Režisér z instagramu? Filmy Wese Andersona jsou chytřejší, než se zdá

Když se na každodennost díváte očima Wese Andersona, je mnohem uspokojivější. Alespoň esteticky. Andersonovy imaginární světy navozují dojem řádu, elegance a srozumitelnosti, tedy kvalit, které naše křehká, chaotická přítomnost postrádá. Zřejmě i proto se texaský rodák stal populárním na sociálních sítích, kde rádi vystavujeme vyretušovanou verzi svých životů.

Začalo to instagramovým účtem Accidentally Wes Anderson, kam uživatelé z celého světa přidávají fotky exteriérů a interiérů, které vypadají jako záběry z Andersonových filmů. Novějším trendem jsou TikTok videa s hashtagem #WesAnderson, na nichž se obyčejná dovolená ve Španělsku nebo cesta vlakem z Connecticutu do New Yorku díky využití režisérových inscenačních technik mění v uměleckou performanci. Rostoucí oblibě se těší taky parodické šoty, které v duchu andersonovské estetiky generuje umělá inteligence.

Napodobit Andersonův okamžitě rozpoznatelný rukopis je zdánlivě snadné: frontální snímání postav s neutrálním výrazem, symetrické kompozice připomínající živé obrazy, pastelové barvy, rekvizity inspirované popkulturou a designem 60. a 70. let, hravý hudební motiv Alexandra Desplata… Jenže sebelepší imitace opakujících se vnějších znaků nedokáže zachytit hlubší podstatu.

Andersonův vizuální styl není samoúčelný ani repetitivní, jak naznačují videa imitátorů. Vždy vychází z tématu a slouží určitému vypravěčskému záměru. Přestože Anderson zůstává věrný své autorské značce jako málokterý současný filmař, osvědčené postupy neustále modifikuje a v rámci omezení, která si stanovil, pořád přichází s novými řešeními. Jeho novinka Asteroid City se od předchozích 10 snímků liší tónem, časovým zasazením, žánrem i strukturou.

Ač se film tradičně vyznačuje perfekcionistickou režií, není v něm tolik dokonale vycentrovaných kompozic. Jako kdyby kamera Roberta Yeomana nedokázala zachytit hrdiny ve správný moment. Sami v doslovném ani přeneseném významu nejsou tam, kde by chtěli být. Válečný fotograf August Steenbeck (Jason Schwartzman) se nachází v krajně nepříjemné pozici kvůli smrti manželky. Ani po třech týdnech ztrátu nezpracoval a nezpravil o ni čtveřici potomků.

Jeho zamrznutí na místě vystihuje polomrtvý zapadákov uprostřed nevadské pouště (natáčení ve skutečnosti probíhalo pár kilometrů od Madridu), kam je děj situován Krom velkého kráteru, kam před stovkami let dopadl meteorit, jej tvoří akorát bistro, čerpací stanice a motel s automaty, v nichž si můžete koupit prakticky cokoli, vychlazený koktejl i kus pozemku.

Titulní Asteroid City vypadá trochu jako „fejková“ městečka, na kterých Američané v 50. letech minulého století, kdy se příběh odehrává, testovali účinnost jaderných zbraní. Podobné testy ve filmu taky probíhají. V dáli se občas ozve mohutné zadunění a na obzoru vyroste atomový hřib jako z obrázkové knížky. Kolem projíždějí miniatury dopravních prostředků a z nebe se občas snese létající talíř jako z vystřižený z obálky „pulpového“ magazínu. Rukodělnými kvalitami starých trikových filmů se vyznačují i malované dekorace.

Film si zachovává nezaměnitelnou andersonovskou poetiku a zároveň těží z ikonografie klasických westernů i béčkových sci-fi, odkazuje k televizním antologiím à la Twilight Zone i poválečným psychologickým dramatům jako Černý den v Black Rock nebo Mustangové. Pro svou přehnanou výtvarnou stylizaci chvílemi připomíná hranou verzi animáku The Road Runner. Studenoválečná úzkost a panika, které zpřítomňuje bomba, jsou však velmi reálné.

Anderson neztratil cit pro suchý slovní humor a vtipné vizuální nápady poschovávané v různých plánech obrazu. Jen zvážněl. Jeho nový film, první postcovidový, působí hloubavěji a naléhavěji než ty předcházející. Možná i proto, že se odehrává ve světě, nad nímž visí zvlášť aktuální hrozba globální katastrofy, a že tematizuje smrtelnost a strach z budoucnosti.

