Řítíme se do tmy. Přesto se snažím o laskavou melancholii, říká Kyšperský

Brněnská kapela Květy je proslulá hořkosladkými písničkami zachycujícími dobře odpozorované obrazy městského života. Frontman Martin Kyšperský je přitom navzdory svým sklonům k melancholii zábavný společník, což dokazuje, když při rozhovoru vysype z rukávu hned několik vtipných historek. Na nové desce 41 minut vykročil směrem k popovějšímu zvuku a snaží se přinášet naději v temné době. „I když si uvědomuju, že jde spousta věcí do kopru, jsem zároveň vděčný za všechno dobré, co kolem nás je. A chci, aby to ze mě šlo ven,“ zdůrazňuje.

Desátou studiovou desku kapely Květy jste pojmenovali 41 minut, aby posluchači dopředu věděli, kolik jim seberete času. Jak se coby nadšený sběratel vinylů smiřuješ s tím, že si dnes publikum často vystačí jen se singly a dlouhohrající desky jsou na ústupu?

Nejsem si jistý, kam dneska hudební průmysl vlastně směřuje. Každá akce obvykle vede k reakci. Je tedy možné, že lidi začne nekonečná nabídka streamovacích služeb po čase unavovat a řeknou si, že budou zase chvíli poslouchat jen jednu desku. Elpíčka se třeba podle mě vrátila hlavně proto, že si hudební fanoušci toužili pořídit něco hmotného v čím dál víc nehmotném světě. Jsem člověk, který se snadno rozčílí, když věci nejsou takové, jak si představoval. Když mi tedy někdo řekne, že si z nového alba The Cure pustil jenom třetí a pátou písničku, snažím se brzdit.

Není to tak, že bych se na něj vrhnul, začal ho škrtit a křičet na něj: „Ty blbečku, poslouchej to celé!“ Proč bych mu do toho měl kecat? Zaplaťpánbůh, že dal vůbec šanci třetí a páté písničce. Kdybych měl ale přece jenom někomu radit, doporučím mu, ať nový materiál svojí oblíbené kapely zkusí přijmout jako celek. V dobách, kdy k nám ještě hudba nemohla pronikat jinak než v rámci nosiče, jsem se totiž naučil dostat blíž k věcem, které mě třeba na první poslech nezaujaly. A trpělivost často přináší odměnu.

Vaše předchozí, čtyři roky stará deska Květy Květy mi připadala temnější. Začínala slovy: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí. Co bude dál, to nikdo neví. Nejsou žádný mapy.“ Novinka 41 minut je sice stále melancholická, ale zároveň o něco klidnější, nadějeplnější. Co za tou změnou nálady stojí?

Přestože měla naše hudba ke smutku a melancholii vždycky blízko, v posledních letech se snažím, aby v sobě i teskné věci měly kus humoru. Myslím, že ho v sobě má třeba i Nick Cave nebo jiní muzikanti, kteří zní na první poslech skoro až pateticky. Nemusí jít tedy rozeznat na první dobrou, ale chci, aby tam byl cítit. Hezky to myslím vystihla Majka z kapely Severní nástupiště, která byla na našem koncertě ve Zlíně a po vystoupení mi říkala, že z něj měla pocit laskavé, přívětivé melancholie.

Sám jsem optimista. I když si uvědomuju, že jde spousta věcí do kopru, jsem zároveň vděčný za všechno dobré, co kolem nás je. A chci, aby to ze mě šlo ven. Do tmy se teď myslím řítíme ještě víc než v roce 2020. Pokud svou hudbou ale na někoho působím, tak mu chci říct, že je vždycky nějaká naděje. Trochu naděje se snažím schovat třeba i do smutné písničky o lásce, abych dal posluchačům najevo, že jsem se z toho nepodělal.

Úvodní singl Padre Pio je o italském knězi, léčiteli a jasnovidci, který se podle legendy dokázal vyskytovat na více místech zároveň. Čím tě jeho příběh tak zaujal?

