Recenze: Zlatá labuť je laciná telenovela v luxusních kulisách

Čtrnáctého března 1939, pár hodin před obsazením Československa německou armádou. V ulicích Prahy se zatím odehrává jiné drama. Četníci nahánějí podezřelou mladou ženu (Marta Dancingerová). Té se pronásledovatele podaří setřást, když zaběhne do nedávno dokončeného obchodního domu v centru města, kde shodou okolností zrovna čekají na novou prodavačku. Dotyčná se představuje jako Lucie Tichá a bez dalšího vyptávání dostává sytě fialovou uniformu a práci v oddělení módy.

Několikapatrová prodejna s neonovou labutí na střeše se pro ženu na útěku stává útočištěm před nebezpečným vnějším světem. Stejnou funkci bude dům nabízet zákazníkům z vyšších vrstev, kteří do něj zanedlouho začnou proudit, aby si kupovali značkové klobouky, rukavice a norkové kožichy, vychutnávali si kremrole a šampaňské v místní restauraci a kolektivně ignorovali, že mají Hitlera na dvorku.

Dobový seriál osvědčené společnosti Dramedy Productions se sice odehrává během tragických dějinných událostí, ale kdyby postavy občas neutrousily něco jako „doba je zlá, sakra!“, ani byste to nepoznali. Není vyloučené, že v pozdějších epizodách události naberou na obrátkách, ale selankovitý rozjezd nedává k obavám o osud postav mnoho důvodů. Místo nacistické hrozby řeší sentimentálně prezentované vztahy, ukradené šperky nebo příliš těžké dveře do kanceláře v horním patře.

Bezprostřední Lucie se seznamuje s usměvavou kolegyní Evou (Beáta Kaňoková), snící o herecké kariéře, i pohledným majitelem domu Petrem Kučerou (Adam Vacula), který její chování vůči zákazníkům hodnotí slovy „trošku drzá“. Vždy dokonale upravený muž jí přesto imponuje víc než její pochybný kumpán Marek (Jan Dolanský), stahující protagonistku do světa pražského podsvětí. Paralelně sledujeme další členy rodinného klanu Kučerových, přetahující se o milence, peníze a kontrolu nad podnikem.

Povahou řešených konfliktů se Zlatá labuť příliš neliší od Dallasu, Dynastie a desítek jiných seriálů tohoto typu. Občas nějaká vedlejší postava spáchá sebevraždu, ať si ostatní mají v honosně zařízených kancelářích o čem povídat. Nebo je odhalena něčí pravá identita. Celkově ale tvůrci s dramatickými zvraty a náhodami posunujícími zápletku šetří. Hodinové epizody jsou dějově dost řídké, takže máte čas obdivovat novotou vonící art deco nábytek, stylové účesy a vždy čerstvě vyprané a vyžehlené kostýmy jasných barev.

Zlatá labuť jinými slovy splňuje jeden z hlavních požadavků na telenovelu – je barevná a hezky se na ni kouká. Atmosféru nebo ducha doby ale navodit nedokáže. Dokonce i herci mluví, jako kdyby hráli ve vztahovce ze současnosti. Zatímco hrdinové dobových zahraničních seriálů oslovují diváky a ironicky glosují okolní dění, Labuť s nesouladem mezi minulým a přítomným konstruktivně nepracuje. Stylem i vyprávěním jde o konzervativní dílo, kde anachronismy v mluvě a chování působí jako nedopatření.

Do posledních hodin druhé republiky a prvních dnů protektorátu nás vracejí akorát dobové rekvizity, které coby hlavní lákadla seriálu příznačně vévodí i nablýskané úvodní znělce. Kulisy obchodního domu vznikly v pražských Kbelích a přestože víceméně odpovídají tomu, jak v době jejího otevření vypadaly útroby Bílé labutě na pražském Novém Městě, těžko setřást pocit, že se postavy pohybují spíš retro muzeem s pečlivě naaranžovanými a nasvícenými exponáty než reálným obchoďákem.

Moc nepomáhá, že se většina děje odehrává v interiérech. Když už kamera v prvních epizodách vykoukne ven, jde o předělový záběr na fasádu titulního domu nebo o jednu a tu samou běloskvoucí se pražskou ulici. Strnulou mizanscénu oživuje hudba, neustále nás ujišťující, jakou emoci bychom měli cítit, a přirozené herečky. Marta Dancingerová, Kristýna Ryška, Simona Lewandowská nebo Beáta Kaňoková hrají s takovou uvolněností, že i frázovité repliky v jejich podání působí svěže. I pokud nejste cílovka, díky zářivé herecké sestavě existuje šance, že si Labuť užijete alespoň jako provinilou zábavu.

Upřednostnění ženské perspektivy a rozmanitost cílů, které prodavačky nebo jejich nadřízené sledují (kariéra, vztah, osamostatnění), jsou potěšující. Ovšem pouze v kontextu dnešní tuzemské filmové a televizní produkce na výrazné ženské postavy poněkud skoupé. Protektorátní drama Šťastnou cestu, jehož příběh Otakar Vávra rovněž zasadil do obchodního domu inspirovaného Bílou labutí, mělo před 80 lety psychologicky prokreslenější hrdinky a působilo ve všech ohledech živěji a autentičtěji než Zlatá labuť.

Ve Vávrově filmu, a mnoha jiných snímcích od Chaplinových grotesek po komedie bratrů Marxových, slouží velká prodejna zároveň jako symbol. Modernity, kapitalismu nebo hierarchizovaných společenských vztahů. Ve Zlaté labuti, která publikum nezatěžuje druhým a třetím významovým plánem (což v četných záběrech s malou hloubkou ostrosti platí doslova), se jedná primárně o atraktivní dekoraci, v níž můžete jednou týdně spolu s postavami zapomenout na nevlídnou venkovní realitu.

Dokud bude co nakupovat, je svět v pořádku, ujišťuje nás nenáročný seriál. Nabízí tudíž přesně to, nač jsou zvyklí diváci Novy nebo slovenské Markízy, která již stačila uvést remake nazvaný Dunaj, k vašim službám. Zábava, odreagování, únik do světa nedosažitelného luxusu, předžvýkané, lehko stravitelné emoce. A stejně jako v případě jiných pořadů realizovaných podle téhož melodramatického mustru jde o dílo pozoruhodné víc tím, jaké potřeby a fantazie publika se snaží naplňovat, ne svými uměleckými kvalitami.