Atomovka a úmrtí milovaného člověka přitom nejsou jedinými znejišťujícími prvky. Postavy různých generací, mimo jiné melancholická filmová hvězda Midge (Scarlett Johansson), starostlivý motelový manažer (Steve Carell) a Augustův dobrácký tchán (Tom Hanks), se budou muset popasovat i s milostnými city nebo blízkým setkáním třetího druhu.

Anderson své scénáře v minulosti stavěl okolo dysfunkčních rodin, jejichž sjednocování představovalo hlavní motiv. V posledních letech obvykle pracuje s celým kolektivem výstředních postav, které spojuje akorát hotel, město nebo redakce. Jeho záběr je míň intimní. Měřítkem už pro něj není jednotlivec, ale celá civilizace. Ani zápletky počínaje Grandhotelem Budapešť nepohání primárně psychické pohnutky nevyzrálých hrdinů. Abychom porozuměli Andersonovým novějším filmům, musíme rozkrýt, jak jsou konstruované.

Prohlédněte si snímky z filmu:

V Asteroid City režisér znovu originálně využívá rámcového vyprávění. Příběh odvíjející se v pouštním městečku je vlastně inscenací televizní hry vysílané v rámci dobového TV pořadu. Podobně jako když v televizi sledujete záznam představení, který je během pauz prokládán výstupy moderátora osvětlujícího okolnosti vzniku. Zatímco hlavní děj sledujeme v širokoúhlých barevných záběrech, odskoky do televizního zákulisí jsou prezentovány ve čtvercovém černobílém formátu. Fikce tak z pohledu Andersona nejenže vychází ze života, ale taky jej rozšiřuje a činí barevnějším.

Zorientovat se v „matrjoškově“ vystaveném filmu není snadné. Právě z paralel mezi tvůrcem a hrou, hercem a rolí, životem a představením ale postupně, a zřetelněji než v dřívějších filmech, vyvstává ústřední téma Andersonovy filmografie – napětí mezi bezprostředním prožíváním a snahou nějak jej kontextualizovat, katalogizovat, ovládnout a pochopit.

Autoři hry o truchlícím otci, dramatik Conrad Earp (Edward Norton) a režisér Schubert Green (Adrien Brody), evidentně při psaní a režírování procházeli podobnou krizí víry jako jejich postavy. Díky Asteroid City mohli vnitřní zmatek zkrotit. A zároveň se vyhnout přímé konfrontaci. Obdobně si ovdovělý August drží odstup od okolí i vlastních prožitků pomocí fotoaparátu. Midge zůstává raději v roli, na kterou se připravuje, a americká vláda vymýšlí falšující historku, která národ přesvědčí, že žádné setkání s mimozemskou civilizací neproběhlo.

Také Augustovy děti se snaží dobrat odpovědí, kterých se jim nedostává od emočně zakrnělého otce. Podle věku a založení je hledají v pohádkách o upírech a mumiích nebo v encyklopediích. Nepolevujícímu pátrání po významech odpovídají i choreograficky precizní jízdy a švenky kamery odkrývající další a další informace. Touha nalézt hlubší pravdu ale nikam nevede. Stejně jako nedokončená nadjezdová rampa uprostřed Asteroid City.

Postavy kolem sebe tak umanutě budují vzdušné zámky, které by jim poskytly ochranu a dodaly nepochopitelnému dění nějaký smysl, že zapomínají žasnout a žít. Vícenásobné rámování proto není zbytečný „gimmick“. Slouží jako metafora distancovaného postoje k realitě, který je díky moderním technologiím a virtuálním identitám, kdy se všichni stáváme svého druhu herci, stále snazší a lákavější zaujmout.

Filmař proslulý vytvářením enormně vypiplaných, nerealistických fikčních světů ale netvrdí, že nás umění a iluze nemohou nikdy přiblížit pravdě. Tak daleko jeho skepse ještě nezašla. Podobně jako učitel herectví, kterého ve filmu s velkým zaujetím hraje Willem Dafoe, nepřestává hledat způsoby, jak dosáhnout autenticity v neautentickém prostředí.

„Dokud jsi neusnul, nemůžeš se probudit“ – zní věta, kterou postavy v závěru opakují coby mantru. Možná je tohle cesta, na kterou nás Andersonovo fascinující i frustrující opus magnum navádí. Máme-li přijmout něco tak těžko uvěřitelného jako smrt rodiče nebo existenci mimozemšťana, který se hýbe jako Jeff Goldblum, musíme se na chvíli zříct kontroly, jako při spánku, a oddat se událostem. I když nás zraňují, moc jim nerozumíme a nejsou uspokojivě symetrické.