Recenze: Vieweghovo špatné mužské psaní. Je povýšené a posedlé poprsím

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Až během poslední dekády se postupně rozpouštějí nepsané, leč spolehlivé a bezmála 100procentní mužské kvóty, kdy ženy byly do říše umělecky psaného slova vpouštěny spíše ojediněle a stávaly se skoro trpěnou anomálií „ženské literatury“. Navzdory tomu, že spisovatelky na předsudky narážejí dodnes, jejich množství a čím dál obtížnější házení do červeno-knihovního pytle znamená, že literatura nikdy nebyla tak ženská jako dnes. To zvláště pro autory etablované v časech, kdy byly ženy ve veřejném prostoru i literatuře upozaděným jevem, představuje jisté novum, s nímž se ne každý vyrovnává snadno.

Pro samé jásání nad množstvím autorek bychom proto neměli zapomínat na snad trochu slábnoucí, ale stále přítomný mužský hlas. Jaká je tedy vlastně dnes současná muži psaná literatura? A patří mužský spisovatel mezi ohrožené druhy?

Bylo-li ženské psaní tradičně spojováno s privátní sférou a intimitou, jak vlastně muži autoři dnes reagují na globální krize od geopolitických, přes environmentální po řekněme ideologické a spirituální? Na to může poskytnout část odpovědí jeden z nejpopulárnějších českých autorů Michal Viewegh a jeho povídková novinka Průměrně zamilovaný muž.

Možná není příznačnějšího autora naší polistopadové literatury. Nejen proto, že knihu vydává téměř co rok, ale i proto, že tím nejsrozumitelnějším jazykem kopíruje tematický a hodnotový mainstream české společnosti, ať už jde o politiku nebo vztahy mužů k ženám. Nakonec také ale tím, že hranice mezi reálným autorem a jeho dílem má celkem nejasný průběh, což je marketingově tvárná a účinná strategie.

Část Vieweghova díla vychází z postupů autofikce, tedy beletrizování epizod vlastního života, část má pro změnu podobu deníků a také pamětí, a nemalou roli v tomto sebe konstruktu hraje i Viewegh mediální – přičemž jeho soudy s bulvárem lze v jistém smyslu chápat dokonce jako spor o „autoportrét“. Samozřejmě, publicistika je text jiného řádu než literární fikce, moc nad beletrizací svých partnerek, dětí, kamarádů, studentek, kolegů, někdejšího nakladatele, domácích zvířat i politiků zůstává zkrátka autorovi.

Dokonce ale i Vieweghův literární úspěch jako by kopíroval konjunkturu jedné generace – studentů 17. listopadu, kteří smetli staré struktury a rozjeli své kapitalistické kariéry. Právě k prapočátku svého autorského vzestupu se Michal Viewegh vrací v hned první povídce Tuzexový kozy. Autorovo staré známé alter ego Oskar, zatím student literatury nucený brigádničit na vrátnici Chemapolu, tu výřečností obluzuje sexy zaměstnankyni, která jej ale stejně odmítne, protože už spí se šéfem. V těchto temných osmdesátých letech Oskarovi ženy k nohám nepadaly, neboť ještě neměl „prachy ani postavení“. To se ale, jak všichni víme, brzy změní.

Nutno říci, že navzdory autorově (i beletrizované) nenávisti k Václavu Klausovi – v praxi bezezbytku přijal neoliberální produktivismus a s ním komerční tezi, že literatura si na sebe především musí vydělat. Český spisovatel tak přijal úděl úspěšného muže a jeho podnikatelský životní styl (nebyl první, podobně se kdysi stylizoval Vladimír Páral). Psal, a psal tak, aby prodával. Jestli mu něco zbylo z intelektuální jiskry, tak snad sebeironie a již trochu obnošené postmoderní efekty, kdy autor píše o tom, jak píše, že píše trochu o sobě, ale vlastně to není on, a ta biomanželka taky není jeho manželka.

Po přečtení knihy povídek Průměrně zamilovaný muž se nelze zbavit představy, že Michal Viewegh sice spoléhá na někdejší slovní obratnost (éra intelektuála svalovce, který se propsal do vyšší střední třídy, už je dávno pryč) a bezprostřední beletrizování něčeho ze života. Už to ale nějak není úplně ono, když látá dohromady obraz šarmantního playboye, jemuž navzdory fyzické průměrnosti a šesti křížkům mladice padají do postele a říkají mu „jste vtipnej“ a jiné postavy jeho alter ego oslovují „mistře“.