Doslechl jsem se o něm myslím na Radiu Proglas, kde moderuju. Věci, které se Piovi z Pietrelciny děly, byly katolickou církví uznány jako legitimní důvod jeho kanonizace a přitom se zároveň dotýkaly magického realismu. Popis těch událostí je navíc obdivuhodně detailní. Svědkové se shodují, že když se Pio vyskytoval na třech různých místech, nebyly všechny jeho klony stejně aktivní. Druhý a třetí Pio prý nedělali tolik práce jako ten první, spíš na dění dohlíželi nebo ho komentovali, než že by sami přiložili ruku k dílu. Jako by neměli dost síly zasáhnout.

Ten příběh mi připadal kouzelně podivný a z nějakého záhadného důvodu se mi v hlavě spojil s milostnou písničkou. Poslouchat, že se mi stýská po nějaké holce, přece jenom není takové dobrodružství, jako když svoje pocity doplníš příhodami italského kněze, který byl schopný vést šestihodinová kázaní, během nichž všichni v kostele usnuli. Popkulturních odkazů je přitom v textu víc. Vzpomněl jsem si třeba na poslední řadu seriálu Twin Peaks a vypůjčil jsem si otázku, kterou tam v jednu chvíli klade režisér David Lynch: „Komu se zdá ten sen?

Sám sis svoje sny v minulosti zapisoval a některé z nich jsi pak před třemi lety vydal knižně – ve sbírce Ztracení kamarádi. Máš nějakou techniku, jak si záblesky ze svého podvědomí uchovat, aby ti hned neunikly?

Pokud se chce někdo svými sny začít opravdu zabývat, musí se je naučit zaznamenávat včas. Sám jsem jejich prchavosti dlouhé roky vzdoroval tak, že jsem měl na nočním stolku nachystaný mobil a těsně po probuzení jsem je do něj oddrmolil. Pak jsem se šel samozřejmě vyčůrat a když jsem se vrátil, vůbec jsem si už nepamatoval, co se mi zdálo. Za hodinu jsem si ale svůj umrlčí hlas pustil a ozval se mi příběh, který jsem si mohl zapsat. Je tedy důležité být připravený a čím rychleji sen nahrajete, tím víc detailů většinou zachytíte. Někdy jsou sny samozřejmě tak vehementní, že si je pamatuju i tak.

Mně většinou v paměti zůstanou ty děsivé. Příjemné sny se mi naopak z hlavy hned vytratí.

No jo, asi to tak má být. Aby náš rozum nezatěžovalo příliš mnoho informací, zůstanou nám v hlavě jen sny, které nás donutí zpozornět, a ty ostatní hned odplují. Mně se třeba strašidelné sny zdávají většinou ve chvíli, kdy mě mají před něčím varovat. A nemyslím tím nic ezoterického. Třeba jsem jen potřeboval jít na malou, ale protože se tělo nebylo schopné vzbudit, vyrobil mi mozek nějaký děsivý zombie horor, který mě nakonec přiměl problém vyřešit.

Na nové desce Květů ovšem nevyprávíš jen mysteriózní příběhy, ale i ty zcela obyčejné. Ukázkovým příkladem je písnička Paní z kanceláře, kde popisuješ každodenní rutinu úřednice. „Chybí jedinej detail, co odliší dnešek od dalších dní,“ zazní v refrénu. Vycházíš z nějaké konkrétní příhody nebo sis jen představoval, jak se asi pracuje lidem ve státní správě?

Vzpomněl jsem si, jak jsem asi před dvaceti lety na úřad práce sám chodil. Potkával jsem tam tehdy takovou krásnou paní, která se na mě ale dívala se silným znechucením, protože jsem o pracovní nabídky zjevně nestál, potřeboval jsem jen zaplatit sociální a zdravotní. Vybavuju si, že měla nad stolem v kanceláři opravdu pověšenou fotku Dana Bárty, jak zpívám na desce. Tak mě napadlo, jak asi její život vypadá teď. Nedávno jsme písničku hráli na koncertě a jedna paní, která tam byla, mi pak poslala snímek svého pracovní stolu. K mému překvapení nad ním měla taky vylepeného Dana Bártu. Možná tedy Dan Bárta patří k povinné výbavě každé kanceláře.

