Narcisové řešící kolaps světa. Mileniálové Sally Rooney jsou protivně přesní

„Kdepak jsi, krásný světe,“ ptá se irská literární superhvězda Sally Rooney v názvu svého třetího románu, na jehož konci najdou postavy na tuhle otázku překvapivě konzervativní odpověď. Ještě předtím si ale projdou bolestnou genezí („smutnou a složitou“, jak to nazve jedna z nich).

Kniha, vydaná v originále loni a česky v překladu Radky Šmahelové letos v Argu, má podobu milostného čtyřúhelníku s vrcholy trčícími do nečekaných míst. Protagonistky a protagonisté jsou přitom celkem nezajímaví lidé – na zajímavosti jim vždy přidávají až vzájemné vztahové interakce, ať už mají podobu intimních dialogů a sexu, nebo dlouhých e-mailů s esejistickými prvky.

Alice je spisovatelka, píše knihy, mluví o nich, funguje v literárním provozu, ale tuhle část svého povolání upřímně nesnáší. Chce prostě jenom psát a žít. Seznámí se s Felixem, skladníkem, který přichází z úplně jiného světa a úplně jiný svět se taky odehrává v jeho hlavě. Potkali se na Tinderu – nikde jinde nejspíš není možné takhle efektivně rozleptat sociální rozdíly a třídní příslušnost jenom pomocí svého vzhledu. Samozřejmě dočasně. Eileen je redaktorka v literárním časopise („špatně placená, ale zajímavá práce“), Alice je její nejlepší kamarádka. Eileen chodí se Simonem, ten pro změnu pracuje v agentuře pro začleňování uprchlíků.

Výchozí pozice postav jsou jasně definované, Alice, Felix, Eileen a Simon se ale dávají jenom do pomalého pohybu, krouží kolem sebe jako těžkopádné planety, které musejí každou svoji rotaci promyslet. Důležitější než jejich činy jsou totiž vždycky jejich myšlenky, názory a emoce. Svět Sally Rooney je světem, ve kterém lidé většinu času tráví přemýšlením sami o sobě a o své identitě. Navzájem se přitahují do emočních magnetických polí, jsou plní civilizačních neuróz, myšlení je často zablokovává („kéž by existovala nějaká dobrá teorie sexuality, kterou bych si mohla přečíst“, píše Eileen Alici před prvním sexem se Simonem), nakonec ale svoje emoce vždy více méně úspěšně formulují.

Způsob, jakým spolu jednotlivé postavy mluví a jak přemýšlejí sami o sobě, je nejzajímavějším aspektem nejenom aktuální knihy Sally Rooney, ale celého jejího literárního světa. Je to svět poučený psychoterapií, vzájemnou péčí, svět, ve kterém se lidé neustále za pochodu učí lépe a pečlivě formulovat svoje vlastní emoce. Někdy způsobem, který je trapný a nefunkční, často jsou v dialozích slepé uličky, postavy se ale pořád snaží. Jako by formulování vlastních emocí a postojů bylo tím nejdůležitějším na světě, což v jejich případě koneckonců skutečně je. Nemůžou se bez toho nikam pohnout.

Jejich emoce ale nikdy nejsou izolované. Zásadní je způsob, jakým se postavy vztahují ke společnosti. „Investovat svou energii do tak banálních věcí jako sex a přátelství, když je lidská civilizace na pokraji kolapsu, působí vulgárně, dekadentně a dokonce epistemologicky neurvale. Stejně to ale každý den dělám,“ píše Eileen v e-mailu Alici.

Ačkoliv jsou charaktery mnohdy na první pohled až protivně sebestředné, nikdy o sobě nepřemýšlejí jako o izolovaných jednotkách, svým jednáním se (alespoň zpětně) vysmívají Margaret Thatcherové a její tezi, že neexistuje společnost, jenom souhrn jednotlivců. Jednotlivé postavy proto za každé situace intenzivně přemýšlejí nejenom nad tím, kam směřují, ale především odkud vzešly, jaká jsou jejich privilegia a co si, na rozdíl od svých blízkých z jiných společenských tříd, můžou dovolit jenom díky tomu, že se narodily určitým způsobem a do určitého prostředí.

