„Rodiče nezměníme, svůj přístup můžeme,“ říká Petra Soukupová o vztazích

Veronika se se svými rodiči moc nesnese. Každá rodinná sešlost nakonec vyústí v hádku. U nedělního oběda se pravidelně řeší Veronika dávné rodičovské křivdy, před spaním zase plánuje, co všechno se musí udělat doma.

V rozhovoru se spisovatelkou Petrou Soukupovou řešíme, jak se mění naše vnímání mezilidských vztahů, jak je důležité přijmout vlastní každodennost nebo to, že „rodiče jsou, jací jsou a jiní nebudou“.

Tvoje nová knížka je skvělá.

Díky, to mě těší. Zvlášť od muže, to je ještě větší radost.

Vážně?

Myslím, že muži moje knihy moc nečtou.

Možná, že jsem v nějaké speciální bublině. Kamarád si konečně přečetl tvou knihu a byl z ní tak nadšený, že to musel sdílet na Twitteru. Jak víš, že tě muži nečtou?

Když mám někde nějakou besedu nebo čtení, muži tam prakticky nechodí. Ženy mi naopak i samy píšou. Vycházím i z toho, že v Čechách čtou statisticky o dost víc ženy. A navíc píšu o vztazích, což si myslím, že muže moc neláká. Třeba by se jim to mohlo líbit, kdyby začali číst, ale spíš si řeknou: „Zase nějaká vztahovka, tak to ne.“

Jednu dobu jsem si myslel, že mě vztahy nebo emoce nemohou překvapit. Když už je mi 34, mám přece svoje pocity zmapované a pod kontrolou.

To člověk nemá vůbec nikdy, alespoň myslím.

Můžeš trochu představit Veroniku, hrdinku tvé nové knihy?

Dělá ředitelku pobočky knihovny. Má dojem, že její život je - až na problematický vztah s rodiči - vlastně v pořádku. Má manžela Michala, který je vlastně docela fajn, dvě děti. Máje je čerstvě patnáct a Michalovi třináct.

A mají se docela rádi.

Ano, mají. Tentokrát jsem nechtěla řešit sourozenecké vztahy, ty už jsem ve svých knihách řešila dost. Teď jsem se chtěla zaměřit na něco jiného.

Na postavu středního věku, o něco starší než já, a její stárnoucí rodiče. A její děti, teda.

Veronika je sendvičová generace? Musí se starat o své děti, ale i o své rodiče?

Asi ano. Ale já to neřeším nějak obecně. Nechci psát knihu o tom, jaké problémy mají lidé sendvičové generace. Vždycky přemýšlím, jak se má moje postava. Jestli její příběh někomu připadá relevantní, tím líp. Ale rozhodně si předem neřeknu: teď budu v knize řešit problémy sourozeneckých vztahů nebo lidí, kteří se musí starat o děti i o rodiče zároveň.

Veronika je hodně plánovací typ. A když je opravdu v úzkých, když řeší problém svého táty nebo to, že se její dcera možná nedostane na střední školu, dělá si tabulku. Taky si děláš tabulky?

Tabulky si třeba asi nedělám, ale promýšlím. Také mám ráda věci naplánované. Čím má člověk víc povinností, tím spíš si musí dělat plány. Nebo už jsem možná statrá. Co si nenapíšu, to se nestane.

Ale Veronika musí dělat hrozně moc věcí. Nemůže si dovolit se zastavit.

Ve skutečnosti je to běžnost. Nemá žádnou náročnou práci, není vysoká manažerka nebo špičkový chirurg, má celkem fungující vztah, celkem bezproblémové děti.

Manžel se jí jednou ptá: A kdy budeš mít volno ty? Vždycky, když si má odpočinout, doběhnou ji výčitky.

Je taková povaha. Ví, že její otec zůstal sám, že je na ní závislý. To jí nedovolí se na něj vykašlat. Myslím, že je to pochopitelné.

Nedávno jsem někde na internetu zahlédl docela zajímavou myšlenku: že celý náš život se nakonec nejvíc podobá tomu, jak prožíváme jeden obyčejný den. Takové to bláhové snění o budoucnosti se najednou zdá dost naivní: jednou….

To je samozřejmě nesmysl. Člověk se k tomu může upínat, ale nemyslím si, že je to dobře. Musíme zvládnout tu každodennost. Říkat si, že teď přežiju půl roku, ale pak pojedu na dovolenou, s sebou zákonitě nese zklamání z dovolené. Ale hlavně: ten půlrok je přece taky život. Taky by měl být platný. Myslím, že by se člověk měl snažit o co nejlepší každodennost.

