Robbie Williams se za opičáka neschoval. Ve filmu Better Man se obnažuje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je polovina devadesátých let, Robbie Williams právě opustil chlapeckou skupinu Take That a snaží se rozjet sólovou dráhu. S debutovou deskou mu pomáhá producent Guy Chambers, který se později stane jeho nejbližším spolupracovníkem. Když mu však tehdy třiadvacetiletý zpěvák předvádí první nástřel písní, které plánuje nahrát, neubrání se producent otrávenému výrazu. Williams se snaží působit zábavně, deklamuje slogany, které by měly publikum nejspíš zvednout ze židlí – jako by byl mentálně pořád ještě členem boybandu. Jenže Chambers mu pózu nevěří, chce slyšet texty, ve kterých zpěvák odhaluje svoje nejniternější pocity.

„Tak dobře, obnažím se ti jako na prvním rande. Ale pokud bych ti připadal k smíchu, nech si to pro sebe,“ odpovídá Williams a vytahuje notýsek s verši, které zatím nikomu neukázal. V tu ránu Chambers zpozorní, usedá ke klavíru a sólový debut se konečně začíná rodit. Scéna zachycená v životopisném filmu Better Man, který se během vánočních svátků začal promítat v kinech, názorně vystihuje Williamsovu rozpolcenou osobnost. Na jedné straně je samozřejmě jeho veřejná role drzého showmana. Právě tou však maskuje své druhé já zmítané pocity méněcennosti. Možná opravdovější, ale také zranitelnější.

Když se australský režisér Michael Gracey začal s britskou popovou hvězdou o biografickém snímku bavit, Williams opakovaně zmiňoval, že si na pódiu vždycky připadal jako opice. Zvířátko, na které se lidé přišli podívat jako do zoo a od něhož očekávají všechny oblíbené kousky. Gracey se myšlenky chytil a posléze zpěvákovi navrhl, že by ho na stříbrném plátně mohl nahradit šimpanz. Williams byl pro, a tak režisér oslovil novozélandské trikové studio Weta, které už v minulosti pomocí počítačové animace vytvořilo například postavu Gluma v trilogii Pán prstenů.

Williams přitom opičákovi propůjčil vlastní oči, které tvůrci naskenovali a pak je k postavičce přidali. Nazpíval také nové verze svých hitů, které ve filmu zaznívají. Původně bylo dokonce ve hře, že se sám postaví před kameru. Z časových důvodů se ovšem ústřední roli rozhodl přenechat raději Jonnovi Daviesovi. Britský herec tak nejprve ve speciálním kostýmu natočil všechny potřebné scény a poté na jeho místo režisér nechal naklíčovat zmiňovaného šimpanze. Z Daviese ve výsledku zůstaly jen pohyby a hlas.

Jakkoli bizarně může opičí muž zpočátku působit, dodává Better Manovi paradoxně nadhled i autenticitu. Diváci díky němu mohou Williamse vnímat jeho vlastníma očima, jak sám Gracey upozornil v rozhovoru pro BBC. Metafora šimpanze dobře ladí se sebeironickým tónem, kterým hlavní hrdina komentuje zásadní období svého života.

Williamsův příběh se v lecčems podobá osudům jiných hudebních ikon, které dobývaly kina v minulých letech, ať už šlo o Freddieho Mercuryho, Eltona Johna nebo Elvise Presleyho. I tady dojde na traumata z dětství, problémy s duševním zdravím a závislosti na návykových látkách. Williams ovšem kostlivce ze své skříně vypouští s takovou otevřeností a sebereflexí, že se od vyprávění nedá odtrhnout.

Klíčovým tématem je zpěvákův vztah s otcem Peterem Williamsem, vystupujícím pod uměleckým jménem Pete Conway. Ten se s Robbieho matkou Janet rozvedl, když synovi byly jen tři roky. Odstěhoval se z anglického města Stoke-on-Trent, kde rodina bydlela, aby se mohl věnovat kariéře nepříliš známého zpěváka a baviče. Svému potomkovi se v následujících letech skoro neozýval. Přesto ho Robbie odmala vnímal jako svůj vzor, do šoubyznysu toužil proniknout i proto, aby svému otci dokázal, že je dost dobrý, a získal si znovu jeho lásku. Právě otec ho naučil, že vnitřní nejistotu musí schovat za sebevědomí, byť předstírané.