„Poslední dobou přemýšlím nad naší pravicovou politikou (asi jako všichni) a jak se stalo, že konzervatismus (společenské hnutí) je tolik spojený s nenasytným tržním kapitalismem,“ píše Alice v e-mailu adresovaném kamarádce Eileen a člověk se může oprávněně ušklíbnout nad tím, jak škrobeně Alice svoje myšlenky formuluje - že ale mají postavy naivní myšlenky neznamená, že je Sally Rooney naivně napsala. I díky svému snobismu a přiznaně privilegovanému myšlení jsou velmi reálné. Třídní příslušnost je ve třetím románu Rooney pořád citelná, je to ostatně ten jediný (a směšný) důvod, proč se o prvních dvou knihách spisovatelky mluvilo jako o marxistické literatuře.

„Asi by mě za něco, co mě baví, neplatili, ne?“ ptá se překvapeně Felix Alice, když jí na prvních stranách vysvětluje, že pracuje ve skladu. Koncept práce, která je zároveň vnitřním naplněním, je pro něj úplně cizí. Pro Alici jako spisovatelku je naopak práce něco, co už ze svého života nemůže žádným způsobem vyhnat. Podařilo se jí sice vystoupit z apokalyptického světa coworkingových prostor v gentrifikovaných čtvrtí a lepení částečných úvazků tak, aby ze součtu jednotlivých honorářů mohla zaplatit nájem, jídlo, knihy a pár večerů měsíčně v baru, tenhle svět je v ní ale pořád hluboce zapuštěný. Když Alice prozradí Felixovi, že ve svém domě neplatí nájem, musí alespoň hned dodat, že „utrácí majlant za vytápění“, aby alespoň naoko umenšila svoje privilegium – především sama před sebou.

Podobné každodenní detaily, v kontextu celé knihy zdánlivě nedůležité, dodávají celému textu životnost. A je to i jeden z důvodů, proč je Sally Rooney tak komerčně úspěšná. Píše přísně antieskapistickou literaturu, které ale nechybí idealizované momenty, v případě Kdepak jsi, krásný světe zhmotněné především v závěru příběhu. A píše srozumitelně, všechny hrany jejího stylu jsou dávno obroušené tak, až může člověk oprávněně namítnout, že přece nedělá nic až tolik výjimečného.

Výjimečné jsou tu ale detaily: Rooney se daří prokládat svůj text působivě vystavěnými odstavci. Když Eileen ukončí telefonický hovor se Simonem a v pokoji, jehož tenké závěsy propaluje oranžový světelný smog, začne masturbovat, vystoupí celá scéna z textu jako pohyblivá socha. V překladu ale podobné momenty tolik nefungují, jedno nebo dvě nevhodně zvolená slova subtilnost atmosféry často rozbíjejí, a to především v erotických scénách. I jinde je ale plynulý tok knihy narušený: nikdo už dnes neplatí za nic „majlant“, neoznamuje kamarádům, že musí něco udělat „na počítači“ a nemá v práci „šichty“.

I tak ale zachycení každodennosti funguje, v každém gestu je přítomná obava z klimatické a bytové krize, každá myšlenka je zatížená něčím, co předchozí generace nemusely řešit. A pokud postavy přemýšlí o klimatické krizi, o nových podobách intimních vztahů a o tom, jak sociální sítě a neustálá přítomnost na internetu proměňuje naši komunikaci, neznamená to, že by dělali něco revolučního – prostě se jenom zabývají tím, čím se zabývají reálné postavy podobného věku a sociální třídy. Pokud dnes takhle vypadá mainstreamový bestseller, je to spíš dobrá zpráva.