Recenze: V Brně zjišťují, jak se z poslíčka stane terorista proti autům

Mnozí z nás se s nimi setkávají denně. S krychlí na zádech uhání přecpanými ulicemi města, aby nám dovezli naše oblíbené – ideálně ještě teplé – jídlo. Celí zadýchaní nám ve dveřích do ruky strčí zapařený plastový pytlík a s cinknutím telefonu pospíchají vyřídit další objednávku. Práce kurýrů je symbolem dnešní doby, v níž se každý touží stát pánem svého času. Nemá fixní pracovní dobu a nastoupit do ní může takřka kdokoli. Jediné, co k ní potřebujete, je kolo, chytrý telefon a to nejdůležitější – zdravé tělo.

Poslíčka si jako hrdinu své poslední knihy zvolil Petr Šesták. Třiačtyřicetiletý spisovatel se dostal do širšího povědomí především díky svému generačnímu románu Kontinuita parku (2021), v němž sleduje příběh muže středního věku, který se po letech života v zahraničí vrací zpátky do rodného maloměsta. Trefné pozorovatelské pasáže a zkušenou práci s jazykem bohužel srážela křečovitá příběhová linka randění s gymnaziální studentkou. Ve Vyhoření Šesták vyměnil fetiš na ženské nožky za fascinaci napumpovanými mužskými lýtky a vysloužil si užší nominaci na cenu Magnesia Litera. Letos po této kratičké, ale o to rozhněvanější próze sáhla i známá brněnská scéna. Adaptaci uvedla pod alternativním názvem Jednou nám za to děcka poděkujou, což je jedna ze závěrečných vět knihy.

Za režijní a jevištní úpravou textu stojí Martin Modrý. Pokud jste o něm ještě neslyšeli, není se čemu divit. Jedná se totiž o čerstvého absolventa bakalářského stupně oboru režie na JAMU. Mladý divadelník doposud spolupracoval s nezávislým souborem OLDstars a studium završil režií Schillerových Loupežníků, které uvedl ve Studiu Marta. Umělecké vedení divadla Husa na provázku se odhodlalo k odvážnému kroku a první premiéru letošní sezóny svěřilo tomuto pětadvacetiletému talentu. Očekávání byla na místě.

„Pamfletický román“, jak jej v knižní anotaci označilo nakladatelství Host, je psán v du-formě a přímo se tak nabízí k oblíbenému jevištnímu žánru spílání publiku. Do role bezejmenného nactiutrhače inscenační tým obsadil Dominika Telekyho. Ten nejen svou vytáhlou postavou, ale zejména rozechvělým hlasem v divákovi během úvodní části představení vyvolává spíše dojem nesmělého snaživce než nabroušeného a adrenalinem přeplněného cyklisty. To se však rychle změní, když do toho herec šlápne – a to doslova.

Hlavním scénickým prvkem inscenace je horské kolo připevněné k vyvýšenému pódiu. S každým dalším šlápnutím je z Telekyho cítit větší fyzická únava a s ní spojená frustrace. Spočinout mu nedají nejen vršící se objednávky, ale také vzpomínky na dětství a skeptické rozjímání o stavu současného světa. Spíláno je tak nejen všem řidičům, kteří si uzurpují silnice sami pro sebe, ale i celému mužskému pokolení, které si nárokuje nadvládu nad světem. Automobilismus se tak stává alegorií světa, v němž není hleděno na nic jiného než na vlastní pohodlí, paradoxně podmíněné nepřetržitým podáváním maximálního výkonu.

Když Teleky zpoza řídítek nemluví přímo k publiku, obrací se k hercům reprezentujícím vybrané společenské vrstvy. Vedle Dalibora Buše coby typického macho chlápka, který se ve své nadřazenosti utvrzuje vlastněním luxusního auta, je to i Zdislava Pechová, ztvárňující studentku akademie, s níž se hlavní hrdina seznámí jak jinak než při donášce oběda. Střetnutí s aktivistkou poslíčka uvrhne na nečekanou životní dráhu: od lůzra k teroristovi.

Protagonista totiž pod vlivem zamilování navštíví jednu ze schůzek ekobuňky, jejíž členové kromě žvanění o utopickém, lepším světě také organizují protestní akce. Oproti předloze, v níž Šesták s až sžíravou ironií glosuje pokrytecké chování uvědomělých umělců, tvůrci tuto kritiku upozadili a v závěru inscenace se dramaturgie pod vedením Jakuba Sládečka soustředí na proměnu hlavního hrdiny. Od počáteční účasti na protestních cyklojízdách městem se zdrchaný poslíček postupně radikalizuje. Závěrečná scéna v divákovi bezděky vyvolává protichůdné otázky. Byl k hraničnímu trestnému chování poslíček dohnán okolnostmi, nebo je stádní fanatismus součástí všech snah o radikální politickou změnu?

Nadějný režisér Vyhoření Martin Modrý se paradoxně rozhodl ve studiích na JAMU nepokračovat –⁠⁠⁠ místo toho svůj zájem přesměroval k hernímu designu. Možná to na první pohled nemusí být zřejmé, ale kurýrství a gig economy obecně (v češtině se užívá termín zakázková ekonomika) má k teorii her velice blízko. Platformy jako Uber či Wolt o svých poslíčcích sbírají data, na jejichž základě vyhodnocují čas na zpracování objednávky. Když se jej nepodaří kurýrovi dodržet, přichází o body. A tedy i o peníze. Ne náhodou japonský vývojář Hideo Kojima na tomto zdánlivě prostém principu vystavěl jednu z nejivenčnějších blockbusterových her poslední dekády Death Stranding.

Tomuto rozměru nového druhu práce se sice Šesták ve své knize věnuje jen náznakem, přesto je škoda, že jej nevyužili sami inscenátoři. Nápad napojit kolo na přístroj sledující hercův výkon je sice účelné, ale trochu prvoplánové. Inscenaci by také slušela odvážnější velkoformátová práce s digitálním výtvarným uměním, ne jen čtyř malé obrazovky, na nichž se na začátku představení točí animovaná autíčka jako z kultovní herní série Need for Speed.

Výprava Adély Szturcové se místo digitálna soustředí na materiální estetiku lesklých karoserií, hladkých autoplastů a tvrzených skel. Finální objekt složený z několika autodílů navršených kolem soptícího Telekyho je působivý a jako symbol napojení člověka na nenáviděný automobil i výmluvný. Výjev by se dal nejspíše shrnout Nietzscheho klasickým citátem: „Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí.“

Inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou zapadá do zdařilé dramaturgické linie věnované mladým tvůrcům a společensky angažovaným tématům, kterou Divadlo Husa na provázku v posledních letech pěstuje. Vzpomenout lze při této příležitosti na vynikající, ale bohužel již derniérovanou inscenaci Pozdravuju a líbám vás všecki v režii Anny Klimešové, sledující azylové řízení kurdského přistěhovalce, nebo na loňskou Reality, reality věnující se projektu Housing First, jíž se ujalo režijně-dramaturgické duo Boris Jedinák a Petr Erbes.

Jednou nám za to děcka poděkujou z této trojice vychází nejméně radikálně. Podíl na tom má nejen samotná předloha, ale i režijní uchopení. Inscenace nadává a burcuje, ale nakonec vlastně radikální politiku trochu shrábne ze stolu.