Roky mě zneužíval. Dokument přináší svědectví o životě s Marilynem Mansonem

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Evan Rachel Wood, známá mimo jiné ze seriálů True Blood: Pravá krev a Westworld nebo minisérie Mildred Pierceová, dlouhodobě hájí zájmy obětí sexuálního zneužívání. Sama je jednou z nich. Identitu „svého“ agresora se rozhodla odkrýt 1. února 2021 na instagramu.

„Jméno člověka, který mě zneužíval, je Brian Warner, známý světu také jako Marilyn Manson,“ zahájila svůj příspěvek. „S groomingem začal, když jsem byla teenagerka, a hrozivým způsobem mě zneužíval po několik let,“ pokračuje text, kterým herečka chtěla před Mansonem, dosud unikajícím odsouzení, varovat další ženy i jeho spolupracovníky.

Dva roky před tím, než veřejně označila pachatele, oslovila Woodová dokumentaristku Amy J. Berg, zda by s ní nechtěla natočit film. Dokument se původně měl soustředit na hereččinu snahu o prosazení legislativní úpravy (tzv. Phoenix Act), která by na území Kalifornie mimo jiné umožnila postihovat pachatele domácího násilí ještě pět let poté, co se násilného chování dopouštěli (namísto dosavadních tří let). Jinak by nemohlo být zahájeno ani vyšetřování Mansona.

Ve dvoudílném, přes dvě a půl hodiny dlouhém dokumentu Jako Fénix z popela, který je nyní přístupný na platformě HBO Max, tvoří okolnosti schvalování „Phoenix Act“ jen zlomek rozkošatělého vyprávění. Vděčnější na zvraty a dramata se ukázal být životní příběh Evan Rachel Wood.

Film na konkrétním příkladu postupně rozkrývá v něčem takřka modelový případ soužití s člověkem s narcistní poruchou osobnosti. O počátcích hereččiny kariéry se dozvídáme přednostně informace, které z ní v očích Mansona učinily lehkou kořist. Vyrůstala v dysfunkční rodině, kde sex představoval tabu. Pro dospívající dívku se tudíž stal oblastí, kterou toužila prozkoumat.

Po roli v dramatu o dospívání Třináctka byla Woodová režiséry zaškatulkována jako „zlobivá holka“ a obsazována do rolí, které ji okatě sexualizovaly. Když se v roce 2007 seznámili, sedmatřicetiletý Manson správně odhadl, co tehdy osmnáctileté vycházející herecké hvězdě chybí. Nejdříve ji zahrnul láskou a péčí (tzv. love bombing), pak promyšlenou manipulací naboural její sebedůvěru, izoloval ji od nejbližších, začal kontrolovat, co jí nebo s kým komunikuje. Několik následujících let ji systematicky týral a sexuálně zneužíval.

Woodová, která se ještě dlouho po přerušení kontaktu s Mansonem potýkala s posttraumatickou stresovou poruchou, v dokumentu popisuje také několik případů znásilnění. Mělo k němu dojít mimo jiné přímo během natáčení provokativního videoklipu k songu Heart-Shaped Glasses (Woodová nedávno zveřejnila petici za odstranění videa z YouTube).

Manson se sadistickou důmyslností využíval také hereččiných židovských kořenů. Nad jejich postel maloval svastiku a jedním z jeho nástrojů k tortuře byl bič, který údajně používali dozorci v koncentračních táborech. Jeho záliba v nacistické estetice, kterou sám označuje za ironickou hru k pobouření konzervativních amerických křesťanů, se podle Wood zakládá na vážně míněném rasismu a antisemitismu.

Herečka různými příhodami dokládá, že Manson byl buď od začátku mizogynní manipulátor, nebo postupně splynul s rolí, kterou si vytvořil pro svá šokující veřejná vystoupení, a zcela ztratil kontakt s realitou. V soukromí se podle jejích vzpomínek choval přinejmenším stejně odpudivě jako na pódiu nebo v hororově stylizovaných videoklipech. O žádnou hru se nejednalo.

Na vyšetřování Mansonových zločinů se zaměřuje druhá část dokumentu, která se již méně ohlíží do minulosti a více prostoru věnuje dění probíhajícímu během vlastního natáčení. Katarzní tečku pak zajišťuje publikování výše citovaného příspěvku na instagramu.