To je myslím z tvých knih dost zjevné. Jsou o každodennosti. Na první pohled jsou, promiň, že to tak říkám, banální.

To jsou, no (smích).

Ale přitom se v nich schovává to nejdůležitější. Veronika jezdí za svým tátou a promýšlí každou hodinu svého dne. Snaží se mít všechno pod kontrolou, ale ty velké problémy, velké výzvy, se kontrolují jen těžko. Třeba donutit svého otce, aby přestal pít alkohol.

Starat se o své blízké, snažit se mít situaci pod kontrolou, přestože se věci čím dál víc vymykají kontrole — kdo z nás to nezažil? Někdy se to prostě všechno začne sypat. A člověk se stejně musí pořád snažit to nějak zvládnout.

Před chvilkou nás přerušila tvoje čtenářka, která si přišla pro podpis. Říkala, že tvoje nová kniha ji jistě bude bavit stejně jako ty předchozí. Nejsi autorka jedné knihy? Nepíšeš pořád dokola ten stejný příběh?

Myslím, že ne. Pořád jde sice o vztahy, ale ty příběhy a postavy jsou jiné. Zase ale nebudu lhát sobě ani ostatním, že by každá byla o něčem jiném než o rodinných vztazích. To ne.

Mně to přijde dobře, že píšeš pořád o tom samém.

Mně to nepřijde ani dobře, ani špatně, prostě to tak je. Už vím, že mi vlastně na tohle nemůže nikdo nic říct jako jiného než: „Jéžiš, to je zase stejný.“

V Nikdo není sám se postavy často hádají. Jsou to malicherné hádky, které přicházejí pokaždé, když Veronika přijede na návštěvu za svými rodiči. Vypadá to jako pěna dní, ale není. Každá další hádka jako by ty postavy zraňovala víc a víc.

Ale nemuselo by tě to zraňovat. Přece jen, chování ostatní změnit nemůžeš. Jediné, co změnit můžeš, je tvůj vlastní přístup. Ale je těžké nenechat se zraňovat svými nejbližšími. Nedobré vztahy se nezlepší, nesrovnají sami od sebe, ani časem.

Dřív jsem si myslel, že jsou tvé knihy depresivní. Teď to mám naopak. Vidím naději třeba v tom, jak měníš perspektivy. Díky nim čtenář vidí do hlav těch hádajících se postav. Zjišťuje, že každý má svou pravdu.

Změny perspektiv jsou takové vděčné. Myslím ale, že moje knihy někomu pořád připadají depresivní. Záleží na čtenáři. Někdo, kdo o vztazích tolik nepřemýšlí způsobem jako já, může být z mých knih nepříjemně překvapený. Někdo, kdo myslí, že pro ostatní všechno dělá, jak nejlépe může, nebo kdo myslí, že mu ostatní nejsou dost vděční. Někdo, kdo není ochotný vidět ten druhý pohled.

Myslíš, že vztahy a to, jak je chápeme ve společnosti, procházejí nějakým vývojem? Že se to mění po generacích?

Určitě ano. A myslím, že se to zlepšuje v čase. Generace našich rodičů byla jinde ve spoustě věcech. Třeba ve výchově dětí. Nechtěla je brát jako partnery, nechat je vyrůst a respektovat je jako dospělé.

A co náš vztah k sobě samým? Dlouho jsem si myslel, že rozumím tomu, co cítím, a pak jsem zjistil, že vůbec nevím (smích).

To je taky práce. Člověk se tomu musí věnovat jako všemu. Musí se v tom vzdělávat.

Přijde mi symbolické, že perspektivu Veroničina táty neznáme. Jeho pocity jsou jako tajemství. Zase to odkazuje k tomu, co jsi říkala: „Druhého člověka nezměníme. Jediné, co můžeme změnit, je náš přístup.“

Ano, přesně tak. Ne, že by se to tedy Veronice dařilo. Ale o tom ta kniha je.

Proč se jí to nedaří?

Veronika to nechce vědomě řešit. Místo toho řeší provozní věci, každodenní úkoly a vůbec nechce čelit tomu, že má špatný vztah se svými rodiči. Ví o tom, ale proto za nimi raději moc nejezdila. Nechce pořád poslouchat, co dělá špatně, hádat se. Má svůj život. Pak jí to ale doběhne.

To je ta pěna dní. Je těžké z ní vystoupit a říct si, že něco důležitého, třeba svůj vztah k rodičům, změním.

To je samozřejmě strašně složité. Zvlášť v tom běžném provozu, při práci a dalších povinnostech.

