Článek
Přiznám se, že jsem ve své ignoranci o Pavlu Klusákovi slyšel poprvé až při předávání letošní literární ceny Magnesia Litera. Autor vítězné knihy o Gottovi se vyznačuje přesnou formulací a při přebírání hlavní ceny děkoval poměrně dlouhým souvětím.
O pár dnů později jsem si – na doporučení své známé knižní grafičky – koupil jeho malou knihu s podivným názvem Uvnitř banánu. Název odkazuje na ikonický cover debutu americké kapely The Velvet Underground, který vytvořil popartový guru Andy Warhol.
Jsou to minipříběhy životního údělu hudebních umělců či kapel rozdělené do sedmi oddílů. Najdeme zde črty, často s výraznou pointou, které ukazují muzikanty, již stojí na okraji, již se zbláznili, které lidé považovali za blázny, figurky, které potkáváme na ulicích a nehodili byste jim korunu, surové figury hledající přes hudbu UFO, nebo toužící docílit univerzálního jazyka hudby.
Postavy těchto příběhů jsou daleko neobvyklejší než panoptikální Hrabalovi hrdinové. Občas jsou to až antihrdinové, kteří čtenáře tlačí na okraj trapnosti.
V naprosté většině ale Klusák vypráví neuvěřitelné příběhy o „zamilovávání se do hudby“, při nichž vám na tváři vytane úsměv podobný tomu, když vidíte nádherný obraz, a vaše srdce znenadání objeví, že je krásný. Takový je třeba příběh The Langley Schools Music Project.
„Nejdřív jsem jen vršil příběhy outsiderů, art brut muzikantů, mystifikátorů, snivců, zneuznaných vynálezců, prokletých hiphoperů, utajených géniů, hudebních zločinů z lásky. Teprve časem se ukázalo, že vzniká kniha o hodnotách. O tom, jak hudba a osudy mohou vyjevit, že to, co běžně pokládáme za cenné, se dá převrátit vzhůru nohama,“ říká o knize Klusák.
Dvaapadesátiletý Klusák je hudební publicista, ale i filmař a kurátor. V minulosti pracoval jako redaktor časopisu Respekt či přílohy Orientace Lidových novin. Jeho texty se objevují v denících a pro Český rozhlas připravil seriály o přelomových skladatelích posledního půlstoletí či o pop music v normalizovaném Československu.
Uvnitř banánu je výsledkem let práce, možná spíš vedlejším produktem let práce hudebního publicisty, který si klade otázku, co je to hudba, kde jsou hranice mezi zvukem a hudbou, zvukem a hlukem.
A dospívá k názoru, který je charakteristický pro velkou část moderního umění: Že to, co je hudba, určují nejen historické konvence, ale že hudbu tvoří ve velké míře samotní posluchači, kteří hledají, co by nejlépe popsalo jejich životní pocit – často chaotický, fragmentární a disharmonický.
Klusák podle mě hledá nesmírně úspěšně. Je to spíš literární umělec, který poslouchá hudbu. Našel vlastní žánr, ve kterém postihl těkavou současnost: náročnou, někdy tristní, relativní, plnou kýče a také nádhernou. „Peel slowly and see.“
Klusák, Pavel: Uvnitř banánu. Fra 2022.