Ve skladbě Berlioz zase zpíváš: „Ty pláčeš kvůli štěstí, co mají ostatní, a zdá se ti, že pro tebe tu není. Chceš spát uprostřed dne a mít sen, že vidíš dveře otevřený a můžeš ven.“ Není jedním z ústředních témat alba touha po úniku od všední reality?

To určitě je. Tendenci unikat máme myslím všichni, jen ji každý realizuje jinými prostředky. Někdo se zhulí, někdo se vrhne ještě víc do náruče práce, někdo jen tak kouká na seriály. Být neustále koncentrovaný pouze na svoje povinnosti, na činnosti, které jsou tvoje obživa, ale zároveň i tvoje břímě, je neúnosné. Proto je pro nás takovým tématem, čím trávit čas, kterým nám zbyde. Všichni hledáme rovnováhu a štěstí.

Z alba 41 minut jsem si vypsal taky tenhle text: „Jsou dny, kdy nedělám vůbec nic. Hrozně se na to těším. Mám to napsaný v diáři a podtržený fixem žlutým.“ Kdy sis takový den naposledy dopřál?

Hodně jsem si je dopřával za covidu. Proto mám zpětně pocit, že to bylo jedno z nejhezčích období mého života. Teď mám naopak diář tak nacpaný, že jsou pro mě takové dny dost vzácné. Občas si na ně ale čas najdu, jinak by mi hlava už asi vybouchla. Z hlediska duševní hygieny je důležité občas vyvětrat, aby se člověk úplně neucpal. Někdy je potřeba nechat mysl jenom klouzat, jinak jí nedáš šanci, aby tam přišlo něco nezvaného, neplánovaného.

Písnička Jsou dny je mimochodem aluze na jednu z našich prvních skladeb Pasáček ovcí. Zpívalo se v ní o chlápkovi, který se zdánlivě osvobodil od jedné holky. Když se pak ale procházel a viděl na cestě třeba nějaké šutry, stejně mu připomínaly její znamínka a podobně. Druhá sloka nové písničky je taky o klukovi, který by rád měl čistý veget, ale stejně mu do hlavy leze právě to, na co nechtěl myslet.

Když už si sám naordinuješ úplně volný den, umíš pak uniknout myšlenkám, od kterých sis chtěl odpočinout, anebo se k nim chtě nechtě vracíš?

Záleží, jak moc jsem zrovna vytížený. Když vím, že za dva dny budu muset něco řešit, tak mi k tomu hlava stejně utíká a musím s ní hodně bojovat. Zároveň mám ale vyzkoušené, že pokud se o myšlenkové vakuum ani nepokouším, tak po čase zkolabuju. Někdy se tak musím chytnout pod krkem a násilím se dovést na místo, kde se jenom zevlí.

„Co chci vlastně o světě říct? Co ještě nikdo nikdy neřekl dřív?“ zpíváš ve skladbě Ondatra. Jak často si tuhle otázku jako muzikant kladeš? Býváš někdy s nápady v koncích nebo k tobě stále nějaké přicházejí?

Když je touha něco vytvořit, bývá člověk naladěný, aby zachytával jakékoli impulsy. To si pak stačí říct, že si dneska budu myšlenky zapisovat, a nakonec vždycky něco přijde. Je to podobné jako na terapii. Psycholog se tě zeptá, jak se máš, a ty mu povíš první věc, na kterou si vzpomeneš. Třeba, že jsi viděl na chodníku mrtvého holuba nebo kornout se zmrzlinou. A najednou zjistíš, že to je tvoje téma. Když máš potřebu o něčem mluvit, tak si tě to prostřednictvím různých náhod a symbolů většinou samo najde.

