Recenze: Žádná Lolita. Nabokovův psychothriller má nádech Babylonu Berlin

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Žil byl v německém městě Berlíně muž jménem Albinus, vážený a šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladé milence svou ženu; miloval, nebyl milován a jeho život skončil katastrofou.“ Tak začíná Vladimir Nabokov svůj román Smích ve tmě. Takřka pohádková floskule, v níž chybí snad jen omylem „za sedmero řekami a sedmero horami“, ale zcela jistě záměrně „žili šťastně až do smrti“, umně tvaruje čtenářská očekávání.

Od začátku víme, že vypravěč bude hravý, zároveň však jízlivý a bude se dobře bavit na úkor svých postav. Především zmíněného uměleckého kritika Alberta Albina. Ten podlehne kouzlu mladičké Margot a spálí kvůli přízraku vášnivé lásky všechny mosty. Jeho tragédií ovšem je, že zdánlivě nevinná dívka je ve skutečnosti predátorkou, která hodlá Albina beze zbytku využít ke společenskému, nebo alespoň finančnímu zajištění.

Nabokov napsal Smích ve tmě během své německé diaspory v roce 1932 nejprve v ruštině – z níž román mimochodem ještě ve třicátých letech přeložila do češtiny Kamila Značková, dcera S. K. Neumanna. Tehdy se kniha ještě jmenovala Camera obscura, ovšem poměrně záhy sám Nabokov svůj text přepracoval do angličtiny a opatřil jej i novým názvem, pod kterým od té doby vychází a pod nímž se dočkal i filmové adaptace Tonyho Richardsona z roku 1969. 

Novou filmovou verzi mimochodem chystá Scott Frank. Tedy scenárista a režisér podepsaný krom jiného pod Spielbergovou temnou sci-fi Minority Report, depresivní drsnou školou Mezi náhrobními kameny nebo seriálem Dámský gambit. Jeho hvězdu Anyu Taylor-Joy by ostatně rád obsadil i tentokrát. Není přitom těžké vidět, co tohoto tvůrce se zálibou v sebedestruktivních postavách, které se chytnuly do pasti vlastní posedlosti nebo systému, jenž se proti nim krutě obrátil, na románu přitahuje.

Vztah mezi Albinem a Margot je zdánlivě nerovný – on je uznávaný, finančně zajištěný člen berlínské smetánky, zatímco ona chudou, šestnáctiletou dívenkou, která utekla z domova a místo snů o romantické lásce a kariéře filmové hvězdy se jí dostalo jen zneužívání a pozice uvaděčky v zapadlém kině. Ovšem Albinus prochází ukázkovou krizí středního věku. Ta v něm eskaluje do posedlosti vášnivou láskou, které se mu v poklidném manželství dle jeho názoru nedostává. Nedokáže přitom nahlédnout, že se jedná jen o chiméru a že vstupuje do vztahu, který nemá navzdory vší své moci bílé mužské autority pod kontrolou a kde se stává sám kořistí.

A naopak Margot sice stále je v některých ohledech naivním děvčátkem, ale v jiných si vzala tvrdé životní lekce zcela nesentimentálně k srdci. Dynamika jejich opatrného kroužení kolem sebe je vykreslena jedním slovem bravurně. Stejně jako to, jak Margot svého nejprve v přeneseném slova smyslu láskou – a později i doslova v důsledku nehody – zaslepeného stárnoucího koloucha zbavuje všech obranných prostředků i záchytné sítě v podobě blízkých přátel či příbuzných. V čemž jí nakonec poslouží i bývalý milenec Rex, světoznámý karikaturista (a občasný padělatel, který se cítí v sedmnáctém století „jako doma“), s nímž by Albinus ke své škodě rád spolupracoval.

Jakkoliv je v souvislosti se Smíchem ve tmě opakovaně zmiňována kvůli motivu posedlosti staršího muže mladou „nymfičkou“ Lolita, případně její předobraz v podobě novely Čaroděj, blíže má román spíše k výborné kriminální grotesce Král, dáma, kluk. I zde vystupuje milostně-zločinecký trojúhelník a celá tragédie se v určitém okamžiku mění spíše ve frašku.

Nabokovův román ovšem nefascinuje pouze záměnami rolí lovce a kořisti a dusnou erotickou atmosférou. Je také vrcholně zábavnou exkurzí do specifického světa meziválečného Berlína. Tedy do prostředí, které u nás známe především ze skvělého seriálu Babylon Berlin (a z o dost nezajímavějších, nesnesitelně nabobtnalých knižních předloh Volkera Kutschera). Nabokov ovšem nezdůrazňuje frenetičnost zdejší noční scény, ale opar fantazií, v nichž jeho postavy žijí. Margot se dovolává „života prosyceného kouzlem prvotřídních filmů, v nichž se kymácejí palmy a chvějí růže (neboť ve světě stříbrného plátna vždycky vane vítr)“. Požitek z knihy by tak byl pravděpodobně dokonalý v některém berlínském retro podniku, jakým je například vyhlášený bar Sally Bowles na Eisenacher Strasse.

Pohybovat se v tomto prostoru po Nabokovově boku nevyhnutelně znamená nejen to, že vás okouzlí popisy, v nichž oslovuje všechny smysly. To, že román směřuje ke katastrofě a Albinus na jeho stránkách ztratí i to, co je mu nejdražší, autorovi nebrání až marnotratně rozhazovat po jeho stránkách komické scénky a štulce do maloměšťácké morálky i tupého snobismu elit. A tak slavná filmová hvězda Doriana Karenina nechápe, proč by měla číst jakéhosi „Tol-sté-ho“, Albinus občas lacině ukojí své sociální cítění a cynik Rex ukazuje, že Nabokov dokázal ve správné chvíli nahodit minimálně v dialozích překvapivou výhybku směrem k minimalismu:

„Když pomyslíte na ty milióny a milióny (vykořisťovaných domorodců v koloniích).“

„Nepomyslím,“ řekl Rex.

A někdy jako kdyby Nabokov předznamenal zábavu mládeže pozdějších generací. To když Margot pro zábavu telefonuje na neznámá čísla pod obskurními záminkami – například profesorovi, který se pak na druhé straně drátu dohaduje sám se sebou „zda je to nejapný žert, nebo daň jeho věhlasu ichtyologa“. I tyto komické scény ovšem postupně temní, až nakonec vrcholí psychickým mučením, kterému Albina vystaví Margot s Rexem. Namluví v tu chvíli slepému hlupákovi, že je ubytovaný pouze s Margot v soukromém sanatoriu. Ve skutečnosti zde ovšem žije i Rex, který se nebojí chodit ve slepcově blízkosti nahý a těší se ze všech drobností a nesrovnalostí, které Albinuse čím dál víc dohánějí k šílenství. Mimochodem, „třešničkou“ na dortu ponížení je skutečnost, že když Albinovi popisují prostředí, kde nyní žije, vymýšlí si vzájemné postavení pokojů, barvu výzdoby, vzhled okolní krajiny… a nakonec i denní dobu.

Smích ve tmě se tak stává stylově filigránskou předzvěstí dramat a thrillerů, jako je například 3-Iron korejského Kim Ki-duka nebo barcelonský psychothriller Zatímco spíš Alberta Mariniho. I když se tedy budete skoro nad každou stránkou více či méně pobaveně usmívat, nakonec ve vás Smích ve tmě zanechá stejně jako na Albinovi vědomí existence „tenké, slizké vrstvy ničemnosti“, zatímco sám Nabokov se bude s potměšilým smíchem vzdalovat kamsi do temnoty dalších kinosálů své autorské fantazie.