Recenze: Winton i Hopkins by si zasloužili lepší film než Jeden život

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Odkaz Nicholase Wintona (1909-2015), který pomohl zachránit stovky dětí před utrpením, dnes na pražském Hlavním nádraží zpřítomňuje bronzové sousoší a Památník rozloučení. Jeho čin v minulosti připomněl také hraný film Matěje Mináče Všichni moji blízcí nebo oscarový dokument Do cizí náruče.

Ze současného pohledu se zdá, že londýnský makléř je mezinárodně známou a uznávanou figurou. Nebylo tomu tak ale vždy. Ještě v 80. letech minulého století jej širší veřejnost neznala. Pak byl dvakrát pozván do populárního televizního pořadu That’s Life!. Při jeho druhé návštěvě bylo ve studiu vše zinscenováno pro co nejsilnější emocionální efekt. Nejdřív připomenutí Wintonova heroického úsilí o záchranu židovských dětí, pak moderátorčina výzva, aby se postavil každý člověk v publiku, který mu vděčí za život.

Vstali všichni. Video se později stalo virálním. A ve filmu Jeden život je událost prezentována nachlup stejným způsobem a se stejným záměrem – dojmout diváky.

Vlastně se zdá, že hlavní motivací pro vznik filmu byla právě možnost zrekonstruovat jeden z nejslavnějších momentů v historii BBC. Ostatní dění, plastičtěji vylíčené v různých dokumentech, působí jako předehra k slzopudnému finále.

Drama Jeden život založené na knize Wintonovy dcery Barbary je vyprávěné ve dvou paralelních liniích. Ta první směřuje právě k setkání s „dětmi“. Tehdy skoro osmdesátiletého Wintona hraje Anthony Hopkins. Dobrosrdečný senior sdílí domácnost s manželkou Grete (Lena Olin). Na její naléhání se neochotně pouští do úklidu pracovny. Mezi zaprášenými lejstry objevuje i koženou aktovku s výstřižky a fotografiemi připomínající jeho obětavost v měsících těsně před druhou světovou válkou. Nález spouští zasuté vzpomínky.

V obsáhlých flashbacích z roku 1938 hraje hlavního hrdinu nevýrazný jihoafrický zpěvák Johnny Flynn. Mladý Winton coby „expert na papírování“ přilétá do Prahy, aby se zapojil do služeb Britské rady pro pomoc uprchlíkům. Je potřeba vyřešit, jak evakuovat co nejvíc dětí, než dojde k zavření hranic. Winton nemá potřebné peníze ani víza. Přesto se pouští do frustrujícího zápasu s časem a byrokracií. Jeho akce jsou převážně administrativního rázu – telefonování, psaní a posílání dopisů, lepení fotek.

Úředničina nepředstavuje ideální základ pro strhující drama. A moc nepomáhá ani toporná režie. Zejména exteriérové scény svou strojeností připomínají hrané pasáže dokumentů o druhé světové válce. Člověk si ale při sledování Wintonova boje s protokoly uvědomí, že když je ve hře záchrana lidských životů, postupují dnes mnohé vlády podobně laxně jako před osmdesáti lety. Organizace pomáhající lidem na útěku dál fungují hlavně díky odvaze a odhodlání jednotlivců.

Napínavost filmu oslabuje i přeskakování mezi oběma vyprávěcími rovinami, které o sebe spíš neobratně zakopávají, než aby se podpíraly. Pokaždé, když události v minulosti naberou na obrátkách, vracíme se k Hopkinsovi, který si užívá klidný, zajištěný důchod a kontempluje nad životem. Jeho hlavním úkolem je dodat emotivní tečku k událostem završeným před mnoha dekádami. Zejména závěrečná třetina budí dojem nastavovaného času.

Střídání hektického a vycházkového tempa vede k přerývavému rytmu. Stejně nevyrovnaná je úroveň hereckých výkonů. Všechny herce, snad vyjma Heleny Bonham Carter v roli Wintonovy neoblomné matky, zastiňuje Hopkins. Daří se mu bez velkých gest vystihnout protagonistovu sílu i křehkost. Stárnoucí Winton si nedokáže odpustit za to, že se mu zdá, že po Mnichovu neudělal dost. Pocit viny mu brání najít vnitřní mír. Záběry odhalující tuto nejistotu patří zásluhou Hopkinsova uměřeného, ale přesného herectví k vrcholům filmu.

Jeden život tak naplňuje poučku, že skvělého herce poznáte i podle toho, jak si poradí s průměrným scénářem. Film o hrdinství muže, který se za hrdinu nepovažoval, by bez Hopkinse byl zcela zapomenutelný. Jen přímočaře naplňuje šablonu oslavného, sentimentálního životopisného dramatu. Ostatní aktéři a aktérky podílející se na evakuaci plní jen úlohu komparsu v příběhu bezchybného protagonisty.

Samotného Wintona by podobně vyleštěný pomník zřejmě uvedl do rozpaků. O jeho skutcích se dlouho nevědělo i proto, že při své skromnosti neměl potřebu se jimi chlubit.

Monotónní snímek přispívá jednak k Wintonovu zbožštění, některými historiky kritizovanému, jednak ke zploštění historie na soubor mýtů, jejichž smyslem je citové pohnutí, ne debata. Mohli bychom to omlouvat faktem, že pro režiséra Jamese Hawese, natáčejícího dosud pro televizi, jde o celovečerní debut a bylo by naivní čekat druhý Schindlerův seznam. Ale stejně – lidé jako Winton si krom pozornosti zaslouží i lepší filmy.