Recenze: V Oppenheimerovi se závratným tempem štěpí atom a mužské ego

Dokument The Day After Trinity, nominovaný v roce 1981 na Oscara, přibližuje historii projektu Manhattan. Vědci, kteří se podíleli na vývoji atomové bomby, v něm připouštějí, že k vyhlazení Hirošimy a Nagasaki roku 1945 došlo i proto, že nikdo neměl odvahu zastavit rozjetou mašinerii. A stejný pocit neodvratné katastrofy vystihuje ambiciózní dramatizaci těchto událostí, vstupující nyní do českých kin.

Film Oppenheimer nás od prvních vteřin vtahuje do víru velkých idejí a po zbývající tři hodiny se řítí vpřed pekelným tempem. Jen zřídka zvolní a nechá postavy rozjímat nad vinou a odpuštěním a propadat se do temných vizí soudného dne.

Rytmus vyprávění je stejně neklidný jako geniální mysl teoretického fyzika a veřejného intelektuála Roberta Oppenheimera (Cillian Murphy), jehož vědomosti, charisma a organizační schopnosti zásadně přispěly k vytvoření jaderné zbraně. Hned zkraje máme možnost nahlédnout do jeho vnitřního vesmíru. Vidíme vzpomínky, které ho pronásledují, děsivé halucinace, obrazy subatomárního rozkladu a slunečních erupcí. Tyto vsuvky, s postupujícími minutami zlověstnější, zhmotňují abstraktní teoretické koncepty i chaos v hrdinově hlavě a spolu s kruhy na vodní hladině jsou klíčovým vizuálním motivem.

Robert Oppenheimer rozbil kromě jádra atomu také přesvědčení, že kvantová fyzika je ezoterická nauka, kterou nelze aplikovat v reálném světě. Není tudíž divu, že se o něm rozhodl vyprávět právě Christopher Nolan. Britský režisér (v tomto případě také scenárista) napříč svou filmografií zkoumá, jak lze teorii zneužít a proměnit ve vysoce destruktivní zbraň. Oppenheimer je další z jeho filmů o technologii, která může zničit svět. Tentokrát doopravdy.

Vědomí, že jaderná apokalypsa není vědeckofantastický výmysl, ale reálná hrozba, příběhu přidává na intenzitě. Možné důsledky přelomových objevů sžírají i Oppenheimera, z jehož pohledu vidíme většinu událostí počínaje studiem na Cambridge a konče převzetím ceny Enrica Fermiho o čtyři dekády později. Životní příběh slavného vědce, jak jej shrnula Pulitzerovou cenou vyznamenaná biografie American Prometheus, poskytuje základní dějový rámec.

Výchozím bodem retrospektivně vedeného vyprávění je uzavřené slyšení z roku 1954. Bezpečnostní rada během něj zkoumala Oppenheimerovy minulé aktivity a vazby, zejména v období druhé světové války, kdy vedl laboratoř v Los Alamos, v níž probíhal vývoj atomové bomby. Oficiálním důvodem pro sérii výslechů je podezření, že Oppenheimer coby přesvědčený sociální liberál donášel Sovětům. Pokud se informace potvrdí, přijde o bezpečnostní prověrku i reputaci.

Souběžně sledujeme politický zápas o místo senátora, který v roce 1959 sváděl admirál Lewis Strauss (Robert Downey Jr.). Někdejší předseda Komise pro atomovou energii je druhým vypravěčem filmu. Při svém povídání se též obrací do minulosti, mj. k důvodům své zášti vůči protagonistovi. Oppenheimerova rekapitulace dění, které vyvrcholilo prvním jaderným testem v červenci 1945, je tak prokládána Straussovým vzpomínáním na poválečný hon na komunisty.

Cillian Murphy a Robert Downey Jr. se před kamerou setkají jen párkrát, konfrontace dvou úhlů pohledu přesto celou dobu popohání vyprávění. Dynamika obou mužů připomíná vztah Mozarta a Salieriho v Amadeovi. Velikán svádějící zápas o svou duši i budoucnost lidstva a malý člověk, kterého žene jen pomsta. Nakonec jde ale oběma především o vlastní ego, ne o pravdu či morálku. V případě Oppenheimera na to nejvíc doplácí jeho milenka Jean Tatlock (Florence Pugh) a manželka Kitty (Emily Blunt). Jeho intelektuální arogance mu brání vidět je jinak než jako objekty k uspokojení sexuálních či intelektuálních potřeb.

Ženy celkově zůstávají v pozadí. Nejde jen o logický důsledek faktu, že vypravěči jsou dva sebestřední muži, ale též o věrný obraz toho, kdo civilizaci od nepaměti vede k sebedestrukci. Tříhodinový film sem tam ohromí westernovým panoramatem nebo explozí tak masivní, že je pro ni i IMAX plátno malé. Převážně jej ale tvoří dialogy mužů s atypickým přízvukem, kteří rychle přecházejí mezi interiéry, čmárají na tabuli složité rovnice a vzrušeně vykřikují pojmy z kvantové mechaniky.

