Rod draka je v druhé sezoně krvavější, bezvýchodnější a ještě lepší

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ještě před skončením seriálové Hry o trůny se naplno rozjely spekulace, v jakém dalším projektu se tvůrci do světa Západozemí vrátí. Zvažovalo se několik nepřímých pokračování, která by byla vystavěna kolem přeživších postav, ponor do hluboké minulosti o zrození démonických „bílých chodců“ i adaptace výborných povídek shrnutých v českém vydání jako Rytíř Sedmi království o čestném válečníkovi neurozeného původu, jehož panošem se stane jeden z Targaryenů. Nakonec se však vítězem stala adaptace knihy Oheň a krev, v níž George R. R. Martin formou fiktivní kroniky převyprávěl historii rodu Targaryenů v Západozemí.

Zatímco kniha je pro mnohé důkazem, že Martinovi se prostě nechce dokončit jeho nejslavnější sérii a raději se baví u nejrůznějších „bokovek“ (ostatně sám opakovaně prohlásil, že je skvělý v rozjíždění fascinujících projektů, ale s jejich dokončováním už je to horší), seriál naopak dokazuje, že v HBO věděli sakra dobře, co dělají. Seriály o Jonu Sněhovi nebo Aryii Stark by jistě byly zajímavé, ale co trpké zkušenosti s především osmou řadou Hry o trůny? Pouštět se do podobných projektů bez opory v Martinových textech by byl prostě příliš velký risk s osudem celé franšízy.

Až po natočeném pilotu zrušený projekt s Naomi Watts Krvavý měsíc byl zase pravděpodobně zasazený do prostředí, jež se příliš lišila od Západozemí, jak si jej zamilovaly miliony fanoušků a fanynek Martinových knih i seriálu (konkrétně se jednalo o události osm tisíc let v minulosti). Navíc byl příliš „fantasy“. Hra o trůny v knižní i seriálové podobě přitom těžila ze středověké stylizace a inspirace především anglickými dějinami, přičemž fantasy elementy v ní byly vždy tím nejméně zajímavým. A Rytíř Sedmi království je bohužel dalším z nedokončených Martinových projektů – napsány jsou tři povídky, v plánu je podle některých zdrojů až devět dalších.

Rod draka je tak ideální volbou. Z obsáhlé Martinovy kroniky (jejíž druhý díl mimochodem nepřekvapivě stále ještě nevyšel) zpracovává nějakých dvě stě stran textu, na nichž se odvíjí historie tzv. Tance draků – středu dvou targaryenských frakcí nějakých dvě stě let před začátkem Hry o trůny. Poskytuje tak dostatek záchytných bodů, aby bylo možné nejen vytvořit, ale především odvyprávět a dovyprávět napínavý příběh.

A protože Martin v knize často potměšile nabízí i několik výkladů dějin podle toho, zda cituje „seriózního“ fiktivního historika nebo tvůrce vyžívajícího se v pikanteriích a skandálech, dává materiál tvůrcům seriálu dostatek volnosti vyhrát si s charaktery a motivacemi postav, stejně jako zakomponovat a rozvinout řadu detailů a vedlejších dějových linií, případně udělat drobné změny, protože slovy německých historiografů, kdo dnes přesně ví, jak to tehdy vlastně bylo?

I díky tomu má Rod draka tak působivou ústřední zápletku. Ta se odvíjí od neuznání nároku na Železný trůn Rhaenyry, dcery krále Viseryse I., protože „ženu by lordi Západozemí nikdy nepřijali“, a následné korunovace jejího nevlastního bratra Aegona II. Jádrem ovšem není střet dvou armád nebo draků, proti nimž jsou ti ze Hry o trůny jen neškodné ještěrky (jakkoliv na obojí především v druhé sérii dochází skutečně ve velkém), ale osobní tragédie vzešlé z ambicí, nepochopení a strachu.

Aegonovou matkou je totiž Alicent Hightowerová, která v knize nemá s Rhaenyrou výraznější vztah, ale v seriálu se jedná o stejně staré dívky, které spolu vyrůstají a jsou v mnoha ohledech jako sestry. Pro obě se ale stává vítězství ve vypuklé válce nejen otázkou osobního přežití, ale především přežití jejich dětí.