Frackovitým vystupováním ostatně Williams okouzlil také hudebního manažera Nigela Martina-Smithe, který dal na sklonku osmdesátých let dohromady pětičlennou sestavu Take That. Film tuhle úvodní kapitolu zpěvákovy hvězdné kariéry vyobrazuje s veškerou toxicitou, která se s teenagerskými skupinami obvykle pojí. Sleduje nezralé kluky opilé náhlou slávou, despotický přístup manažera i vzájemnou rivalitu mezi outsiderem Williamsem a lídrem Garym Barlowem. U Williamse se brzy projeví tvůrčí ambice, které mu však Martin-Smith nedovolí uskutečnit. Kvůli pocitu zneuznání i sílícím problémům s drogami tak boyband opouští.

Závislost na alkoholu a kokainu přispěje také k rozpadu jeho vztahu se zpěvačkou Nicole Appletonovou, někdejší členkou dívčí skupiny All Saints. Romantická idylka mezi dvěma mladými hvězdami se ve filmu postupně rozpadá kvůli Williamsově sebestřednosti a sám zpěvák přiznává, že se mu na tuto část dívalo vůbec nejhůř. „Byl jsem fakt debilní partner, pořád se za to stydím,“ svěřil se nedávno pro BBC.

Jeho expřítelkyni ztvárnila australská herečka Raechelle Banno, jejíž výkon v Better Manovi patří k těm nejpodmanivějším. Oslnivá je také Alison Steadmanová v roli zpěvákovy milované babičky. Steve Pemberton zase díky svému chvílemi dobráckému a chvílemi krutému výrazu dovede znázornit všechny povahové nuance rozporuplného otce.

Vzájemné napětí mezi starším a mladším Williamsem nechává Gracey spolu se scenáristy Simonem Gleesonem a Oliverem Colem pozvolna gradovat až k momentu, kdy si konečně všechny křivdy naplno vyříkají. Trauma z opuštění vlastním rodičem však zpěváka nepřestává pronásledovat ani při vysněných koncertech v Knebworthu, jehož areál se mu v roce 2003 podařilo třikrát zaplnit. I při vítězném tažení se mu v publiku stále zjevují jeho démoni, kteří mu našeptávají, že za nic nestojí. K finálnímu smíření s otcem i sebou samým dospívá teprve po nečekané bitevní scéně jako vystřižené ze středověkého fantasy.

Smysl pro hravost režisér prokazuje i při muzikálových číslech postavených na Williamsových hitech. Euforie z prvních úspěchů s Take That se zhmotňuje při pouličním tanečním průvodu doplněném peckou Rock DJ, truchlení po smrti babičky zase umocňuje balada Angels. Boj s pochybnostmi, depresivními stavy i závislostmi pak vyjadřuje divoká jízda autem za zvuku singlu Come Undone, při níž Williams nejdřív míjí dav poblázněných fanynek a na závěr se noří pod vodní hladinu, odkud už kvůli zamrzlé vrstvě ledu není úniku.

Gracey to s hudebními vložkami nijak nepřehání, sahá po nich, jen aby podpořil samotný děj. Better Man je mnohem víc životopisným dramatem než plnokrevným muzikálem. Přesto dokazuje, jak nadčasově největší hity padesátiletého Brita i po letech znějí. Jeho fanoušci z kina rozhodně nebudou odcházet zklamaní. Better Man může ale stejně tak oslovit i diváky, kteří na tvorbu Robbieho Williamse zatím narazili jen zpovzdálí. Filmařsky vynalézavý blockbuster plný silných emocí, hereckých výkonů i písniček bude v kinech na přelomu roku nejspíš zaslouženě bodovat.