Michal Viewegh nám předhazuje povídky jako jednotlivé flirty, v nichž se stále dokola objevuje sebeironický světák (Oskar, Ludvík, Josef Novák nebo prostě ich-formový vypravěč), kolem něho víří fiktivní ženy, jež mu záhy podlehnou nebo je, ty stárnoucí nebo okoukané, přesycen opouští. Autor svému autorskému egu podstrojuje dialogy, v nichž má vždy navrch, je blahosklonně nad věcí, pohrává si s ženami, které netouží po ničem jiném, než po mistrově náklonnosti… A když je úplně nejhůř a hrdinu přemáhá nežádoucí stesk po ex-, s mužnou sebejistotou se utěší, že zatímco on „jedná s předními českými architekty a spolurozhoduje o velkých pražských stavbách, ona na svých internetových stránkách prodává cyklické menstruační náramky z gumiček.“

Mužský autor se tu drží v komfortní zóně, jíž je předvádění sexuální i intelektuální potence před literárními hrdinkami (sekudnárně čtenářkami/čtenáři). Sentimentální báze sexuálního dobrodružství (vztahy s ženami pro jejich prostší povahu nelze udržet) je tu pak vyvažována mužně fekálním humorem a nechybí chlapská přímočarost v motivech porovnávání velikosti vagín, penisů či rafinovaného humoru (povídka Megakokot na Hradě).

Doba, která šla Vieweghovu autorskému typu naproti, ale už je pryč. Toto temné tušení vypravěči jako by přerůstalo přes hlavu a povídky se tak zmítají mezi pólem pasivně agresivní sebelítosti (čtenář je nucen se neustále zaobírat různými zdravotními a fyzickými potíži ústřední ne moc nápaditě variované multipostavy zestárlého proutníka) a čistou vulgaritou – nepřekvapivě namířenou právě proti ženám. Příkladem z křiklavějších budiž povídka, v níž se autor vymezuje „velikonoční hysterii“, aby posléze s bezelstností chlapce seřezal pomlázkou od psích exkrementů úplně cizí ženskou, čímž vysvětluje, že nemůže jít o žádnou nenávist k ženám, když dotyčnou ani nezná.

Autorovi přitom v konfliktních zápletkách, vyrobených tak nějak na sílu, chybí elementární realističnost či naopak hravý nebo fantaskní rozměr, vše je hnáno mezi řádky visící naštvaností, v jejímž důsledku nějak tuhnou múzy. Jestli v sobě měl Viewegh vždy hodně z nenáviděného Klause, nyní totéž platí o Zemanovi (Megakokot na Hradě).

Michal Viewegh, který vždy spoléhal na lehkost i rutinu psaní, se podle všeho vyčerpal vlastním ambiciózním diktátem růstu, nadprodukce – i stylisticky padá na úroveň skutečně nehledaných obratů. Text je usoukán banálními větami, jejichž devizou je to, že jich není mnoho a nejsou dlouhé. Čtenář tak očima běží textem, kde se mechanicky střídají kudrnatá prsatá brunetka, blondýnka nakrátko drobná trochu buclatá, hezká tvářička, hezká pevná prsa, hezká mladá zpěvačka, s firemní jmenovkou přišpendlenou na prsou (podle mě velkých tak akorát), mladá Moravačka, opravdu pěkná kulatá prsa Klaudie (neplést s Lenkou – ta měla také hezká prsa, ale kulatý měla zadek).

Muž spisovatel se tu stahuje do ulity vlastního egopříběhu, stává se demiurgem paralelního světa sexuálních představ a patriarchálních konstelací – i ty už se ale odehrávají bez představivosti, vášně, literárního nápadu. Dokonce zopakuje i svou legendární křeč, když se pokusí jednu povídku vyprávět z ženské perspektivy, kde matka během absurdních dialogů okukuje svou šestnáctiletou dceru – ta je v povídce de facto jen nahá „ve skandálně těsných bikinách“.

Michal Viewegh se stal paranoidním vůči světu, který už není jeho – jen ho dráždí skrze cyklisty se „silničními speciály“, „snaživými spisovatelkami“ nebo ženskou, která byla všude a všechno ví, akorát „jediná věc na světě, vo který ta dáma evidentně neslyšela, je liposukce.“ A pod Novou scénou se špatně parkuje, protože to samozřejmě projektoval „levičácký debil, co jezdí ve Škodě City.“ Nesmysl, nevadí. V poslední povídce Oskar touží čekat na svou sedmnáctiletou lásku před gymnáziem. Ani sebeironie už tu není moc uvěřitelná. S ní se lze jen zeptat – opravdu mužská literatura tak moc potřebuje mužskou nadřazenost?