Rooney – víme toho spoustu o tom, co by si hrdinové a hrdinky jejích próz říct chtěli. A pak frustrovaně přihlížíme tomu, co si sdělit nedokážou, co si snad naschvál zapírají. Nebo s úlevou sledujeme, že se jim porozumění skoro daří.

Intermezzo se jen jednou propadne do tezovitosti. „Proč se to pokoušet interpretovat,“ zní v hlavě Petera, jehož příběh je jinak působivě komponovaný jako fragmentární vnitřní monolog úsečných vět. Fráze, kterou si navenek tak úspěšný, ale hluboko uvnitř ztrápený muž obhajuje budoucnost svého polyamorního vztahu, může asociovat osvobození, ale stejně tak i neochotu přijmout zodpovědnost.

Nejsou tahle slova přesně to, co nechceme slyšet od člověka, do něhož jsme bezhlavě zamilovaní? Se kterým chceme strávit zbytek života? Ocitli jsme se ve světě, kde každá nová vztahová či genderová varianta dostávají vlastní jméno, a tedy i interpretaci, vymezení. Nepůsobí pak věta „Proč se to pokoušet interpretovat“ jako lajdáctví?

Hodnotit Sally Rooney podle toho, jaký druh lásky je v jejích románech legitimní, je ale faul, na který upozorňoval už literární kritik Jan Váňa. Intermezzo je dobrý román ne proto, že zapadá do politického smýšlení určitých lidí, ale proto, že lásku (ať už v jakékoli podobě) tak přesvědčivě popisuje.

Často zaznívá, že knihy irské spisovatelky jsou si navzájem dost podobné. Na čtvrté próze Sally Rooney je ale znát velký formální posun. Nejsou tu přípustné žádné jazykové výstřelky, nic nesmí přijít do cesty přesvědčivosti jednotlivých postav a jejich myšlenkám, těm utajovaným i těm horko těžko vysloveným. Zatímco dřív se životní postoje protagonistů koncentrovaly do e-mailových esejů nebo esemeskových manifestů, teď jsou pevně vetkané do všeho, co hrdinové románu dělají.

Výsledek je tak dokonalý, až je paradoxně banální. Román, který se lehce čte, ve kterém nemá smysl podtrhávat věty, ale v mysli čtenářů místo nich zůstávají postavy v celé své složitosti, v celé té komplikované síti vzájemných vztahů. Peter a Sylvie, Peter a Naomi, Naomi a Sylvie, Peter a Ivan, Ivan a Sylvie, Margaret a Ivan… Ivan a pes Alexei (Rooney by měla častěji psát o psech).

Intermezzu, podobně jako některým předešlým Rooneyiným knihám, by šlo vytknout, že se vlastně spokojí s pouhým příslibem. Bude to těžké, možná to nevyjde, ale jdeme do toho. Na druhou stranu euforie nadějně otevřených konců k romantické próze prostě patří. A není pochyb, že hrdinové Intermezza svou láskou opravdu riskují. Jako když si Margaret poprvé uvědomí, že život s Ivanem nebude o nic lehčí než láska, kterou zažila před ním. I tentokrát přijde o nevinnost a i tentokrát zažije bolest.

Sally Rooney opravdu není jen mileniálskou spisovatelkou. Zatím s každou knihou se nakonec dokázala propsat do hloubky univerzální lidské zkušenosti. Láska, o které vypráví, je přitom moderní, časově ukotvená. Vždycky bude jasné, že byla popisována ve druhé dekádě druhého tisíciletí. I naše babičky nebo pravnoučata by ale z Intermezza mohly pochopit, že její hrdinové bojují za lásku, které má smysl se obětovat.