Mimochodem, v Rodu draka se sice drží „časové linie“ událostí, ale s oblibou mění věk postav. Což je částečně důsledek snahy o prohloubení vztahů mezi postavami, jak jsme uvedli výše. A částečně následek toho, že velká část seriálu se natáčí ve Velké Británii, jejíž zákony neumožňují, aby měly postavy mladší 16 let sex bez ohledu na to, jak staří jsou jejich představitelé a představitelky.

V průběhu první sezony, která mapuje události vedoucí ke korunovaci Aegona II., se každopádně podařilo vdechnout život celé řadě dalších postav, které na stránkách Ohně a krve působily občas prvoplánově, případně ploše. Příkladem je Daemon Targaryen ztvárněný Mattem Smithem – amorální mladší bratr Viseryse I., který je dost možná posedlý mocí a schopný jakkoliv krutých činů, zároveň ale projevuje neochvějnou loajalitu rodině – byť ta mu ne vždy věří. V seriálu jsou to jeho sebestředné činy a opečovávaná malicherná zášť vůči bratrovu pobočníkovi (na kterého prostě žárlí, že má k Viserysovi blíž než on), co připraví podhoubí pro zavržení Rhaenyry.

Ve druhé sezoně se všechny tyto přípravné práce naplno zúročují. Je sice těžké – a vlastně nakonec nemožné – najít někoho, o kom bychom mohli mluvit jako o vyloženě kladné postavě (ve Hře o trůny se pár takových našlo, a nebyl to pouze Eddard Stark). Rozhodně však vždy chápeme, co koho motivuje a co jej pohání. Jejich činy mohou být iracionální, ale vždy jsou iracionální z nějakého důvodu. A čím dál častěji se všichni bez výjimky dostávají do vleku událostí, které byly spuštěny spíš mimoděk, nebo prostě špatnou interpretací…

Ideálním příkladem je touha Rhaenyry pomstít smrt jednoho ze svých synů, ke které došlo víceméně nešťastnou náhodou v závěru první řady. Do královských komnat v Králově Přístavišti následně proniknou dva vrazi, kteří mají zabít Aemonda Targaryena, mladšího Aegonova bratra. Ale když na něj nenarazí, rozhodnou se, že stačí jakýkoliv Targaryen. A tak zavraždí nevinné dítě – a ještě předtím donutí jeho matku vybrat, kterého ze svých potomků obětuje. Nejde přitom jen o fyzickou i psychickou brutalitu dané scény, ale hlavně o to, jak se s ní pracuje dál.

Smrt Aegonova dědice je využita v propagandě, aby byla Rhaenyra (která s ní neměla reálně nic společného) vykreslena jako krutá vražedkyně a tyranka. Městem projíždí procesí s odhalenou mrtvolou (a detailně zachycenými stehy, díky nimž byla k tělu znovu připojena odťatá hlava) a žalem zlomenou královnou. Přišívání hlavičky pak v jedné ze svých vizí spatří i Daemon Targaryen, který vrahy vyslal, což přispěje k jeho labilitě… V podobně vypointovaných a do důsledků dohraných scénách se ukazuje, jak se soukolí krvavé (a díky drakům ohnivé a bestiální) války už prostě nemůže zastavit. Příliš mnoho lidí ztratilo příliš mnoho, na některé věci nelze zapomenout. A nakonec je jedno, kdo byl v právu a kdo nahlédl, že udělal chybu. Což je na jednu stranu fascinující podívaná, na stranu druhou pro někoho šok.

Streamovací služba totiž spustila marketingovou kampaň na druhou sezonu dvěma sadami trailerů – „černých“ a „zelených“, podle emblematických barev dvou znesvářených frakcí. Spolu s grandiózními draky a přehlídkou ikonických lokací od Zdi přes Dračí Kámen po Královo Přístaviště by se tak mohlo zdát, že je to vše jedna velká zábava, krvavé klání dvou týmů, kterým můžeme podle vlastního uvážení věnovat naše sympatie. Jenže velice rychle se vyjeví krutá pravda – Rod draka ve své první sérii vyprávěl o kořenech občanské války a v té druhé o tom, jak zničí duše a srdce všech, kdo v ní uváznou. A daří se mu to mnohem působivěji a konkrétněji než například v nedávno uvedeném snímku Alexe Garlanda Občanská válka. Protože i když v Rodu draka létají draci, ve svém jádru je to v náhledu na lidskou přirozenost až bolestivě realistický seriál.