Písnička Ondatra třeba zachycuje vtipnou situaci, kdy člověk stojí u řeky, poslouchá, jak se lidé hádají, jestli tam plavou nutrie nebo ondatry, a sám vůbec nemá tušení. I když ti ukážou fotku, nedokážeš se rozhodnout, který z těch hlodavců to je. A přesně to jsem chtěl světu říct – že nemám ponětí, jak to s těmi zvířátky je, a že je vlastně příjemné to nevědět. Že se nemusím vždycky tvářit, že mám všechno zmáknuté.

Tvůrčí krize tě zjevně netrápí. Četl jsem, že v devadesátých letech jste s Květy nahráli snad dvacet desek, které ale nikdo nikdy neslyšel. Jak vaše první hudební pokusy zněly?

Strašně. Byli jsme jenom děti, které měly k dispozici nějaké hudební nástroje a kazeťák, ale zároveň za sebou neměly žádnou přípravu. Ani jsme písničkám nehodlali dávat nějakou formu. Vlastně jsme k tvorbě přistupovali podobně jako Miles Davis, jen s horší technickou výbavou. Řekli jsme si, že budeme jenom tak improvizovat a rovnou to nahrajeme. Měli jsme sice dopředu napsané texty, ale pak jsme je jen spontánně vykřikovali, šeptali, zpívali nebo deklamovali. Byla to čistá katarze, díky které jsme po vyučování mohli upustit páru.

Přišli jsme ze školy, sedli jsme si za kytary a bubny, natočili jsme třeba deset chaotických improvizací a měli jsme album. Já jsem k němu pak nakreslil obal, v počtu pár kusů jsem ho rozdal spolužákům a další týden jsme nahrávali další desku. Nevydržel bys to poslouchat ani deset vteřin. Jediné, co mi na tom z dnešního pohledu přijde super, je ta energie. Blbli jsme takhle asi rok, pak nás to zas na pár let přešlo. Dneska desky sice točíme přes počítač, s drahým vybavením, po víc než dvou dekádách hraní, ale základ je myslím podobný – člověk ze sebe potřebuje dostat nějaký pocit.

Co vás přimělo, abyste po pětileté pauze kapelu obnovili, a vykročili s Květy z dětství do dospělosti?

V mezičase jsme se postupně naučili hrát, prošli jsme si různými undergroundovými kapelami, byla to doba nekonečného jamování po zkušebnách. Když nám pak bylo kolem dvaceti, chtěl po nás někdo koncert v rámci nějakého happeningu. Tenkrát zrovna frčely comebacky. Vzpomínám si, jak se třeba obnovila brněnská kapela Synkopy 61 a všude visely plakáty s velkým písmem, které hlásaly, že se vrací. Tak nás napadlo, že bychom na té akci mohli ze srandy oznámit návrat kapely Květy, kterou do té doby skoro nikdo neznal. Po comebacku jsme zjistili, že nás společné hraní pořád baví a chceme v něm pokračovat. Navíc jsme byli ušetřeni hledání názvu, protože už byl sedm let daný.

Vedle hraní s kapelou Květy jsi vydal i několik sólových alb. Desku Vlakem ověnčenou cenou Anděl jsi, jak název napovídá, napsal ve vlaku a slyšel jsem, že uvažuješ nad pokračováním, které by se jmenovalo Pěšky. Probouzí v tobě pohyb větší kreativitu?

Je to tak. Jako by se mi s pohybem těla postupně rozpohyboval i mozek. Chůze má navíc rytmus a ten se pak promítá i do frází, které mě napadají. Když mám dobrou náladu, tak si po cestě něco mrmlám a občas si něco zapíšu. Druhá věc je, že při chůzi spoustu věcí vidíš. Vidíš lidi, město, krajinu. To všechno jsou prameny inspirace. Proto se těším, až se zase oteplí a bude dost hezky na to, abych třeba obešel celé Česko a pak z toho pochodu vznikla deska Pěšky. To by bylo boží.