Rozlišení, zda slovo patří Oppenheimerovi, nebo Straussovi, usnadňuje střídání barevného a černobílého obrazu, stejně jako subjektivního a spíš objektivního snímání. Podobné střetávání protikladů nastává na více úrovních a představuje jeden z řídících mechanismů vyprávění. Voda a oheň, teplé a chladné barvy, velký celek a detail. Jde o vizualizaci rozporů, které si v sobě nese hlavní hrdina, ničitel i spasitel v jednom, v němž se sváří pud života a pud smrti. Také vedlejší postavy, jimž by někdo mohl vyčítat jednorozměrnost, slouží především k odkrývání různých vrstev Oppenheimerovy osobnosti.

Jean je vášnivá idealistka, která při flirtování cituje z Kapitálu a věří v revoluci. Kitty byla sice taky členkou komunistické strany, ale ideály už ztratila. Teď razí pragmatičtější přístup. Enigmatický hrdina je rozpolcen mezi oběma ženami a světonázory. Touží dosáhnout něčeho velkolepého. Stejně jako modernističtí umělci, k nimž vzhlíží, Picasso, Eliot, Stravinskij. Zároveň nechce ztratit přízeň a uznání vládních byrokratů a s tím i vlivnou profesní pozici.

Odkazy k modernistickým experimentům nepomáhají jen charakterizovat Oppenheimera a jeho dobu. Prozrazují také Nolanovy inspirace při promýšlení formální stránky. Jak jsme u něj zvyklí, největší atrakcí filmu není příběh, ale způsob vyprávění. Nelineární skladba záběrů napodobuje roztěkanost lidského vědomí, málokdy koncentrovaného na jednu emoci či myšlenku.

Vzniká dojem, že každý čin nebo výrok spouští celou řetězovou reakci. Minulost, přítomnost i budoucnost probíhají naráz. V každém geniálním nápadu je rovnou obsažen zárodek pozdější zkázy.

Možný klíč k navenek komplikované struktuře nabízejí názvy dějových linií. Během prvních dvou hodin, kdy je narace fragmentárnější a skoky v čase častější, sledujeme štěpení, thrillerový zápas s časem. Čím dřív bude bomba dokončena, tím dřív skončí válka, jsou přesvědčeni Američané. Pak přichází fúze. Pozornost se po vzoru soudních dramat soustředí na průběh a závěry obou vyšetřování. Některé dřívější situace vidíme z jiné perspektivy. Jsou doplňovány chybějící dílky, zužitkovány dřívější motivy. Vše se sčítá a spojuje.

K semknutosti přispívají i plynulé a přehledné přechody mezi záběry. Bez prázdných míst a oddechových pauz. Střih je mnohdy řízen víc rytmem, asociacemi či kontrasty než kauzalitou. Také neutichající fatalistické smyčce švédského skladatele Ludwiga Göranssona, které jsou jako zhudebněná úzkost a neklid – chvíli romantika, chvíli horor, film přibližují symfonii nebo matematickému vzorci. Což je vlastně totéž, protože jak Oppenheimera poučuje jeho dánský kolega Niels Bohr (Kenneth Branagh): „Algebra je jako hudba.“

Podívejte se na trailer k filmu:

Christopher Nolan stejně jako ve svých sci-fi blockbusterech jako Počátek nebo Tenet často přepíná mezi několika paralelně probíhajícími akcemi, z nichž každá se navíc odehrává v jiném čase. Nesledujeme ovšem přestřelky a automobilové honičky, ale „jen“ předávání informací mezi velkým množstvím lidí, jejichž potravou jsou intelektuální výzvy (což v případě vyhublého Oppenheimera, kterého přátelé musejí nabádat, aby vůbec něco snědl, platilo doslova).

Spektákl zde vzniká z blízkých záběrů herců. Ústřední drama se odehrává v jemných změnách tváře Cilliana Murphyho. Samotná sekvence testovacího výbuchu sice organicky zapadá do příběhu, ale její pojetí je oproti operní okázalosti dialogů střízlivé. Paradoxně jde o jeden z mála okamžiků, kdy velkolepá hudba přestává hrát a všichni v němém úžasu zírají k oslepujícímu světlu, ohromeni ničivou silou uvolněné energie. Nolanovou skutečnou ambicí není zaznamenat výrobu bomby, ale provést demontáž psychiky jejího strůjce.

Snímek je napěchovaný tolika jmény a informacemi a děje se v něm naráz tolik věcí, až se z toho točí hlava. Nolan však nikdy neztrácí ze zřetele Oppenheimera a jeho neřešitelné etické dilema. Může se stát nejdůležitější osobou 20. století, ale za cenu, kterou už nikdy nikdo nedokáže splatit. Film každou svou složkou vyjadřuje dusivou tíhu nezvratných rozhodnutí. Vykoupení není možné.

Na konci chápeme, a díky hudbě tak hlasité, že rozechvívá sedačky, taky cítíme, že tragédie hlavního hrdiny je tragédií celého lidstva.

Věda a technika nás nepřivedla k rozluštění záhady vlastního bytí, ale do dějinného okamžiku, kdy svět podle hodin posledního soudu dělí od totálního vyhlazení jen minuta a půl. Ač Oppenheimer trvá tři hodiny a většinu času sleduje několik mužů v místnosti, je nejrychlejším a nejnaléhavějším z filmů Christophera Nolana. Do minulosti se ohlíží proto, aby nás varoval před budoucností. Moc času nezbývá.