Recenze: Waters si kolem sebe vystavil zeď z vlastního ega

U východu z metra před stanicí u pražské O2 areny postávají dva ošuntěle vypadající muži. Jeden třímá transparent a přenosný reproduktor, z něhož promlouvá hlas druhého s mikrofonem. „Místo abychom se snažili zalíbit Bohu, lísáme se k Bruselu, abychom dostali dotace. Ale penězi se nedá koupit vykoupení a milost, to jen skrz našeho Pána a Spasitele,“ znělo z reproduktoru na dlážděném prostranství, zatímco kolemjdoucí mířili k aréně.

Shodou okolností se tam včera konal koncert, který toto kázání připomínal. Rockový veterán Roger Waters, který se proslavil působením ve skupině Pink Floyd, nikdy neměl problém s politickými vyjádřeními. V posledních letech zároveň zostřoval jejich hrany a snažil se být co nejvíce v opozici vůči západnímu, potažmo americkému výkladu geopolitických událostí. Koncerty v rámci jeho rozlučkového turné nazvaného This Is not a Drill politickými gesty téměř přetékaly.

Waters dlouhodobě kritizuje Izrael (často nevybíravě) za diskriminační přístup k oblasti Palestiny a jejím obyvatelům, ale také kapitalismus, válku proti teroru a nelidské zacházení s jejími vězni. Podporuje whistleblowerské aktivity a zveřejňování utajovaných informací o nesprávném chování USA. Tato témata spadají víceméně do standardní a opodstatněné výbavy levicových názorových proudů. V uplynulém, válečném roce však několikrát ustřelil, když se například na půdě OSN vyjádřil, že sice odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, dál ale tvrdil, že byla vyprovokovaná.

Roger Waters samozřejmě prohlašuje, že jeho postoj vychází z pacifismu, nadto motivovanému smrtí jeho dědy a otce v obou světových válkách, a záleží mu na brzkém ukončení východoevropského konfliktu, což zaznělo v závěru včerejšího koncertu před skladbou Two Suns in the Sunset, avšak už nereflektuje, že například jeho apel za ukončení dodávek zbraní nepřímo podporuje válečného agresora Vladimira Putina.

Jestli něco včerejší koncert potvrdil, pak to, že kromě nepopiratelného charismatu, které z Waterse během vystoupení sálalo, se ve zpěvákově nitru ukrývají i nepotlačované sklony ke kazatelství a syndromu hlavní postavy. Píseň Sheep neskromně, až téměř cimrmanovsky ohlásí titulek, že desku Animals psal Waters na základě díla George Orwella, spisovatele, který (podle Waterse i spousty internetových rozumbradů) předpověděl naši dystopicky působící současnost. Bývalý zpěvák Pink Floyd pyšně tvrdí, že ji v roce 1977 předpověděl také.

Typické velikášství rockových hvězd u Waterse nabývá enormních rozměrů. Nedávno ohlásil plán přetočit nejslavnější floydovské album Dark Side of the Moon. Chce, aby více odpovídalo jeho autorské vizi.

Koncert odstartoval skladbou Comfortably Numb z neméně věhlasné desky The Wall, avšak v aranži jen se sboristkami a klávesovými plochami. Nejrozpoznatelnější kytarová sóla historie, která do originální verze nahrál kytarista David Gilmour, s nímž má dosud Waters vyostřené spory, tato úprava pochopitelně zamlčela.

V tomto ohledu působily i další okamžiky koncertu přinejmenším pokrytecky. Když se publikum dostává do varu při hitu Another Brick in the Wall, na velkoplošných obrazovkách se střídají velkoformátové titulky jako „Kontrola narativu, ovládání lidí“. Sám Waters však zkouší ovládnout dav, když při písni Have a Cigar na projektoru ukazuje staré fotky Pink Floyd, na nichž opovrhovaný Gilmour pochopitelně chybí a místo něj je zdůrazňován Syd Barett, postava s až mytickou aurou v historii skupiny, onen šílený diamant.

Vymazat vklad ostatních bývalých spoluhráčů se však Watersovi, jakkoli napsal většinu materiálu na desky nejúspěšnějšího období Pink Floyd, nemůže podařit. Není to tak jednoduché, protože autorství může spočívat i ve vzájemné chemii, v drobných interakcích, kreativních výměnách třeba i mezi rozhádanými členy kapely. „Watersovo skladatelství je oslavováno výhradně díky tomu, co z něj udělali Pink Floyd. Nic, co bez nich udělal, ani zdaleka nedosahuje podobných kvalit,“ shrnuje text Davida Bennuna na webu The Quietus.

Nejslavnější skladby Pink Floyd na koncertu opravdu fungovaly nejlépe. Když Waters předváděl své vlastní skladby, často sklouzl ke kýči. Jako v případě The Bar, kterou napsal během pandemie covidu.

Když byli Pink Floyd na vrcholu, společenská kritika u nich fungovala jako koncept. Skupina s ní pracovala i hudebně. Rytmus skladby Money utvářel zvuk otevíraných kas, který měl evokovat chamtivost i konzum nabývající všežravých rozměrů. Kvílení synťáků v písni Welcome to the Machine měly vyjádřit zoufalství z pocitu, že je kapela vysávána hudebním průmyslem.

Jaký to kontrast se včerejším koncertem, při kterém jasně vyšlo najevo, že Waters sklouznul k heslovitosti. Při skladbě The Powers that Be se na obrazovkách střídají jména obětí policejních zásahů z celého světa, často s příčinou úmrtí shrnutou jen „byl černý“ nebo „byla žena“, ale naznačování, že se nějak podobaly situace Anne Franke, George Floyda nebo Stanislava Tomáše (roma, který v roce 2021 zemřel po policejním zákroku v Teplicích) nedává smysl a působí jako klouzání po povrchu. Ano, všechny tyto oběti represe měly společnou příslušnost k etnické menšině, ale jejich úmrtí, natožpak systémy, které je zapříčinily, lze srovnávat jen s obtížemi kvůli rozdílné historické situaci a postavení obětí.

Přezírání rozdílů působí ze strany západní aktivistické rockové hvězdy (s jistě dobrými úmysly) docela povýšeně, podobně jako nechuť přiznat Ukrajincům právo bojovat za svou zem a snaha vysvětlovat jim „pravé“ příčiny války.

Při The Bravery of Being out of Range se na pódiové obrazovce střídají portréty amerických prezidentů od Reagana po Bidena. Každý je titulovaný jako válečný zločinec – čím hlouběji jdeme do minulosti, tím jsou obvinění opodstatněnější. Nicméně když u Bidena svítí jen nápis „Teprve začíná“, působí to jako provokace s cílem vzbudit kontroverze a neschopnost opustit vnímání sebe sama jako věčného rebela.

Watersův koncert ze všeho nejvíc připomínal konverzaci se vzdáleným příbuzným, u níž doufáte, že se nestočí k politice. Shodnete se sice na spoustě věcí – třeba že se ve světě dějí nepravosti, že žádná velmoc není svatá, že k politikům je lepší chovat zdravou nedůvěru. Jenže za chvíli může dojít na spiknutí a všelijaké loutkáře a vy už nebudete mít šanci reagovat.

Cílený dialog, který by mohl něco změnit, mezi pódiem a publikem, mezi umělcem a posluchači či posluchačkami, nenastal. Waters si kolem sebe vystavil zeď z vlastního ega. Se samozvanými vykupiteli lidstva se diskutuje těžko.