Příležitostně se věnuješ taky herectví, ačkoli si ho nevystudoval. Diváci tě mohli vidět v seriálech Trpaslík, Rédl a Dobré ráno, Brno! i filmu Marťanské lodě. Jak ses bez předchozích zkušeností vůbec ocitl před kamerou renomovaných režisérů, jako jsou Jan Hřebejk nebo Jan Prušinovský?

Úplnou náhodou. Jednou jsem jel vlakem z Brna do Prahy s Honzou Hřebejkem, v kupé jsme se seznámili, celou cestu jsme si povídali a třeba za tři roky mi volala jeho asistentka, že má roli, pro kterou bych se hodil, a jestli bych nepřišel na konkurz. V jeho kriminálce Případ pro exorcistu mě pak viděli i další filmaři a zřejmě se jim líbilo, že jsem před kamerou minimalistický, neotesaný, že to příliš nepřeháním, protože ani nemám co přehánět. Tak mě pak tu a tam začali zvát, abych jim ztvárnil nějaké vedlejší postavy.

Zatímco v televizních seriálech jsi hrál nejrůznější bizarní existence, v romantickém dramatu Marťanské lodě jsi ztvárnil sám sebe. Film totiž vycházel z příběhu, který jsi sám prožil. Bylo to náročnější nebo ses při tom naopak cítil přirozeněji?

Těžko říct. V seriálech jsem hrál postavy, které byly charakteristické tím, že chtěly někoho zabít, někoho podfouknout, nebo to byli úplní troubové a nevěděli, co si se sebou počít. Neměl jsem ale prostor, abych se dotkl nějakých spodních proudů jejich osobností. Marťanské lodě byly naopak film, ve kterém jsme s Eliškou Křenkovou za celou hodinu a půl neslezli z plátna. Museli jsme tam být co nejvíc civilní, až do té míry, že jsme si říkali svými křestními jmény.

Sám jsem ve filmu původně ani hrát neměl. Ze začátku jsem jen Elišce dělal sparing partnera při kamerových zkouškách. Když nás ale režisér Jan Foukal a scenárista Zdeněk Jecelín viděli, líbilo se jim, že jsem autentický, a řekli mi, že by byli rádi, kdybych jednu z hlavních postav sám ztvárnil. I když film vycházel ze skutečných událostí, musel jsem ho brát jako standardní hereckou práci. Musel jsem jednu scénu sjet pětkrát v různých úhlech kamery, pamatovat si, kam šlapu, co říkám, memorovat, hrát celým tělem a tak dále.

Dokázal ses tedy oprostit od vědomí, že hraješ svůj vlastní příběh?

Ano, přesně to se stalo. Zakázal jsem si třeba připomínky, že se něco ve skutečnosti stalo trochu jinak. Řekl jsem si, že to holt musíme natočit tak, jak stojí ve scénáři. Zároveň se mi už při předchozích rolích stávalo, že mi režiséři říkali: „Nešprtej se jednotlivé repliky. Radši udělej, co se ve scéně má stát. Pokud máš být naštvaný, tak buď naštvaný. Je jedno, když ve větě použiješ jiná slova. Důležité je, abys byl věrohodný.“

V Marťanských lodích jsem proto k roli přistupoval stejně. Byl jsem hozený do situace, kterou bylo potřeba zahrát, tak jsem ji zahrál. Eliška mi v tom byla skvělým parťákem, pomáhala mě udržovat v té správné emoci. Poradila mi například, ať si dobře zapamatuju, o co v dané situaci jde, ale zároveň v té myšlence nezůstávám uzavřený, protože pak nebudu moct spontánně reagovat.

I když jsem si před natáčením myslel, že mě nebude stresovat, musím přiznat, že pro mě některé scény byly těžké. Zjistil jsem, že hlavou je zvládám celkem v pohodě, ale moje tělo se při nich začíná hrozně kroutit. Jak se blížila nepříjemná situace, udělalo se mi třeba najednou špatně od žaludku a dost jsem se sypal. Nakonec jsem to ale zvládli a byla to fakt intenzivní zkušenost. V mých vzpomínkách na natáčení je sice trocha bolesti, ale mnohem víc štěstí.