Bereš psaní knih jako každodennost? Nebo je to něco výjimečného?

Nic výjimečného to není. Ale není to ani nic jednoduchého. Je to práce. Nejtěžší je prostě to napsat. Vymyslet příběh a dokonce si ho do podrobna rozmyslet, to je ještě jednoduché. Ale pak si k tomu opravdu každý den sednout a napsat to…

Myslíš, že už se ti někdy nějaká kniha nepovedla? Třeba tak, jak jsi zpočátku chtěla?

Ne, to se mi zatím nestalo. To je dobré, no. (smích) Doufám, že se to ani nestane, s touhle možností vůbec nepočítám.

Největší pochybnosti jsem měla u své druhé knihy, Zmizet. Jednu dobrou knihu napíše leckdo. Zmizet se ale povedla dobře. Z hlediska ocenění je to moje nejúspěšnější kniha. Možná i prodejem.

Kterou svou knihu máš teď nejradši?

Asi Klub divných dětí. Ale pak mám také dost ráda Nejlepší pro všechny a Kdo zabil Snížka, které fungují spolu.

Mluvila jsi o tom, že máš hodně ženských čtenářek a že ženy daleko víc čtou, poslední dobou také daleko více píšou. Myslím, že jsi to pomohla odstartovat.

Ano, byla jsem na začátku té vlny, která pořád ještě jde nahoru. Přede mnou byla ještě Petra Hůlová, Hana Androniková a jistě ještě někdo, koho si teď nevybavuju. Ale od doby, kdy jsem začínala, se objevilo spoustu dalších skvělých ženských autorek. Já čtu ráda Viktorii Hanišovou. Samozřejmě jsem četla Bílou Vodu. A teď se těším na Stehy od Sáry Zeithammerové.

Kolik ti bylo, když jsi vydala svůj debut K moři?

Vyšlo to v roce 2009, takže 27.

Asi si zpětně nečteš své knihy, že?

Zrovna u Moře se mi to stalo. Byla jsem na čtení v Německu, to už je dávno, takže asi nebyl běžně v mobilu dostupný internet v zahraničí, neměla jsem tam co dělat, tak jsem si to znova přečetla. Ale já K moři nesnáším, vůbec s tím nejsem spokojená. Teď už bych to napsala jinak, jazykově jinak. Posunula jsem se jinam, neříkám vylepšila, ale formálně jsem jinde.

Z tvých knih na první pohled nejde moc poznat, z jaké jsou doby, jaká je politická situace…

To je záměrně. Nezajímá mě to v rámci tvorby. Jaké mají lidi vztahy mezi sebou, se neodvíjí od toho, jestli tady vládne Zeman nebo Babiš, jestli stojí benzín 44 nebo 34 korun. Ale sajmozřejmě, že z nějakého vyššího hlediska, třeba co se týče ženské otázky, postavení ženy ve společnosti, už v mých knihách nějaká reflexe je. Postavení ženy ve společnosti mě zajímá a považuji to za důležité téma.

Takže jsi feministka?

No bezpochyby. Moc nechápu, proč by někdo nechtěl být. Zvlášť ženy. Ale nezbývá než přimout, že takové taky jsou.

Myslíš, že to funguje i opačně? Tedy že mezilidské vztahy ovlivňují politiku?

Určitě. Ale nad tím bych se musela zamyslet, jestli tě osobní traumata a bolesti ženou k nějakým politickým rozhodnutím. Jasně, že když to vezmu celkově, když jsi nešťastný, tak jsi pak taky zlý. Celospolečenské věci jsou ale spíš otázkou vzdělanosti a vývoje postkomunistické země. Asi to chce ještě víc času? Všichni děláme, co můžeme.

To zní jako motto tvých knih.

To ano. Všichni asi nedělají, co můžou, ale skoro všichni doufám ano.

Jak máme přežít návštěvy rodin a příbuzných mezi svátky? Hodně z nás bude zažívat podobné šarvátky jako postavy v tvé nové knize.

Myslím, že když je člověk se svým životem relativně spokojený a vděčný za to všechno, co má - mimo jiné i to, že může jet za rodiči za svátky - tak by měl ten pozitivní pocit převážit nad vším ostatním. Rodiče jsou, jací jsou, jiní nebudou.

Zase se člověk nesmí nechat šikanovat. Když to nejde, tak tam nemůžete jezdit a být z toho v háji. Člověk musí přijmout zodpovědnost za to, že si řekne: na tohle nemám, nestojí mi to za to i třeba za cenu, že nevím, zničím vánoční tradici rodinných návštěv.