David Švehlík: Role herce se ve společnosti strašně přeceňuje

„Tragičnost je tu na každém milimetru,“ myslí si David Švehlík o minisérii Studna. Ta se vrací k případu vraždy manželů Jelínkových, kterou vyšetřoval už Major Zeman. Čím Studna pořád děsí? Nejen o tom mluví Švehlík v rozhovoru.

„Studnu jsem viděl nedopatřením jako malý kluk. Byla to skutečně velká chyba, protože jsem se opravdu vyděsil,“ vzpomíná herec David Švehlík na to, kdy poprvé viděl jednu z nejslavnějších epizod známého seriálu Třicet případů Majora Zemana. Studna vyprávěla o skutečné události z roku 1968, kdy byla v ohořelých ruinách domu ve středočeských Vonoklasech nalezena mrtvá těla Stanislava a Marie Jelínkových. Přežil pouze jejich syn.

Případ i jeho televizní ztvárnění otřáslo nejen malým Davidem Švehlíkem, ale celým Československem. „Ta děsivost tam nepochybně je,“ myslí si Švehlík, ale dodává, že epizoda z Majora Zemana by dnes možná působila komicky. „Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál otce. Vypadá děsivě, ale na druhou stranu působí jako karikatura krutého zabijáka. Tragičnost je tu ale na každém milimetru. Působí to děsivě nepochybně z toho důvodu, že se to každého z nás dotýká. Vždyť každý jsme součástí nějaké rodiny.“

Švehlíkův Stanislav vypadá v úvodu Studny jako ideální muž. Milující otec a manžel, kterému žádná starost neubere z elánu. S postupem času se ale odkrývá jeho temnější stránka. Jak ztvárnit člověka, který musí působit sympaticky, ale zároveň může být zosobněním zla? „Je třeba jít do krajnosti,“ vysvětluje David Švehlík. „Pakliže má být odporný, zlý, musí to tam být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, musí to tam také být vidět. Jsem šťastný v momentě, kdy vím, že odpornost a hrůznost toho činu je patřičně vykreslená a zahraná.“

Role Stanislava ve Studně není jediná, v níž Švehlíkovu postavu obestírá tajemství, a kde se její pravá tvář teprve vyjeví. Podobně stavěný je i opuštěný outsider Jerry ve hře Edwarda Albeeho Příběh ze zoo (dříve známé jako Stalo se v zoo), kterou Švehlík spolu s Ondřejem Brouskem hraje v pražském divadle Ungelt. Švehlík vysvětluje, že role s tajemstvím má nejraději. „Nabízejí jakýsi volný prostor, do kterého můžete vstoupit nebo se kterým je možné pracovat, který nemusí být pojmenovaný hned na začátku, ale až ex post. Ostatně domnívám se, že tajemství je přítomné v životě každého člověka, ne?“

Dvaapadesátiletý herec vystudoval divadelní režii na pražské DAMU, ale mnohem víc ho prý přitahuje film. Co se týče vlastních dovedností, zůstává až překvapivě skromný. „Nahlížím na sebe jako na herce, který má hodně limitů. Fakt cítím, že jsem na začátku. Když se na sebe zpětně podívám, vidím, že je stále na čem pracovat.“

Ostatně má pocit, že se herectví ve společnosti zbytečně zbožšťuje. „Strašně se to přehání. Herectví jsou přisuzovány mylné atributy. Herec je jen jedna z mnoha profesí, jen má výhodu, že je ten člověk prostě víc vidět. S herci se dělá víc rozhovorů než s jinými profesemi. To je strašná škoda, protože bychom se dozvěděli něco mnohem podstatnějšího. Herci kolikrát mluví o nesmyslech,“ myslí si Švehlík.

Proč se David Švehlík nestal knězem, jak původně zamýšlel? A může herectví nabídnout stejnou hloubku jako teologie? Nejen o tom mluví známý herec v rozhovoru pro kulturní rubriku Seznam Zpráv.