Film se opírá primárně o vtahující vyprávění charismatické herečky, která podrobně rekapituluje, jak ji kontroverzní rocker degradoval na bezcenný sexuální objekt. Kromě řady fotek a videí výpověď Evan Rachel Wood doplňují výroky lidí z jejího okolí.

Mansonovo hledisko zastupují především dekontextualizované úryvky z jeho memoárů a televizních vystoupení. Na natáčení se odmítl podílet. Každá epizoda končí vyjádřením zpěvákova právníka, podle něhož „pan Warner odmítá veškerá nařčení ze sexuálního útoku nebo obtěžování“. Krátce před online premiérou dokumentu se Manson rozhodl k protiútoku a Wood s její kamarádkou a kolegyní, aktivistkou Ilmou Gore, obvinil ze spiknutí s cílem poškodit jeho reputaci.

Nelze popřít, že úspěšného hudebníka dokument prezentuje takřka jako monstrum. Hlubší pochopení jeho motivací nebylo autorčiným cílem. Berg se přes zjevnou jednostrannost zároveň nedopouští stejně křiklavé manipulace s fakty jako třeba tvůrci minisérie Allen vs. Farrow a tolik nesází na nepodložené domněnky a zlověstné asociace.

Zatímco jiné dokumenty tohoto typu si musejí vystačit primárně se svědectvím přeživších a úlevu v nich přináší hlavně možnost sdílet své trauma, Woodové se podařilo shromáždit úctyhodné množství „tvrdých“ důkazů. Deníkové záznamy, soukromá videa, audio nahrávky, v nichž zpěvák své někdejší partnerce vyhrožuje, že ji zmrzačí, znásilní a zabije, ale také fotky a kresby zachycující, jak nápadnou fyzickou proměnu Wood prodělala během čtyřletého vztahového pekla.

K Woodové se navíc přidávají další Mansonovy bývalé partnerky (dodneška jej ze sexuálního zneužívání nebo napadení obvinilo šestnáct žen), které v jedné z nejemotivnějších scén filmu sdílejí své traumatizující zkušenosti a rozebírají zpěvákův modus operandi. Také produkce probíhala kvůli nevyzpytatelnosti Mansona a toxické části jeho fandomu za zpřísněných bezpečnostních opatření. Režisérka v rozhovoru pro The Hollywood Reporter popsala případy online stalkingu a nevyžádaných balíčků, které se začaly objevovat před dveřmi členů štábu.

Rozbíhavý dokument je nejcennější právě jako bezpečná zóna, v níž mohla Evan Rachel Wood otevřeně prezentovat svou verzi událostí. Subjektivita zvolené vyprávěcí perspektivy je přiznaná a patrná kupříkladu ze stylizace scén v souladu s tím, jak protagonistka konkrétní událost prožívá nebo jak si ji pamatuje. Trochu rušivě v tomto ohledu působí osamělá animovaná vsuvka, jejíž karikaturní pojetí sráží závažnost doprovodného komentáře. Z Woodové se v ní stává Alenka v říši divů, která místo bílého králíka narazí na pornočasopis. Pomyslných králíků, které Amy Berg poněkud nesoustředně nahání, je ve filmu i tak dost.

Shromažďování důkazních materiálů má spád a napětí a ve druhém plánu vytváří poměrně komplexní obrázek toho, jakému strachu a tlaku čelí oběť domácího a sexuálního násilí, rozhodne-li se promluvit. Navíc o případu, kdy byla pachatelem takto známá a vlivná osobnost. Chronologii vyprávění ovšem od začátku narušují matoucí skoky mezi přítomností a různě vzdálenou minulostí. Některé podnětné motivy, třeba zmíněný Phoenix Act, jsou jen letmo nastíněny a dál nerozvíjeny. Jindy filmařka prodlévá u nepodstatných detailů nebo nechává věcné argumenty úplně překrýt emocemi. To platí zejména pro závěrečnou půlhodinu plnou kašírovaného sentimentu.

Přes nezacílenost a přerývavost, dané zřejmě i tím, že se ústřední téma měnilo v průběhu filmování, nabízí dokument cennou výpověď jak o dlouho doznívajícím traumatu jedné ženy a rizicích spojených s veřejným označením pachatele, tak o toxické kultuře, v níž je mučení a zastrašování omlouváno například „komplikovanou“ povahou útočníka. Můžeme jen doufat, že vliv dané kultury bude slabší s každým dalším podobně otevřeným, detailním a zdrcujícím svědectvím a že Evan Rachel Wood brzy dosáhne spravedlnosti.